37. ročník Zimního přechodu Nedvězí je za námi.

Tak to vypadalo dnes na vrcholu. Novinkou byl nový odznak do sbírky tradičních účastníků přechodu.

Zámeček Slavín nad Tupadly měl být vlasteneckým muzejním projektem liběchovského zámeckého pána z rodu Veithů.

Dnes sídlí na Slavíně budhistické centrum.

Tak je to za námi a bylo to opět prima. Úplně na úvod bych zmínil obrovskou obětavost Honzy Soukupa. Ten člověk každý rok už minimálně těch 8 let, co bývám přítomný, se nejprve vydá přeplněným autobusem, aby vybral jízdné, a poté kráčí tu nejkratší trasu na vrchol, kde si za každého počasí vystojí dobré dvě hodiny, aby pak sprintoval s těmi posledními do cílového místa, kde už toho mnoho nenasedí a organizuje hromadný odjezd domů. Podle mnohých je to opravdu veliká oběť. Bunkry Liběchovské příčky v úseku zvaném Království.

Autobus i letos vyrazil od vlakového nádraží v 8.30 a tady se sluší poděkovat neratovickým turistům, jejichž autobus přijel o něco dříve a opravdu několik minut čekal na případné zájemce, kteří by se rozhodli absolvovat zimní přechod s KČT Neratovice, kteří měli cíl v Oknech u Doks. Počasí letos opravdu přálo, byť nesvítilo sluníčko tak jako loni. Lehce mrzlo, což bylo dobré pro terén, který by za teplejšího počasí byl jistě blátivý.

Tento krásný ledový vodopád se nacházel poblíž cesty na Panenský hřeben.

První a nemalá skupina nastoupila na trasu přechodu ve vsi Tupadly, odkud se vydala podle zámečku Slavín ( dnes Budhistické centrum) na trasu dlouhou cca 16 km. V místech, kde se říká Království a turista potká bunkry Liběchovské příčky, se přidala další skupina vyrážející od motorestu v Chudolazech, kde byl mimochodem také pěkný cíl jednoho z dřívějších ročníků. Cestou na Panenský hřeben.

Jedinou vsí na trase jsou Nové Osinalice, které nás přivítají památným 300 let starým stromem. Po celou dobu chůze převládaly jen jakési zbytky sněhu a teprve až při samém výstupu na vrchol zvítězil sníh zcela, jak vidno z obrázků.

Opravdu dobře byly letos vidět jen chalupy obce Nedvězí.

Viditelnost tentokrát nepřála, ač je odtud jindy vidět prý až třetina Čech, ale to nám, kteří zde nejsme prvně nikterak nevadilo. Jak jsem uvedl již v minulých článcích, byli tentokrát přítomní turisté z Neratovic i z Kralup a nejkratší mělnická trasa vedla ze Zakšína, ale přes tuto účast bylo účastnické pole tak roztahané, že jsem si připadal chvílemi jak při samostatné akci. Betlém z kaple na Nedvězí už znáte z vánočního příspěvku.

Závěrečný úsek do Střezivojice se zcela shodoval s loňským ročníkem. Autobus mělnických turistů se se svojí kapacitou pohyboval na hranici možností, jako ostatně vždy, ale horší situace vznikla v restauraci Bouda ve Střezivojici, která nepobrala to množství zájemců akce. Rozhledová ružice vrchu Nedvězí je k mání na obecní nástěnce v osadě.

Nicméně, někteří turisté to vyřešili tak, že si tedy přidali ještě nějaký ten kilometřík navíc do trasy a jiní se vydali pěšky do Jestřebice, kde byla minimálně otevřena hospoda U Šálků. Zimní turistický přechod Nedvězí se stal opravdu populární akcí, která přináší všem účastníkům obrovskou společnou radost z krajiny i společenské komunikace na cestě i u zlatavého moku, a nezbývá než se těšit na další ročník. Restaurace Bouda ve Střezivojici.

Pro rádio Soutok připravil Standa Švec.