Pohled s Úporu na bývalou budovu starých lázní.
Úpor, nebo také někdy Oupor, se jmenuje území lužního lesa mezi Labem a Vltavou., které bylo v roce 1957 vyhlášeno přírodní rezervací. O ní se toho mnoho nenapsalo. Wikipedie je u tohoto hesla chudá http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Apor_%28p%C5%99%C3%ADrodn%C3%AD_rezervace%29 .
Dozvíme se, že má rozlohu cca 225 ha s nadmořskou výškou kolem 150 metrů a v předjaří tu v hojné míře kvetou sněženky. A zejména my místní víme, že toto klidové území lužního lesa je útočištěm vysoké i jiné zvěře, která již mnohokrát doplatila na četné povodně, které toto území téměř každý rok alespoň jednou v nějaké míře zaplaví. Území patří z velké části do katasru obce Obříství.
My si dnes řekneme o Úporu něco více, co jsem aspoň já nikde ještě nečetl.
K nám na Mělník se mimo jiné jezdí lidé dívat hlavně na soutok Labe a Vltavy. Ačkoliv je vyhlídka na České Středohoří krásná, za hlavní místo výhledu je logicky považováno místo, kde dnes stojí dalekohled. Odtud návštěvník dohlédne, jak na matičku Prahu, tak na bájný Říp i právě na soutok.
Věděli jste, že od zámecké vyhlídky je to na špičku styku obou řek cca 414 metrů ? ( to se mění i s výší hladiny) Mimochodem, soutok Labe s laterálním kanálem je vzdálen odtud 233 metrů.
Z Vrázovy vyhlídky je toto místo ( již opět zmíněný pravý soutok) vzdálené dokonce pouhých 147 metrů a pokud bychom stáli dole u řeky, kde je jakási promenádní cesta mezi veslařským klubem a budovou, kterou dnes vlastní pražští potápěči ( staré lázně), tak to je přes vodní hladinu na druhou stranu pouhých 58 metrů. Za zmínku stojí i to, že zatímco místo s dalekohledem je v nadmořské výšce cca 221 metrů, tak u rezervace se uvádí 157 metrů a u řeky 156.
Staré lázně v detailu.
Díváme se tedy tak na magické místo, kam by člověk kamenem dohodil, a přesto suchou nohou musíme místo 60 ti metrů absolvovat trasu dlouhou 14, nebo dokonce 18 km.
V prvním případě vyrážíme přes starý most a skrz Hořínský park do Hořína, odkud budeme kvůli co nejkratší vzdálenosti pokračovat po silnici na okraj Vrbna. Zde zamíříme na cyklotrasu, která nás dovede k horkovodu před obcí Zálezlice. Přejdeme lávku pro pěší souběžnou s horkovodem a polní cestou zamíříme ke stejnojmennému statku Úpor. Vězte, že jinak to nejde. Z vlastní zkušenosti rozhodně nedoporučuji si hrát v parném létě na dobrodruha a vydávat se k soutoku podle Vltavy. To si budete připadat, jako v tom filmu, kde spadlo do pralesa letadlo a přežila jen jedna dívka, která se na pokraji sil dostala na okraj civilizace, kde ji zachránili lovci. Na soutok se dá pohodlně dojít pouze po cestě vedoucí po levém břehu řeky Labe. A klíčem k ní je právě zmíněná samota. Zde se totiž také sbíhají cesty od Zálezlic a Obříství.
Správně tedy leckomu došlo, že druhá a delší varianta vede přes Štěpánský mošt.
Pohled z cesty již jen nedaleko cíle.
Na Úporu máte takový zvláštní pocit. Určitým způsobem je to zde podobné, jako v Hořínském parku a přesto cítíte tu odloučenost území, které je obklopeno někdy vražedným živlem.
Úpor byl v minulosti dokonce i ostrovem, protože jedno z ramen Vltavy, se oddělovalo u Zálezlic a vlévalo se do Labe už u Obříství. Bylo to naposled snad dokonce kolem roku 1700 n.l. Na vedutě v Mělnické kronice Jana Josefa Albrechta najdete mapu, kde je Úpor rozdělen na šest ostrůvků ( to se v průběhu let lišilo podle stavu hladiny řeky). Ostatně, různé stružky a přechodná jezírka tu dodnes tvoří obě řeky ve svých proměnách ve spojitosti i se spodní vodou.
Cesta podle Labe na jaře.
Nitro rezervace je v létě zarostlé bujnou vegetací, což je důležité pro místní zvěř a poloostrovem prochází jen poskrovnu vozových cest, které jsou dokladem občasné lidské přítomnosti. Však odtud občas slýcháme přes řeku motorové pily, které jsou znamením toho, že lokalita zřejmě nemá být vyloženě pralesem, kde je vše ponecháno svému osudu. Bohužel, byly zaznamenány případy, kdy se do rezervace vydali po břehu řeky i jezdci na motorových čtyřkolkách.
Pohled na moji oblíbenou ladovskou vrbu u starých lázní, která však dnes již téměř zanikla.
Více mě v tuto chvíli nějak nenapadá, co ještě více dodat. Soutok rozhodně nechce nějakou turistickou expanzi do těchto končin, která snad i díky pozemní vzdálenosti od města a určité lidské lenosti, nebo předsudkům o nezajímavé rovinaté krajině nehrozí. A díky tomu sem snad jen většinou přijde ten, kdo dovede ono místo nějak ocenit, což je pro místní faunu a floru jedině dobře.
Vinařská škola v neobvyklém záběru.
Poslední metry zemské šíje. Vlevo Labe, vpravo Vltava, v pozadí lužní les .
Místa, kde něco končí ( v tomto případě pevnina) člověka vždy přitahovala.
Samozřejmě, že nesmí chybět pohled na symbol našeho města Mělníka.....
.... a to i v detailu.
Sem člověk přijde také někdy jen jednou za život, nebo vůbec. Jsme jen několik desítek metrů od našeho města. Vzadu vidíte cukrovar a jak je ze snímku patrné, tak má ještě oba komíny. Ani si teď nemohu vzpomenou, kdy se jeden z komínů poroučel k zemi a stará část závodu se počala demolovat. Musel bych se podívat do archívu. ( 2008-2010 ?)
Vltava má zde u Úporu zase zcela odlišnou tvář,
Mělnické moře, nebo Amazonka ? :-))
Ještě několik záběrů, když už člověk někde je.
Pohled od konce lužního lesa.
Jeden z pohledů do předjarního nitra poloostrova. Stromy jsou ještě holé.
A na samý závěr tu máme onu zmíněnou samotu se stejným jménem Úpor. Cesta k soutoku vede jen nedaleko ní.
SŠ.
Žádné komentáře:
Okomentovat