Jedním z několika důvodů, proč se mnozí lidé těší do penze je počasí. Jen si vzpomeňte, kolikrát člověk říkal : ,, No, tak volné dny nám propršely, nebo aspoň funěl vítr, a když už je konečně hezky, tak jsme v práci." Krom toho si někdy nemůžeme dovolit jít do horšího počasí a riskovat zdraví.
Na Velikonoce se pochopitelně mnoho lidí těšilo, a jak je u nás zvykem. tak hlavně na delší volno. Letos by tu čtenář marně hledal článek o zeleném pivu. Doba je jednoduše dále. Dnes už si málokterá restaurace dovolí vůbec vypustit velikonoční nabídku zeleného piva. Zavzpomínejme níže na nedávné pionýrské doby.
Mimochodem, naopak u nás nabývá lehce na popularitě díky svátku sv. Patrika ještě jedna podobná příležitost se zeleným pivem.
Tradičně mě také zajímá, jak pojmou svátek na Velký pátek televizní média a úsměvně si vzpomenu i na jednu svoji neobvyklou velkopáteční pouť, která však byla ve finále tak pěkným výletem, že vydala fotografií i textů na tři díly. Níže je odkaz na první. Jak ten čas jen letí.
Teď tedy nemám zrovna na mysli náboženské obřady v přímém přenosu, ale od devadesátých let zaujaly do současnosti diváka především dva velkofilmy. Ten první se jmenoval jednoduše Ježíš a druhý nesl titul Umučení Krista. Jak to tedy bylo letos ? Naladil jsem velkofilm na naši náboženské NOE TV, na polské jedničce, ještě na jednom programu, a to bylo z téměř 200 programů vše. Všude se dával velkofilm Umučení Krista, který byl posledním filmem, na jakém jsem v mělnickém kinu Oko byl a stačilo to.
Nicneříkající krvák, kde by ten Kristus musel vykrvácet po několika málo minutách. Ne vždy musí být mírně řečeno to nejnovější a nejdražší zároveň nejlepší.
Ale, pojďme raději k první světlé chvíli, kdy vysvitlo v sobotu v podvečer konečně slunce. Nebylo co řešit. Lidé žijící na levém břehu Labe jsou prostě nadšení z toho, jak se u nich prořezává park, a jak se lidem vynořují z ,,pralesa" objekty čekající na určitou záchranu. Nebyl jsem tam již také dlouho, a tak má zvědavost zvítězila. Byl jsem opravdu překvapený a v zapadajícím slunci jsem objevil celou řadu až romantických snímků.
Začneme u hájenky. Až v roce 2011 jsem se díky tomuto webu Soutoku a dalších tehdejších spoluautorů dozvěděl, že i zde se točila část prvního filmu ,, Pozdní láska", který byl na Mělníku zfilmován. Hořínský park býval místem, kam jsme se především v 70. letech dostávali, jako žáčci základních škol na naučné hodiny v přírodě a už tehdy jsem toto místo pojal, jako vodočet historických hladin řeky Labe. Je neskutečné, co tyto zdi vše vydržely. To bylo povodní a tu největší z roku 2002 máme ještě mnozí v paměti.
Nemusí být člověk příznivcem botaniky. Stačí mít jen občas otevřené oči i další vjemová čidla, kterými nás příroda obdarovala a potěšující pocit je na světě.
A zase to kouzlo tolik mocného slunce. Ovlivňuje nás více, než si mnohdy myslíme.
Při pohledu na tuto pro nás zde na Mělníku téměř zapomenutou vodní hladinu, která byla léta ukryta v zeleni mezi Hořínem a obcí Brozánky, se dostávám k takovému historickému slovíčkaření. Co je Sidonka ? Co je Hořínský potok ? Sidonkou často nazýváme území na levém břehu Labe mezi starým ( Strakův) mostem, které se táhne pod novým mostem a někdy i minimálně část Hořínského potoka až po jeho vtok do řeky Labe naproti přístavu.
Ovšem, mapa jasně hovoří o Hořínském potoku a kdo si myslí, že ten vytéká z laterálního kanálu nad hořínskou komorou, tak je na velkém omylu. Hořínský potok totiž pramení v Chramostku, propojuje několik tůní v blízkosti laterálního kanálu, teče kolem zooparku v Zelčíně, napájí tůně u Vrbna a nakonec laterální kanál u Hořína podtéká. Jistě jste si tam všimli těch rour.
Určitě doporučuji si jeho zajímavou cestu v térenu prohlédnout v mapách, protože přímo v obci Vrbno přijímá od severu ještě jednu krátkou stružku a za obcí Vrbno může část jeho vod odtéct z tamních tůní do Vltavy. Pokud jezdíte na kole po cyklostezce kolem tůní pod Vrbnem, tak jste jistě nepřehlédli ještě jedno rameno tůní, kudy sem pro změnu přitéká navíc část vltavské vody. Je to v místech, kde jsme kdysi objevili okusy od bobrů. Tak krásně a jasně mluví mapy.
Několik snímků ponechám bez komentáře. To je zkrátka romantika a příslib možných hezkých procházek v těchto lokalitách. Však jsem tu také občas potkával skupinky lidí, a to tu ještě žádný hotel není.
Oblíbenou budovou je místní jediný mlýn na potoce. I ten má projít revitalizací.
Pohled směrem ke komorám z lávky do Hořína.
Areál zámku zatím vítá výletníky skrze mříže vrat takto.
Zajímavé dějiny i plány hned u vrat.
Turistické rozcestníky mám rád pro jejich informace i určitou krásu. Pěšky je to na Říp tudy docela procházka, co ?
Hořín má očím výletníkům co nabídnout.
Základní kámen protipovodňové zdi, která tuším při první zkoušce o několik centimetrů neobstála, ale později již ano. Vznikla tu později po rekordní povodni z roku 2002, která Hořín těžce postihla. Při pohledu od mělnického zámku jsme až ke Kralupům nad Vltavou viděli jedno obrovské moře. Později jsem projížděl krajinou kolem obce Kozárovice a někde byly naplavené předměty na stromech až ve výši pěti metrů. Neskutečné, co se tenkrát stalo.
Výtok Hořínského potoka od nájezdu ke komorám. Na snímku i protipovodňová zeď a pohled do centra obce.
Komory z roku 1905 byly ( 1902 - 1905) nedávno rekonstruovány tak, aby tu mohly podplouvat i větší lodě.
Jedna z mnoha hromad dřeva hned pod komorou.
Několik dalších snímků z krásného okolí města i na město samotné.
Podvečerní velikonoční procházku jsem na bílou sobotu fotograficky zcela náhodně zakončil zde v prostorách kapucínského kláštera. To byl tedy pro mě takový velikonoční cestovní předkrm a doufám, že vás motivoval. Hezky může být i jen několik kroků od domova a leckdy to z různých důvodů ani na větší plány není. I taková procházka vám může takříkajíc po zimě dobýt baterky a upevnit sounáležitost s místy, kde žijeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat