V předposledním článku jsem se zmínil, že už bych rád konečně napsal také zase něco pozitivního a příjemného. Snad vás tento článek potěší a zlepší vám náladu :-).
Na svých cestách, kterých sice není mnoho, ale užívám si je, občas zavazuji i o mladé rodiny s dětmi a bývám někdy svědky takové určité komické situace. Zejména na rozhlednách. Zatímco se muži kochají výhledy do kraje a identifikují různé kopce, města i vesničky, tak jejich drahé polovičky výstup na rozhlednu berou spíše, jako nutné zlo a po hlasitém vydechnutí v ochozu rozhledny brzy pobízejí děti k sestupu, neboť za ně cítí velkou odpovědnost a výhled je jim obvykle šumák stejně tak, jako celý zeměpis a mapy :-).
Mapy a dějiny si musí člověk nějakým způsobem oblíbit. Díky tomu se zřejmě stáváme i určitými vlastenci. Když jsem viděl v 90. letech ty nádherné barevné encyklopedie, tak jsem jenom žasl a samozřejmě jsem si je postupně v rozumném tématickém množství obstarával, ale podívejte se, z čeho jsme se ještě učili my.
Na prvním stupni se předmět jmenoval Vlastivěda a učila mě jej skvělá žena s obrovskou autoritou paní Kastnerová. Tam se človíček naučil takové ty základní věci, jako je koloběh vody v přírodě, co znamenají jednotlivé barvičky v mapách, jaká je značka pro kostel, či hradní zříceninu a plno dalších věcí.
Dnes známe Chloumeček, jako čtvrť řadovek, vilek a domů, ale tehdy v 70. letech byl kopec s kostelíkem sv. Jana Nepomuckého jen mírně porostlý a přímo od veřejně přístupného kostelíka, se prováděla tzv. topografie. Paní učitelka nám zkrátka prakticky ukazovala určování bodů v terénu za pomoci mapy a buzoly.
Výlet s výukou pak obvykle končil na té pěšině, kudy dnes jezdí cyklisté na eurocestu do Střednice. Přineslo se dříví z lesa, zatopilo se pod kotlíky, které se naplnili vodou z lahví a uvařila se polévka.
Nebyly tenkrát žádné počítače, ani VHS kazety, nebo DVD, ale ve třídách se zatáhly závěsy, aby byla tma a učitelka promítala diapozitivy.
Vyřazené poničené učebnice by stejně skončily ve sběru, a tak kdo chtěl, tak si zkrátka nějaké mohl vzít. My se tu dnes na Mělníku všeobecně zaobíráme hodně regionální historií, a tak jsem se rozhodl v tomto článku zde připomenout několik jmen učitelů z této oblasti.
Jsou to jména docela obyčejných učitelů, která znají jenom jejich žáci a média je snad ani nikdy nezmínila, ale přesto jde o osobnosti, které nějakým způsobem mají místo i v nás samých. Vždyť si dodnes pamatuji, že dějepis šesté třídy ZDŠ byl orientovaný na starověké civilizace a především Řecko a Řím. Sedmička byla především dějinami na našem území, až po dobu temna.
Pokud snad někdo z mladších ročníků narození neví, co to byla doba temna, tak šlo o období, kdy nám shruba od roku 1526 do roku 1918 vládli habsburští vladaři a slovanský český národ prožíval nelehké chvíle určitého útlaku, jak ostatně zájemci o dějiny vědí z literatury.
Tak by se dalo v tehdejších osnovách výuky dějepisu pro základní školy pokračovat. Sami vidíte, že učebnice nebyly nic moc a obrázky i mapky dělají dnes z knih knihy oblíbené a žádané. O to větší byla práce, nasazení a úsilí pedagogů, kteří si dokázali získat pozornost svých žáků.
A vězte, že i po těch letech si člověk občas vzpomene, co bylo na těch diapozitivech, které byly zaměřeny nejen na krásy naší vlasti, ale představily nám třeba i výtvarné umění. A kterým učitelkám a učitelům v oblasti dějepisu a zeměpisu tedy vděčíme za své znalosti ?
Pana Františka Purše dnes pominu, neboť jeho příspěvky regionálních dějin jsou známé z tisku a mnozí jej pamatujeme spíše, jako ředitele. Zmínit však musím po paní Kastnerové také paní Řehůřkovou, Sýkorovou, nebo pana učitele Nusla, kterého jsem naposledy viděl ve funkci ředitele ZŠ v Záboří.
Těch jmen by mohlo být více, ale opravdu jsem to zaměřil na určité speciální zaměření. Především díky nim dnes do značné míry vzhlížím k cestování a dějinám tak, jak vzhlížím, a i když již zřejmě ani nežijí, tak žijí v mé mysli. A věřím, že i v mysli vás některých čtenářů těchto řádků.
Prožíváme teď takové zvláštní období a já tu mám článek o jednom výletu, který nebyl nijak zázračný a odehrál se někdy snad mezi lety 2000 - 2005. Přesto proběhl tak, že se mi navždy vepsal do vzpomínek.
Byla to krásná letní sobota, blížilo se poledne a člověk litoval, že ráno někam nevyrazil. Během oběda přišel nápad. Ve 13.40 jsme již odjížděli z Mělníka rychlíkem do Poděbrad, kam jsme přijeli ve 14.25. Prošli jsme kolonádu, dali si nějakou zmrzlinu a vypravili jsme se pěšky kolem řeky Labe k soutoku s Cidlinou a dále do obce Libice nad Cidlinou.
Vy, kteří jste aspoň trochu znalí historie, tak víte, že sjednocení Čech pod vládou Přemyslovců nastalo okamžikem vyvraždění Slavníkovců na jejich hradišti v Libici. Když jsme tam došli, tak jsem byl z téměř mystického prostředí nadšený a o výletu jsem psal už zde na ...
http://soutok.blogspot.com/2014/05/fotogalerie-vynikajici-vylet-vede-z.html
To místo mělo svůj génius loci. Kolem dřevěného kříže se tetelil horký vzduch a zdálo se, že se blíží velká bouře. Jako kdybych sledoval ponořený do děje některý z dílů slavné husitské trilogie režie Otakara Vávry.
To napětí ve vzduchu se dalo krájet. Jako kdyby ta historie ožívala. V Libici nad Cidlinou měli místní naproti kostelu bezvadnou příjemnou hospodu, a protože tu staví jen zastávkové vlaky, tak se dá po posezení dojet vlakem do Poděbrad, třeba ještě posedět v nádražní restauraci, a pak už jet přímo rychlíkem na Mělník.
Celou tu dobu vlakem bylo vidět, jak tomu bouřlivému počasí a napětí ujíždíme. To byl zážitek. Sotva jsme došli domů, tak se strhla venku velká mela a vypadl asi na tři hodiny proud. Protože už byl sobotní večer a díky bouři venku velká tma, tak jsem zapálil petrolejku a děly se věci, jako z časů našich předků, když ještě žádná technika nebyla.
Bylo to tak zvláštní, že na to člověk ani po tolika letech nikdy nezapomněl a rád na to vzpomíná. Velké věci se nám svojí nevšedností obvykle silně zapisují do mysli.
Žádné komentáře:
Okomentovat