pondělí 5. dubna 2021

Nejfotografovanější skálou na prvních pohlednicích Mšena nebyly Pokličky, ani Hlava a žába, ani Faraon, ale byl to Mysliveček. Výprava za Kokořínskodolskou lebkou. Ke krásným skalám, kam turistické značky nevedou.

 

Přátelé, kdybychom měli normální situaci, tak jsem snad strávil velikonoční sobotu na Děčínsku. Jednak jsem ještě nenavštívil skalní město Tiské stěny, a kdo jste četli můj prosincový článek o Děčínském Sněžníku, tak víte, že jsem nebyl na Drážďanské vyhlídce spokojený ani s dálkovým příjmem, ani s výhledem :-).

http://soutok.blogspot.com/2020/12/v-takovem-pocasi-se-drapat-nekam-na.html

Jenže, jak jistě víte, tak vládním nařízením bylo zakázáno opouštět tento víkend domácí okres a způsobilo to zajímavou situaci. Nejprve musím zmínit, že katastrofickým zprávám o návratu zimního rázu počasí předcházel optimismus a mnoho lidí bylo připraveno si vyjet na jízdních kolech směrem do Lužce nad Vltavou a dále, nebo případně na druhou stranu podle Labe k Roudnici nad Labem.

Ovšem, Velký pátek nám ukázal, že musíme brát počasí trochu vážně, a že to bude při nejlepší vůli spíše na pěší procházky a výlety, než riskovat nějaké nachlazení v dnešní covidové době na jízdním kole. Co se vzniklou situací ? Kam jet, nebo jít ?

Opět zapracovalo to staré známé, že vše souvisí se vším. Mám doma asi dva roky knížku ,, Kokořínsko - Jak mluví skály."

https://www.zbozi.cz/vyrobek/kokorinsko-jak-mluvi-skaly-jiri-piller-jiri-adamovic-2019-vazana/

Je to vynikající kniha. Nejen, že tam najdete vám důvěrně známé objekty, ale najdete tam i takové objekty, které jste dosud vůbec nikdy neviděli, nevěděli jste o nich, nevedou k nim žádné turistické značky a přitom jsou krásné. Nejsou o nic horší, než třeba vojtěchovské Pokličky, známá Hlava a žába, nebo populární posed Mochomůrka v údolí zvaném Debř.



Už delší dobu jsem si říkal, že bych ta místa z knihy měl navštívit a teď přišla ta správná příležitost. Tak, jako jsem v dávné minulosti říkal, že máme krásnou zem, že je čas na návštěvu Jaderského, nebo Černého moře, či Baltu, natož Západu, nebo snad  dokonce neuvěřitelně orientu, tak jsem nyní potažmo objevil taje domácího Kokořínska :-).

Za výchozí stanoviště jsem si vybral vlakové nádraží ve Mšeně. Hlavním cílem byla návštěva skalního útvaru Mysliveček, ke kterému žádná značka nevede, ale publikace uvádí, že na prvních pohlednicích Mšena to byl nejfotografovanější skalní útvar. Prošel jsem pěšky celé město a zamířil do oblíbeného přírodního parku Debř.

Ten nyní vypadá tak, jako v časech své nejlepší slávy. První školní výlety v 70. letech nám nabídly zarostlé údolí a vše bylo takové zašlé, ale to je dnes minulost. O Debři jsem tu psal však naposledy snad loni a tento park je dnes něčím, co může Mšenu leckteré město závidět.

Obyčejně dojdou výletníci k hájovně Na Rovinách, kde se rozhodují co dále. K oblíbeným patří návštěva  skalního města Bludiště. Následující trasu zapomeňte ! Když už, tak si to dejte opačně. Mapy a obyčejné cesty na nich, to je vabank. Prostě jsem docela riskantně sestoupil do hlubokého údolí, kde jsem skálu zahlédl.

Je tu plno nádherných skal a vůbec se vám nechce nikam do prudkého kopce Údolí však stále padá níže, po čase se rozevírá, objeví se nějaké školky, lesní cesta a vy víte, že musíte dojít do civilizace. Nad vámi v jednu chvíli slyšíte hlasy z Bludiště, ale to je někde vysoko. Je to nekonečná cesta mezi skalami a vy správně tušíte, že musíte vyjít na silnici mezi Rájem a Vojtěchovem.

Pokud by vás to snad někdy zlákalo, tak nechte auto na Ráji, jděte po silnici k Vojtěchovu a první odbočkou zahněte do lesa. Jdete pořád rovně, až přijde taková lesní křižovatka. V mapě to vypadá, jako letící vlaštovka a je znázorněno jen její křídlo odbočující vlevo. Vy však odbočíte vpravo, kde žádnou zakreslenou cestu nenajdete.

Bude se to stále zužovat a stoupat. Asi po 500 metrech dojdete k útvaru. Já hledal ještě na Ráji nějakou lebku z knížky, ale tu jsem nenašel. Literatura jen píše, že je nad Rájem. Kde ? Na značce ke Mšenu ? To již knížka neuvádí.


Pak jsem si to dal po červené Máchově cestě až k lesnímu penzionu Milča poblíž osady Kokořínský Důl. Zde se nachází další skvost, který zdobil staré pohlednice. Pracovně ji říkám Kokořínskodolská lebka, protože na modré značce z křižovatky pod Pokličkami do Jestřebice je skála s názvem Lebka, kterou jsem ještě asi neviděl ( možná v dětství).

Zde jsem loni v létě obdržel od Martina Klihavce mimo jiné obrázek staré pohlednice a plánek, jak lebku najít. Málem se mi to nepodařilo. V praxi to znamená prudké nebezpečné stoupání a neustálé hledání mezi mnoha dalšími skalami.

Plán byl ještě mnohem větší, ale ukázalo se, že chodit po značkách a tápat v terénu je obrovský fyzický i časový rozdíl. Krom toho je Kokořínsko náročné. Vracel jsem se přes Pokličky kolem Hlavy a žáby, a znovu Debří na nádraží. Celkem trasa měla cca 16 km.



Všude bylo mnoho veselých lidí, náhodně i dva známí z Mělníka asi 300 metrů od sebe :-) a hlavně bylo v sobotu nádherné počasí, byť foukal mírný studený vítr. Jestli to někoho zajímá, tak roušky nikdo neměl ( snad jen jeden senior za celou akci). Ostatně, nebezpečí hrozí hlavně v uzavřených prostorách a lidé sami si musí uvědomit, že se nemají moc přibližovat k jiným lidem, a že mají v okamžiku setkání hlavně raději nedýchat, odvracet tvář a udržovat určitý odstup.

 Pokud vydržíte se Soutokem, tak příště se možná podíváme na dnešní neděli a další těžce dostupné skalní skvosty. Fotek je spousta, ale úložiště se pomalu snižuje. Vyšlo to. Jen člověk dorazil domů, už pršelo a nyní i sněží.

Poklidný vstup do prvního dubnového pracovního týdne !



Žádné komentáře:

Okomentovat