Přání čtenářům. V den zimního slunovratu navštívil Soutok Říp, ale zastavil se i v Lužci nad Vltavou. Nabídky práce, nebo brigády občas jenom tak někde visí. Tajemství lomeného a překrývaného tarifu PID je objasněno.

 

Někdy během prosince jsem kromě betléma, vánočního stromu, již klasické vstupní brány na trhy, ozdobené kašny a prodejních stánků objevil opět po roce v historickém centru města i milé dílo Petra Raista Šťastného, který právě tady na Pražské bráně v roce 2011 odstartoval vůbec svůj první videomapping pro mělnické obecenstvo. Jen o půl roku později ve stejném roce odstartoval i Soutok, a tak mi přišlo na mysl zvolit tento příznačný motiv z několika důvodů na letošní vánoční přání.

Samozřejmě vám přeji hlavně zdraví, protože to když nefunguje, tak jsou i radosti poloviční. V podstatě jde o to, abychom se cítili všichni pohodově.

A já se na tom občas snažím pracovat :-). Ani vybitá autobaterie, které vlastně děkuji za krásný neobvyklý výlet autobusem do Mšena ( minulý článek) mě nijak nenaštvala a jednoduše jsem ji dobil, neb se to stejně před zimou dělat má.

,,To by ovšem chtělo oslavit nějakou delší jízdou milostivá.. " vzpomínám na slova Josefa Dvořáka v autoservisu z  kultovní komedie Jáchyme hoď ho do stroje :-). Tak delší určitě ne, ale když jsem se loni konečně podíval do Kouřimi, tak to chce v duchu pověstí i tradic navštívit po delší době zase tu naši národní horu, ke které je odtud tak blízko.

http://soutok.blogspot.com/2020/12/za-praotcem-lechem-k-antickemu-sloupu.html

http://soutok.blogspot.com/2021/07/zijeme-pod-bajnym-ripem-v-krasne.html

Výhodou je, že není třeba nijak brzy vstávat a cesta přes starý most do Lužce nad Vltavou je mnohem méně frekventovaná, než cesta někde v zácpách na Bezručovce a mezi různými pospíchálky na silnici do Slaného.

V Lužci mě zajímalo, jak pokračují práce na údržbě nivy v údolí Vltavy a hlavně jsem zatoužil, se aspoň pěšky projít po dlouhé době přes parádní cyklolávku. Lana tu ve větru chrastila, lávka se trošku vlnila, ale počasí bylo celkem příjemné.

Co mě tam zaujalo, tak to byla stavba vedle mostu. Sice to mohlo vypadat, jako nějaký bonus pro sousední dům seniorů, ale brzy mě přepadla představa, jaké by to bylo parádní, kdyby tam nahoře byla nějaká terasa s výhledem na řeku a s občerstvením. Brzy se však ukázalo, že tu nějaká firma staví nějaké sociální byty.

Opět jsem nastartoval, a když se mi konečně podařilo přejet křižovatku do Horních Beřkovic, tak už na mě čekal Říp.

Kousek za Ctiněvsí zmizely i poslední zbytky stodoly pod strání a na ni mě zaujala tato tabule.

Toto okolí jezírka Hamlouf je považováno za pověstmi opředené a je tu krásně.

Voda, která sem přitéká ze studánky je považována za zázračnou a autoři knížky Krajinou prvních Přemyslovců tuto knihu pokřtili právě zde.

Pohled na celé krásné bájné místo.

Teplota byla kolem nuly a zdálo se, že snad ani nikoho nepotkám, ale vyjímky se našly. Sice jsem cestou vzhůru od Ctiněvsi potkal jen dva lidi, ale druhé setkání bylo silným dojmem. Dotyčný jinoch šel pouze v kraťasech, aniž by měl na vrchní části těla jakýkoliv oblek. Usmíval se, normálně odpověděl a opět mi potvrdil, že je někdy člověk v situaci, kdy si řekne, že by to mohla být na blog zajímavá fotka, ale než se rozhoupete, tak je to pryč.

Nedařilo se ani rozhledům a ani rádiovým signálům, ale člověk někdy zatouží někam vyrazit a už čekat nechce.

Co by to bylo za reportáž ze Řípu, kdybych vynechal ty hlavní stavby ?

Jen trošku níže si můžete vše přečíst, což je výhoda digitálu.

Nakonec jsem na dveřích rotundy objevil tuto pracovní nabídku. Mohlo by se zdát, že kromě faktu, že jsem po delší době stanul na bájné hoře, kam lidé chodili celá staletí v dobách dobrých i zlých, tak jsem tu vlastně tentokrát nic tak zvláštního nezažil. Tedy kromě toho, že jsem se zdravě protáhl.  Ale, něco přece jen přišlo a týká se to mého hobby, kterým je rádio. Možná, že už jste opět někteří po roce viděli v televizi tu reklamu, která říká, že je doba dabová.

Mělník míval a má možnost přijímat televizi z Polska i rozhlas FM pozemní cestou, pokud má zájemce natočenu anténu na vysílač Sněžné jámy, který leží na hraničním hřebenu asi kilometr za Labskou boudou v Krkonoších. Aspoň to tak bývalo, protože kdo by se v dnešní době satelitu a kabelové televize tímto zabýval, kromě zarytých nadšenců pozemního vysílání ?

Bohužel, v oblasti vysílání DAB+ k tomu v avizovaném říjnu nedošlo ( spuštění signálu z vysílače Sněžné jámy), protože to v Polsku nějak nezvládli a nový předpokládaný termín je až léto 2022. Z tohoto důvodu je zde v Mělníku díky terénu na Polsko situace v oblasti příjmu prakticky nulová a stejně se očekávají nějaká omezení výkonu směrem do České republiky.

A tak pro mě bylo malou satisfakcí, když jsem na Řípu kousek nad Mělnickou vyhlídkou na již dříve objeveném místečku naladil na kanále číslo pět vysílač ze 175 km vzdálených Polkowic. To bylo možné jen díky tomu, že z tohoto směru přicházel lepší signál, že obcházel západní stranou Kokořínsko, překračuje hory ( Jizerské) v místě, kde překonává ,, jen" nějakých 700 m.n.m. a hlavně neměl přijímač možnost v tomto bodě přijímat signál společnosti RTI.cz od Plzně. Samozřejmě se zde uplatňuje i výška Řípu a jeho osamocenost v krajině.

Mám teď zase ještě nějakou práci, a tak nevím, co píší na PIDu, ale na Idolu je krásně popsané, jak to s těmi tarify je. Vlastně jsem to trochu tušil.

https://www.iidol.cz/aktuality/13292:jak-funguje-mezikrajsky-tarif.html

Z daného vychází, že to mezikrajské cestování  je poněkud dražší záležitost. Vždyť jen cesta do České Lípy je součtem tarifu Mělník-Medonosy ( 30 Kč) a Medonosy- Česká Lípa ( 50 Kč). Praha je tedy mimochodem nově i s MHD do centra také za 80 Kč. Příště si ale povíme o parádním výletu, který se teď na Vánoce docela hodí a jistě si najde řadu příznivců. Jen musím ještě aspoň nějaké fotky vybrat i upravit a najít vhodný čas.

Hezké svátky !

Do Mšena za brožurou PID, ale i za krásnou a tradiční lokalitou města. Cestování regionálním autobusem po známých obcích může přinést zajímavé zážitky.

 

Když se na Mělníku posadíte do jakéhokoliv dopravního prostředku a vydáte se k severu, tak na vás čeká vždy malebná lesnatá a kopcovitá krajina, která občas nabídne i překrásný výhled na nějaký bližší, nebo vzdálenější kopec. Ty nejvzdálenější jsou pak vidět  trošku dále a zejména ve vyloženě severním směru často již na linii horských pohraničních kopců. Kromě luk i horských stezek s občasnými bunkry opevnění a někde i říční hladinou, pak nabízí romantické výhledy k nám i k sousedům.

Jako kluk jsem často na starém autobusovém nádraží ve Fibichově ulici viděl i modernější autobusy, než byl tehdy krásný a populární autobus Škoda RTO. Nad velkými čelními okny se na mě dívaly exoticky znějící nápisy, jako Hřensko, Varnsdorf, nebo Hrádek nad Nisou, které vyjížděly z domácích lokalit již brzy po čtvrté hodině ranní do Prahy. Nejprve ty linky viděl člověk jenom prstem po mapě, ale netrvalo dlouho a díky automobilu poznal krásy Českého Švýcarska, Lužických hor i samotného Šluknovského výběžku.

Jenže, za našim Kokořínskem a Máchovým krajem leží vedle těch krásných hor ještě turisticky slavnější Jizerské hory i Krkonoše, kam veřejná doprava a mnohdy i naše automobily jezdí zase přes úplně jiné velké město s názvem Mladá Boleslav. Přiznám se, že mám tak trochu pocit, jako kdyby mě ta rozšiřující integrace do PID vracela právě nějakým způsobem až do dětství, kdy jsem rád zkoumal, co kam jede :-).

Ostatně, uvědomil jsem si, že jsem vlastně také relativně nedávno začal sbírat brožury, které nějakým způsobem začlenily postupně části našeho okresu do PID a finále tomu daly právě zmíněné linky číslo 400 a 410. Jenže, současně s nimi došlo i k integraci Mladoboleslavska, a to už je pořádná knížka plná linek mířících z tohoto důležitého města občas i daleko do všech stran.

https://pid.cz/wp-content/uploads/ke-stazeni/tiskoviny/2021/Integrace-Mladoboleslavsko_TISK.pdf

Železo je třeba kout dokud je horké, a tak se mi vlastně sám od sebe utvořil typ na první vánoční výlet. U nás jsem totiž takovou brožuru nikde neviděl, což je asi k dřívější integraci linky z Roudnice nad Labem přes Mělník do Mladé Boleslavi normální, ale něco mi říkalo, že by mohla být v nedalekém Mšeně a info na webu mi to potvrdilo.

Řekněme si na rovinu, že nyní nejsou žádné krásné dny ke vstávání, natož k cestování do přírody, ale toto mi přišlo tak, jako dobrý prvotní počin. Vlak v poledne jsem už nestíhal, ale tak si to mohu dát také jednou po mnoha letech autobusem. Tedy, původně to mělo být auto, ale sami si jistě dovedete představit, jak asi může dopadnout kombinace tristní dopravní situace ve městě, faktu, že nemusíte jezdit pro potraviny a ani počasí vás nikam netáhne.

Díky tomu jsem se stal po mnoha letech pasažérem domácí regionální linky Mělník-Mšeno a byl to zážitek. Nejprve jsem se dočetl, že z mého stanoviště číslo 8 odjíždí o tři minuty dříve linka na Řepín, která však má asi dvě minuty zpoždění. Když linka na Řepín odjela, tak si s mými nervy někdo trošku pohrál, protože se na tabuli na stanovišti i na hlavní tabuli moje spoj na čas ztratila a na stanovišti naskočila místo spoje ve 13.18 až spoj ve 14 hodin, která mi už nevyhovovala.

Když už jsem na výlet pomalu rezignoval, tak se přihnal odkudsi zřejmě mělnickou dopravou opožděný autobus a všechny ukazatele se vrátily do správných dat. Lístek stál jedním směrem krásných 30 Kč ( tři pásma), za což dnes nekoupíte ani litr benzínu.

Další vzrůšo přišlo hned na Blatech, kde nám nějaký kamion bránil u vjezdu do Blatecké ulice a museli jsme couvat. Při druhém najetí do ulice nám zase vadil nějaký zaparkovaný osobák, jehož řidič posléze odjel.

Docela jsem se divil, že ulicí, kterou jezdila před 50 lety od Borku jen jedna školní spoj denně je dnes vedena autobusová linka o několika spojích. Autobus do Vrutice a Hostína jezdil totiž přes Skuhrov. Mnoho nás nejelo a nikdo nikde nenastupoval. Jen jakási paní vystupovala v Mělnické Vrutici, a pak už jen my tři lidé ve Mšeně. Vím, že autobusáky regionálních spojů obdivuji, ale nyní to bylo prvně v domácích vodách.

Spoj totiž pokračovala přes obec Hleďsebe a ve Lhotce bylo umění se vyhnout s osobním autem s přívěsem, když šlo o centimetry a používala se zpětná zrcátka. To už jsem se pomalu smál těm, kteří vymysleli, že se obsluha tohoto regionu vyplatí autobusy. Vlakem, který jel o hodinu dříve by to asi bylo celé pohodlnější a bez klepání. Spoj pak pokračovala na lepší silnici do Střem, zajížděla do Jenichova, Nebužel, Velkého Ujezdu a zdálo se to tak trochu nekonečné a zbytečné, protože nikde nikdo na nás nečekal.

V Kanině se dokonce musí u zastávky trošku couvnout a krátce po 14. hodině přišlo Mšeno. Jaká byla má radost, když  jsem hned za dveřmi knihovny v tamní budově MU našel asi 25 minut před zavírací dobou knihovny to, kvůli čemu jsem tam jel. Pak už jen přišla milá procházka do údolí Debř, kde nebylo ani živáčka a skončil jsem jen kousek od hájovny v Romanově, kde bylo vidět mezi stromy skalní útvar, o kterém jsem tu psal na jaře.

https://soutok.blogspot.com/2021/04/nejfotografovanejsi-skalou-na-prvnich.html

Autobus zpět mi jel v 15.40 a nebylo třeba spěchat. Cesta na Mělník už byla díky přímé cestě na Chloumek podstatně rychlejší, ale to už jsem věděl, že mám to, co jsem chtěl  a nemohlo mě nic rozhodit, ba ani případné kilometry navíc. Ani ten řidič terénního vozu, který si uprostřed Bezručovky pohrál s mým osudem, jak jsem psal v dopoledním článku.

Pokud jste se u mé cestovní story trošku pobavili, tak jsem rád. Takové zážitky bych v autě neměl a navíc jsem se dostal do koutu obcí, kde jsem dlouho nebyl.

Tak tedy pěknou pohodu !

Aktualizace 18.12. :

Kdo máte zakoupenou  knížku Mělnický uličník a v ní vloženou barevnou tabulku s hůře čitelným textem, tak máte možnost ji  bezplatně vyměnit za tabulku s větším textem, pokud přinesete tu starou.  Vyměnit ji můžete v místě zakoupení, nebo v TIC. To platí i po Vánocích ( leden, únor ?).

https://www.facebook.com/groups/1808841266008571

Od Vánoc a křesťanského pohledu na svět až na hranici našeho současného bytí a vědomostí. Mělnické muzeum má nové logo a vizuální styl.

 

Vánoce jsou pro většinu z nás především chvílemi volna a příjemné pohody, která je podbarvena letitými tradicemi, ale zároveň se jedná o křesťanský svátek největší instituce v dějinách lidstva, která připomíná zrození jedinečné osobnosti všech dob Ježíše Krista.

Náboženství je tu s námi neustále, byť si to mnohdy ani neuvědomujeme. Moderátor hlásí zprávu, že celebrita odešla do hudebního, nebo sportovního nebe. Student se před dveřmi učebny možná i nevědomky rychle pokřižuje, když jej čeká důležitá ústní zkouška. V situacích, kdy se lidé ocitnou v ohrožení života, tak se mnohdy i pomodlí, a tak by se dalo pokračovat.

Přitom si většina z nás připomene i školní léta, kde jsme mnozí snad prvně slyšeli o tom, jak lidé uctívali různé bůžky třeba proto, aby měli dost úrody, když si neuměli vysvětlit přírodní živly, nebo aby se v bitvě přiklonilo vítězství na jejich stranu. Známá je pak třeba i kapitola dějin, kdy kněží nabádali prostý lid k pokoře a k práci pro vrchnost, aby se jim za odměnu dostalo po smrti blaženého života ve věčném nebeském království.

V každém případě je křesťanství i jistým návodem, jak by se měl člověk vůbec chovat ve svém okolí, aby měl sám ze sebe dobrý pocit a rovněž věčnou studnicí filosofie i moudrostí jsou i podobenství Kristova. Mnozí však víme, že svět kolem nás je různorodý. Pro někoho není problém okrádat lidi a lhát jim do očí. Zatímco jeden řidič se trápí, že mu vběhlo nepozorné děcko náhle přímo pod kola, tak jistá celebrita po sražení chodce na přechodu z místa ujede, protože pospíchala a ten blbej dědek se tam zrovna motal.  

Sám jsem se mimochodem včera dostal na přechodu u autobusového nádraží do situace, která opařila na nějaký čas nejednoho řidiče v místě incidentu. Bývám zvyklý a nejen v dnešním mělnickém přehustém provozu na Bezručovce, že se nejprve podívám, zda o mně řidiči aut vědí a mají dostatek času i prostoru k zastavení. Pak ještě zvedám jakoby na pozdrav  i na poděkovanou ruku nejprve k řidiči v bližším pruhu, aby věděl, že se opravdu chystám přecházet přechod.

To již kolony v obou směrech stály, já byl téměř v půlce vozovky a v rámci bezpečnosti i urychlení provozu tuto druhou část vozovky přecházím ještě rychleji. Ostatně, vím co to je, když se vám před autem schválně  s úsměvy plíží co nejpomaleji tři mladá individua, která si tu zlost řidičů užívají. Náhle se velký terénní vůz v druhém pruhu prudce rozjel a já jen vyslal gesto ke zrychlení a vykřikl: ,, Tak jeď ty pospíchálku !" Kdybych byl rychlejší, tak to dobře nedopadlo a i na ostatních účastnících silničního provozu bylo vidět, že je chování řidiče terénního vozu poněkud vyvedlo na čas z míry.

Ale, to jsem poněkud odbočil. Jsou zkrátka tací, kteří cítí, že když máme čistou hlavu, nejsme v něčem zapletení a třeba uděláme i dobrý skutek, tak se tak nějak celkem dobře dýchá, pokud tedy nemáme zrovna asi ten covid. A pak to jsou ti druzí, kteří se někam za něčím ženou a ani je mnohdy snad nějak nechápeme.

Jak tak neustále vidíme, tak ono spolu prostě všechno souvisí. Jsou to nejen otázky v oblasti morálky a smýšlení, ale i vlastního lidského bytí s řadou filozofických otázek.

Často slýchám,  nebo spíše někde čtu, že třeba v Polsku i v Německu žijí pobožnější lidé, než u nás, a že se o naši zemi občas píše tak, jako o zemi ateistů v samém srdci Evropy. ( Slunce, seno ..) Je snad pravdou, že když vkročíme někde do kostela, tak jdeme většinou především obdivovat jeho krásu, snad varhanní koncert, podívat se na vystoupení našich dětí, než abychom šli na pravidelnou nedělní bohoslužbu, ale nálepka národa bezvěrců je po určitém zamyšlení vlastně poněkud přehnaná, či zavádějící.

Spíše bych řekl, že jsme národem, který má smysl pro vzdělávání se, když se nám chce, a když víme v čem se nám chce. Na základě toho všeho jsme ochotní stavět a budovat své názory. Vždyť, když si vzpomenu na 90. léta, tak k nám knižní formou nově pronikaly i různé východní náboženské směry. Knihy o Buddhismu, nebo Jóga v životě  současného, či  přímo západního člověka.

A to vyvolává nové nezodpovězené otázky. Co nám více prospěje ? Meditace , nebo výlet do krásné přírody ? Stranou nezůstává ani věda, která toho v našich životech již tolik vysvětlila a je i součástí učebnic. Vždyť ta je tak fantastická, že v současnosti proti sobě stojí dvě skupiny se zcela odlišným pohledem na věci, které nás asi vždy zajímaly nejvíce.

Lze téměř bez nadsázky říci, že to jsou vlastně také dva náboženské směry.

Na jedné straně je to názor tzv. klasické vědy, která umisťuje naše já do lidského mozku. Tam se rodí a vznikají všechny ty elektro-chemické reakce, které způsobují nejen to, že jsme schopni dokonale a někdy bohužel i nedokonale ovládat naše tělo, ale trpíme i spoustou pocitů, které z nás dělají na rozdíl od počítačů to, co jsme. Tedy člověka s různými pocity, nápady i přáními. S mozkem pak celá bytost zaniká a není nic.

Někdy býváme svědky toho, jak vědci přemýšlí o tom, jak by se dal prodlužovat věk. Na druhou stranu má vše svůj rub i líc. K čemu je dobré být neustále starým, když stejně hromada starých lidí vzpomíná na mládí :-)?

Určitá část vědců naopak chápe to naše já ( nazývejme to duší), jako něco velmi malého, co dosud v mozku nespatřil ani mikroskop, a tak se na to, jako na mikroobjekt snaží dívat pomocí  složité kvantové mechaniky, která je pro tyto objekty stvořena. Pracuje se v ní s dvojí formou stejného mikroobjektu v podobě částice, nebo vlny. Vypadá to příliš záhadně i složitě, až nesmyslně, ale přesto tu jisté indicie jsou.

Zkuste si vybavit hošíka stojícího na břehu rybníka, který v ruce drží malou vysílačku ( ovladač), kterou ovládá malý model lodičky na hladině. Představme si tu lodičku tak, jako lidskou bytost. Pohybuje se, protože vysílačka na lodičce přijímá povely ze břehu, které jsou namodulovány na neviditelných frekvenčních vlnách, (jako třeba signály stanic FM, které také kolem nás jsou a nevidíme je, ale projeví se po zapnutí rádia) a zasílá povely k jednotlivým součástkám.

Tuto část můžeme tedy směle připodobnit k mozku celku. Aby to celé mohlo pracovat, tak má loďka vlastní napájecí zdroj ( obyčejná baterie), kterou můžeme nazvat srdcem. Kdyby byla baterie nefunkční, tak by nenapájela destičku s plošnými spoji ( přijímač, mozek) a rovněž by na pokyn sepnutí nešel proud k elektromotůrku lodního šroubu, či k ovládání kormidla ( končetiny).

Jak vidíte, tak v tomto modelu je to hlavní mimo objekt a zničení modelu ( tedy jakoby člověka) ještě neznamená totální zkázu úplně všeho, co jsme i zpětně v životě nabyly . V životě totiž nejde jen o přenos jedním směrem, jako je tomu v případě loďky, která pouze reaguje na ovladač, ale o oboucestné informační výměny mezi fyzickým a duševním tělem, což je, jak nyní uvidíme důležité.

 V knihách se totiž potom píše, že zejména malé děti při uvedení do hypnózy jsou často schopné popsat život z míst, kde v současném svém životě vůbec být nemohli, což je pochopitelně zarážející . Jinou kapitolou jsou pak výpovědi dočasně klinicky mrtvých lidí, kteří prý dokáží popsat třeba i to, jaký předmět se nacházel ve vedlejší místnosti, nebo co si lékaři při operaci povídali. Samozřejmě je třeba brát takové informace s rezervou.

To vše vám v televizi  obvykle neřeknou a ani v dokumentech, kde to byla včera asi na pěti programech samá druhá světová válka. Také to není názor, který by měl  v současnosti mezi vědci většinu příznivců, ale najdete to v knihách. Stačí jen navštívit někde v Praze velkou knihu a s tím i  oddělení s názvem Osobní rozvoj.

Věřit a přemýšlet se tedy dá o lecčems, ale určitě je výhodné brát vše s rezervou, pokud tak daleko nedošly ještě ověřené znalosti lidstva. Konečně, žijeme přece přítomností, ale je dobré se občas podívat i trošku na hranice obzoru. 

A teď již k dalšímu .... ( dole má článek aktualizaci)

Aktualizace 18.12. :

Kdo máte zakoupenou  knížku Mělnický uličník a v ní vloženou barevnou tabulku s hůře čitelným textem, tak máte možnost ji v místě zakoupení, nebo v mělnickém TIC bezplatně vyměnit za tabulku s větším textem, pokud přinesete tu starou. To platí i po Vánocích ( leden, únor ?).

https://www.facebook.com/groups/1808841266008571

V Rousovicích probíhá rekonstrukce mostku v Mýtní ulici. Benzín za 33 Kč ? Romantika i na říčce Pšovce ? Válcový mlýn dnes. Zajděte s dětmi do parku k DDM. A další milé fotografie.

 

Když člověk dostane nápad se někam vypravit, tak na něj cestou čeká řada plánovaných i neplánovaných překvapení. Jsou to jakési vedlejší produkty, ale mnohdy stojí za zastavení a zamyšlení se.

Hlavním sobotním cílem pro mě byla cesta na vlakové nádraží, za jedním z posledních rychlíků ČD, o čemž jsem psal v dnešním prvním článku. Pak jsem byl zvědavý, zda už se konečně začalo v Mýtní ulici v Rousovicích něco dít, protože o tom čtu v Mělnické radnici již dlouho, prý to už snad opravdu začalo, a tato místa mají takové své určité kouzlo.

Tak se zrodily trošku neplánovaně takové produkty, které však mají něco do sebe. Starší paní přišla hodit na jezírko k autobusovému nádraží trošku suchého chleba a já si opět připomněl, že tu s námi žijí roztomilá stvoření ze zvířecí říše, která nám nikdy neublíží, ale vždy přinesou radost, když se umíme aspoň chvíli zastavit a přijmout jejich přítomnost.

Jen o kus dále, se zase něco staví. Prý snad nějaká škola, nebo dokonce byty.

Poslední dobou jsem dvakrát zmínil cenu benzínu a vyfotil vždy stejné místo. Každý řidič má své oblíbené čerpací domácí stanice, různé zkušenosti a řada z vás ví, jakou asi kde očekávat cenu za litr. Nikoho tedy nepřekvapí, že zde je Natural 95 za 32.90 Kč.

Pak jsem trošku přemýšlel, kudy vlastně jít, aby si člověk zbytečně nezablátil boty, když je jen na místní procházce. Zvolil jsem cestu kolem místní říčky Pšovky a při zastávce u tohoto místa jsem se zasnil.  Dvě léta za sebou jsem si odskočil na jednodenní výlety k  nádherným vodopádům v různých koutech Jeseníků a přitom máme něco podobně milého i v našem městě :-).

Toto stavidlo jsem v minulosti již několikrát fotil a je vůbec zázrak, že aspoň toto tu ještě zbylo. Kdysi jsme se zde na Soutoku s Romanem Rakem v jednom článku vyjádřili, že by bylo krásné, kdyby na Podolí zůstalo to stavidlo do vodárny na náhonu zachováno na připomínku starých časů a později jsem  tu i já připomínal, že by třeba bylo dobré, kdyby se těm mlýnům a pozůstatkům starých časů dostalo lepší péče a třeba tu podle strouhy vedla i nějaká naučná stezka se zaměřením na mlynářství.

Vlivní to slyšet nechtěli. Stavidlo na Podolí zmizelo do říše dějin a říčka Pšovka někdy působí dojmem, že ani nikoho zde ve městě moc nezajímá. Vždyť přece podle ní vedou stezky, cyklistická i turistická trasa a voda teče, tak je to v pořádku. Povodí Ohře tu pak trávu také v sezóně seče. A že v ní moc vody neteče, natož přemýšlet ještě o mlynářství ? Nu nic, ale jedna z rolí Soutoku je být takovým starým harcovníkem a několikrát jsem psal, že nápady můžeme vidět u sousedů a nemyslím jen zahraničních.

A jsme na místě. Ano, tady se opravdu začalo budovat a myslím, že tato spíše ulička, než ulice má také své určité genius loci.

Chudák mlýn. Je sice relativně v mnohem lepším stavu, než ten Polabský mlýn na Pšovce, ale jde z těch fotografií určitý smutek. Slušel by mu nový kabát. Ne, nekoukal jsem do katastru nemovitostí a ono to snad ani nemá cenu. Vzpomeňte na Valdštejnský lis mezi ulicí Ve  Žlábkách a hotelem Ludmila, nebo dole u Labe na bývalou hospodu na Hadíku. Na Polabský mlýn. Víme, kdo jsou majitelé a k čemu to je ?

Tak ještě jeden pohled na tento relativně zachovalý mlýn a jdeme dále.

Zapadlé uličky mají něco do sebe. Pořád je to město Mělník a podívejte se, jak se ta chrámová věž v centru na obzoru ulice jeví daleko.

Rok s rokem se sešel a zase máme u DDM  ( Dům dětí a mládeže) na Polabí poznávací soutěž. Kdo to ještě nevíte, tak sem vezměte své děti. Stezka s úkoly na panelech, se těší oblibě veřejnosti.

Obyčejný plakát v Pražské ulici poblíž fotbalového hřiště připomíná, že na Mělníku se hraje nejen soutěžně fotbal, ale i hokej. Hned se mi vybavila léta 1977- 1979, kdy se hrálo ještě pod otevřeným nebem o účast ve druhé lize a to zastřešení stadionu nějak nepřišlo v pravou chvíli. Také tu mám někde vzpomínkový článek i jedno vlastní foto stadionu bez zastřešení, ale musel bych mezi těmi odhadem více než dvěma tisíci články trošku vyhledavačem pohledat.

Nu, závěrem trošku romantiky. Sníh na Mělnicku v posledních letech často nebývá. To již jsou dnešní snímky, jak jste jistě poznali. Člověk v zimě potřebuje k prospívání nejen světlo, ale nejlépe i teplo slunečních paprsků. To nám mnohým může dát většinou v tomto ročním období jen víkend.

Pohodový vstup do pro mnohé posledního pracovního týdne roku !