Kdo asi je muž na kole?
Asi před půl rokem dávala ČT populární Cyklotoulky s Miroslavem Jančaříkem. Reklama dělá své a dnes, se najde řada důvodů, aby si člověk vyrazil aspoň jednou do cykloprostoru Ralsko. Ostatně, část prostoru snad už je, nebo má být součástí našeho CHKO Kokořínsko.
Takovým hlavním sídlem bývalého vojenského prostoru vojsk SSSR byla víska Kuřívody, která je dnes jednou z hlavních vstupních bran do oplocené mnohakilometrové obory, kde se smí pouze na určených cestách pohybovat cyklisté. Cesta sem je poněkud dlouhá. Po projetí našeho půvabného Kokořínska objedete Vrátenskou horu a krajina až k Bělé pod Bezdězem připomíná trochu okolí Chorušic či Kadlína. Tady odbočuje ze státovky ( Česká Lípa- Mladá Boleslav) k severu taková mizerná silnice, která se před 26 lety změnila na prašnou cestu, v jejíž závěrečné části, se před mé jízdní kolo vyřítily kdysi z lesa tanky a ukázaly mi svými hlavněmi tehdy nejzašší bod mého snad prvního 100kilometrového cykloputování.
Dnes je tu široká asfaltová 10 km dlouhá silnice, jakou u Mělníka nemáme a při okrajích parkují houbaři. I přes vysokou rychlost to autu trvá a je trochu zvláštní, byť logické že tudy vede cyklotrasa číslo 25. Za posledním stavením ( jakási rozpadlá továrna) v Kuřívodech už můžete po trase číslo 25 jen pokračovat na kolech. Ano, musím potvrdit, že opravdu projedete 12 kilometrů obory po asfaltu a můžete obdivovat třeba na obzoru i známé kopce ( Bezděz,Ralsko,Ještěd..). Oáza klidu to tedy 60 km od Mělníka je a článek jsem snad zveřejnil někdy v srpnu, září, maximálně říjnu.
Výsměšný obličej?
Na konci oplocené obory padá cyklotrasa hluboko do údolí potoka Zábrdky, a právě tam se zrodil titulek mého článku. Přede mnou stála jakási chalupa obležená cyklisty a snad tam bylo nějaké občerstvení. Dál už nepojedu, jsem se rozhodl. Dál to znám z Google street, které u této chalupy zase začíná, neboť k ní mohou ze severu auta. Dál jsou všechny cesty opět do kopce. Otočil jsem se, vytáhl svačinu a pomalým krokem podle kola jsem kráčel zpět. Náhle mě předjel jakýsi muž, který v ruce držel cosi namířené na mě, co blikalo a zvolal : ,, Pane, vy se mi líbíte, vás si vyfotím." Sotva jsem mrštil rukou před obličej, již mě předjíždělo asi 30 dalších cyklistů. ,, Třeba je to do nějakého časopisu, jak nemá vypadat cyklista" mi blesklo jediné logické řešení hlavou. Toho muže jsem později dojel a poklidně jsem mu oznámil, že by k tomu činu měl mít mé svolení. ,, Můžete mě klidně zažalovat, pane a jest-li chcete, tak se vám můžu legitimovat" zněla jeho odpověď. Řekl jsem mu, že se mi před foťák i na web dostanou také různí lidé a nic jsem nehrotil, ale uvědomil jsem si, jak je kolem nás nebezpečno a ne vždy musí jít jen o foťák. Trochu bylo po náladě, ale vzpoměl jsem si na nedávnou spornou diskusi o tom, zda mají lidé ve tváři napsáno, co jsou zač, či nikoliv. Všichni totiž známe rčení: ,, Vypadá, jak když neumí do pěti počítat a zatím..." , ale přitom víme, že člověka velmi často odhadneme. Řekl jsem mu, že si ho také vyfotím, a i když zrovna nespolupracoval a šťoural se v zavazadlech, tak to vyšlo. Zajímavá nežádaná vzpomínka. Hranice mezi slušností a drzostí je tenká. Co byste o něm řekli? Fotoalbum nezdobí, ale člověk nikdy neví, kdy co může jednou potřebovat.
SŠ.
Žádné komentáře:
Okomentovat