Nevím jak vám, ale vždy mi přijde zvláštní taková ta situace, když si jde člověk shánět zaměstnání. Ono je to tak trochu proti přírodě. Představte si ten kontrast, když někdo shání dovolenou někam k moři na 10 dní a očekává od ní úžasný zážitek, krásné vzpomínky a suvenýry, které mu budou onu vzdálenou lokalitu pravděpodobně na vždy už jen připomínat, ač se někdo někam i rád vrací, a porovnejte to se sháněním práce.
To může stokrát někdo říkat, že má své povolání rád, ale vždy je to soubor povinností, a to i tehdy, pokud máte tu možnost odložit třeba nějakou cestu, jednání, nebo zakázku na jiný termín. Pokud zrovna nehýříte nápady a nějakou vizí, tak na vás na mnoha místech na veřejnosti, v médiích, ale i z internetu hledí spousta pracovních nabídek, které lákají případné zájemce asi tak, jako když vás zvou právě třeba na tu dovolenou, ale očekává se od vás samozřejmě něco zcela jiného, než na té dovolené :-).
Zejména mladí lidé někdy trpí pro nedostatek životních zkušeností romantickými představami a nestačí se později divit.Takovým povoláním je například práce profesionálního řidiče. Asi každý jsme někdy jeli za krásného letního dopoledne osobním autem krásnou krajinou na úžasný dálkový výlet a za volantem nás napadlo, že tohle by se nám líbilo snad každý den. Jenže, kromě toho, že vše časem zevšední, tak také není pořád léto, nejsou stále jen krásné dny, někdy je až na silnici nebezpečno a profík musí vyjet za každého počasí. A nejen do osamělých a snad i trochu opuštěných krásných míst, ale často třeba do dopravou přecpané a nečasem i kolonami zaneřáděné matičky Prahy.
Když jsem začal před více než 10 lety chodit na web Mělníček, tak tam tehdy probíhala kritika chování řidičů autobusů, kteří prý měli k cestujícím neochotný a nepěkný, až hulvátský přístup. Nikdy není pěkné, když někdo někomu nadává a je jedno, zda to jsou řidiči, nebo zda naopak nadávají řidičům cestující. Jenže, veřejnost obyčejně vidí jen jednostranné hulvátské chování řidiče vůči cestujícím a druhá strana mince ji zcela uniká.
Měl jsem tu možnost slyšet několikrát i druhou stranu a vězte, že to ani řidiči autobusů nemají jednoduché a mnohdy to mají horší, než ten cestující, co se cítí dotčený kvůli nějaké narážce na jeho osobu. Autobusy totiž cestuje opravdu kdekdo, někteří cestující jsou opilí, otravují cestující, nebo jsou agresivní i jen slovně k řidičům, či zapáchají a dožadují se přepravy. Lidé jsou nedisciplinovaní, neinformovaní ....
,,Přepravní a smluvní podmínky nedodržuje snad už nikdo, v buse žerou, chlastaj a smrdí.
Dennodenně zapínám větrák, protože ve voze je to hned cítit a bez větráku to prostě nejde." říká jeden z řidičů provozující své zaměstnání v hlavním městě.
,,Každý den mě zatěžují dotazy tipu ..proč nejel bus přede mnou, proč je jiný jizdní řád než vylepený, proč je potrhaný, proč a kde mám mačkat tlačítko dveří apod.V poslední době se navíc rozšířil jeden nešvar. Vynucují si nástup mimo zastávky, na což nereaguji, neboť se to nesmí a vždy to jde za řidičem. To by bylo o vyhazov z práce."
Pro mě bylo překvapením, když jsem se dozvěděl, že například řidiči kteří projíždí kolem důležitých zahraničních ambasád, tak prý musí zastavit kvůli rychlé kontrole bezpečnosti, zda třeba není pod podlahou busu umístěna bomba, což se kontroluje zrcátky. To je prý právě jeden z okamžiků, kdy se občas některý pasažér dožaduje neoprávněného nástupu, ale samozřejmě je tomu tak i u semaforů. Tito nezvaní pasažéři jsou prý někdy tak agresivní, že nejen, že buší třeba rukou do busu, ale i vyhrožují řidičům, že se postarají o to, aby je vyhodili za neochotu z práce.
Takže, není vše romantické, jak se na první pohled snad zdá a peníze potřebuje každý. Nejen, že jsou někdy opravdu těžce vydělané a stojí i nervy, ale někdo tu práci dělat musí. Kdo? Řidiči ze zahraničí? Všichni jsme jenom lidé.
Tak napřiklad v Irsku se řidič neobtěžoval zastavit na zastávce, protože před ním stál jiný autobus a tak ho prostě objel. A to stávalo denně..
OdpovědětVymazatNaopak v Británii, konkrětně ve Skotksu se lidé na zastávce postaví do řady. A nastupují popořadě, nikdo se netlačí a tak nenastává úděsná tlačenice, jako u nás, kde si čecháček musí nástup téměř vybojovat a mnohdy ani nepustí lidi vystoupit. Také je běžnè řidiči při vystupování říci "Thank you" a "Bye" Netvrdím, že tamní řidiči jsou všichni 100% dokonalí, ale trošku v tom asi hraje i roli mentalita lidí všeobecne. V tom Skotsku je třeba docela vtipné i to, že čekáte na bus hodně dlouho a nikde nic, a pak jich přijede k jedné zastávce pět na jednou ( i když každý jinam ) V meších vískách vám i zastaví mimo zastávku, obzvlášť když vás znají..ale jinak se v busech zvoní na výstup na každé zastávce. Nezazvoníte, nevystoulíte!
Zato na Maltě můžete čekat na autobus celýden :D
Tož jen mé postřehy z jiných krajů. A jak se říká, jiný kraj, jiný mrav ;)
Ahoj, to jsi vše osobně zažila, nebo Ti to někdo vyprávěl při tom CouchSurfingu? Tak, od nás jezdí velmi mnoho autobusů do Prahy a také jsem zažil situace, že jsme byli plní a řidič už nestavil ve stanici, kde jiný autobus nakládal lidi do Prahy. Třeba tam nikdo nevystupoval. S řidičem se u nás mnoho lidí také loučí, zejména v cílových stanicích, či v místech, kde hodně lidí vystupuje, ale ne každý.
VymazatByl jsem na tvém facebooku, ale tak jsem si nepočetl, jako tehdy na webu. Je tam hodně obrázků, dostal jsem se proti proudu času někam snad do půle října, již na cestu, a protože je tam málo povídání, tak nějak nevím. Chybí mi to povídání. Nápad na takovou cestu, vlastní cesta do místa startu, vztahy a domluva mezi poutníky i lidmi. Nějak se v tom neorientuji. Jinak Ti děkuji za komentář, je to vzácnost, když mi tu napíše někdo komentář.
Ano, osobní zkušenoti, jinak jevím, jestli bych o tom psala, kdyby to bylo jen z doslechu.
OdpovědětVymazatK tomu facebooku, možná jste nedošel až tam, kde jsem psala, proč nic nesdílím. Jde o velice osobní zkušenost, a prožitky, kdy pristě člověk nemá mnohdy ani o čem psát ale žije v tom "teď a tady"
Navíc, na takové pouti, to se snad ani nedá. Ráno vstanete, nasnídáte se, vezmete bágl a jdete třeba 25 nebo 30km, pak si najdete ubytování, osprchujete se, najíte, a možná máte čas na pokec nebo padnete zase do postele a tak je to den ode dne.
Každý si pouť pojímá podle sebe, znám ty, co si užívali v hotelu a podobně, někdo šel absolutně bez mobilu a jiných vymožeností a i já jsem se snažila používat telefon a internet minimálně. Příště si vezmu s sebou ten tlačítkový a zapnu si jen ten a ten druhý s internetem jen na nouzové použití...je to tak lepší. Ta cesta má duchovní opodstatnění a už jen dát těch pár fotek online mnohdy bylo něco, k čemu jsem se musela trochu přimět. Necítila jsem o něčem psát, ale prožívat to. Přemýšlím nad tím, jak někdo kdo takovou pouť ujde, může napsat knihu... Protože je to prožitek osobní a každý si v tom najde to své, co potřebuje. Ale rozumím, že chcete vědět o té cestě víc. To pak jen posílám na takovou cestu, protože cokoliv řeknu a napíšu, stejně člověk musí zažít sám!
Já se ani moc nepřipravovala dopředu, něco málo jsem si přečetla, ale nehledala jsem detaily, proč? To pak je připravená turistická atrakce...
Předně musím říci, že jsem rád, že jsi se neurazila a něco jsi mi k tomu napsala. Ono je to těžké, protože život má příliš mnoho tváří. Když třeba píši tady ty články, tak se občas najde nějaký kritik, který mě začne kárat za češtinu, jiný mi vynadal, že jsem si dovolil napsat slovo zatáčka v článku o železnici, protože na železnici, se používá zásadně výraz oblouk, a místo hektometrovník jsem napsal kilometrovník :-). Každý Tě bere podle nějakého toho svého pohledu a nevidí, co to vlastně všechno obnáší a spoustu dalších věcí.
VymazatByl jsem jednou s kamarádem v Německu a nemohl jsem pochopit, proč nefotí, jako já. A on mi odpověděl, že mu stačí přímý prožitek a nechá si to jen v hlavě. Já jsem zase pravý opak. Dokonce věřím, že když člověku chybí nápady, tak ho fotky nakopnou a krom toho to prožívám znovu a tím více, čím více mám fotek, třeba i z nějaké vyhlídky. Focení mě někdy i pěkně zdržuje, ale nelituji toho.
Další věc je ta, že já vlastně neznám lidi, kteří by byli, jako Ty. Ta společnost je dnes neuvěřitelně různorodá. Spousta mladých lidí může dnes dokonce odejít zkusit aspoň na chvíli pracovat do zahraničí, vydělat si více peněz, než tady, zdokonalit se v jazycích, poznat tamní život a stejně má na to málokdo žaludek. Aby šla žena jenom sama od sebe na procházku, tak to také není obvyklé, natož někam do ciziny na pořádné každodenní pochody s hledáním si ubytování.
Za mého mládí, se dívky chtěli už v 19 letech vdávat, a když to nestihly do 23 let, tak měly málem komplexy kvůli vrstevnicím. Dnes to máte posunuté někam mezi 25-30 let a přesto ne každá chce zrovna jít na mateřskou, ale třeba chce dělat kariéru, nebo cestovat, jako Ty, ale to je jedna z tisíce.
Nemůžeš se mi ani divit, že se divím tomu, kde všude jsi již byla a já vyjímečně píši i o věcech,či zkušenostech, které prožil někdo jiný, protože to ani jinak nejde. Říká se tomu předávání zkušeností a musí se to brát s určitou rezervou.
Na tvém webu jsem se dál nedostal. Chtělo to věčně nějaké přihlášení a já facebook nemám a nechce se mi ho zřizovat Fotky jsou hezká věc a nic proti nim, ale je jich dnes plný internet, a když někdo někam jede, tak si to tam dnes může i napřed virtuálně projít, podívat se kamerou, jest-li tam už neleží sníh, aby věděl co na sebe,co ho čeká v krajině a zda nebude třeba turistická značka zavátá i s pěšinou sněhem.
Z toho tvého komentáře mi tak nějak vychází, že se chceš zbavit techniky a jet prostě jenom tak někam bez přípravy na blind a užívat si ty zážitky z cesty jenom tak sama pro sebe. Je to skutečně obdivuhodné a je to zcela jiný styl života, než má valná část populace v dnešním uspěchaném světě, kdy i na výletech často koukáme na hodinky.
On to ani každý z mnoha a mnoha důvodů dělat nemůže, i kdyby tomu chtěl třeba obětovat 14 dní, ale spoustu lidí ani takové dobrodružství netáhne a žijí technikou a jednorázovou pobytovou rekreací, nebo by i naopak rádi udělali něco neobvyklého, ale brání jim vtom spoustu věcí.
Souhlasím, že nejlepší zážitky jsou osobní prožitky. Když je člověk mladý,zdravý, svobodný i jazykově vybavený a může opustit práci, má potřebné finance na akci, chybí mu zkušenosti, nedělá si starosti a razí heslo ,,hurá, však já se někde najím a vyspím, třeba na poli vedle silnice", tak se to dá dělat. A kolik lidí nechce samotných ani na krátký výlet. Věř mi, že časem to člověk z různých důvodů zkusit nemůže :-).
V tom tedy máte pravdu. To já jsem také měl pár takovýchto věcí o kterých se moc nemluvilo, ale nakonec to vše dopadlo dobře a já si musel raději najít nové zaměstnání přes portál práce a vše bylo zase v rovnováze a vyřešeno :)
OdpovědětVymazatDíky za komentář. Dobrodružství se vždy dalo nějakým způsobem zažít a dnes je těch možností ještě více. Někdy o nich ani člověk neví, a pak se to třeba jen od někoho mezi čtyřma očima dozví. Vždy je fajn když má člověk nač vzpomínat a nechybí mu nějaká inspirace.
VymazatTak já si myslím, že tohle má každá profese. Taková ta tajemství, která se nikde nesmí vynést na povrch. Já dělám v dílně na šroubovém kompresoru a lakuji auta a před zákazníky si taky některé věci necháváme pro sebe. Někde se holt něco nepodaří tak, jak bychom si představovali, nebo se něco pokazí a my to pak složitě napravujeme. :) A některé naše hlášky na šatně by asi leckterý zákazník nevydýchal. :)
OdpovědětVymazatMichale, díky za komentář. Je to tak, spousta věcí se na veřejnost vůbec nedostane a přitom právě v práci trávíme mnozí podstatnou část dne. Jsou to někdy doslova fantastické kontrasty a někdy je to až k ,,smíchu". Ono je to do jisté míry pochopitelné, ale stejně to jsou zvláštní situace. Byl jsem třeba v 90. letech svědkem toho, jak zaměstnavatel podnikatel vyjel na zaměstnance ( ten měl rok do penze) kvůli tomu, že někde na pracovišti něco nedodělal slovy : ,, Pane XY, příště nepojedete domů dříve, než to doděláte. I kdyby jste tam měl být do 23 hodin! Nebojte se, já vám to zaplatím !" Mimochodem, ten člověk užil pouhý rok důchodu. Jindy mi podnikatelka řekla : ,, Tak já jim tam nesu peníze a ženská u okýnka na úřadě mi řekne : ,,To z vás mám radost. Za pět minut mi končí pracovní doba!- No, kdybych já pracovala s takovým přístupem, jako ona, tak to podnikání můžu zabalit.\" Pochopitelně jsem vybral jenom takovou lehkou omáčku z povrchu velmi úzkého téma tří skupin zaměstnanců, které je do jisté míry mediálním tabu.
Vymazat