Posledně jsme skončili na strategicky velmi zajímavé křižovatce. Křižuje se tu nejen modrá turistická značka ( Štětí - Radouň) se zelenou ( Hoštka -Mariánská kaple u Stračí), ale je zde také důležitá silniční křižovatka. Auta jedoucí od Štětí přímo by se dostala přes Chcebuz a Brocno k motorestu v Chudolazích, kde už jsem zažil také jedno zakončení Zimního turistického pochodu vrchu Nedvězí a bylo tam příjemně. Většina aut a autobusů tu lehce zatáčí vlevo právě na Radouň, aby se odtud dostala přes Snědovice do Dubé, nebo Úštěku.
Snědovice jsem nevybral náhodou. Víte, že už v obcích Snědovice, Chcebuz, i Brocno Soutok byl, když se rozhodl poznat část Putování loupežníka Štětky a hlavně mě zajímal zámeček ve Snědovicích ( dnes seniorský dům), odkud pocházel onen nenáviděný hrabě J.V.Clary, který byl svými poddanými zavražděn na místě, podle kterého ještě půjdeme.
Oba odkazy doporučuji zhlédnout, protože v prvním máte opravdu parádní historickou událost s detaily a ve druhém nejen krásné obrázky, ale také nádherné počasí. Krom toho jde díky trojciferné návštěvnosti o jakési bestsellery Soutoku. Někde je zde i článek pochodu, který končil v Chudolazech, ale je běžné, že se čtenáři prohrabávají tímto webem, který má už asi 2 500 článků a hledají si ve svém volnu, co by jim snad mohlo připadat zajímavé. Asi to i nachází, když není kritika.
Cesta k Mariánské kapli měla být jen 2 kilometry, ale přišla mi nekonečná. Prvně jsem musel vkročit na lehce rozbahněnou polní traktorovou cestu a občas obelstít kaluže. Vzdát jsem to opravdu nechtěl. Ukončit trasu ve Štětí mě ponižovalo. Mlha tu zhoustla a od východu vál nepříjemný vánek. Pak jsem měl podejít stožáry vysokého napětí a nebyl to příjemný pocit. Vězte, že ten nejvyšší vodič byl sotva vidět a vypadalo to hororově, protože vlhkost je vodivá, ale bylo jasné, že ta stožárová vedení jsou konstruována tak, aby vůbec nemohlo dojít k nějakým zkratům vysoko mezi vodiči, natož se zemí, která je mnohem dále. Horší je, když se v důsledku vichřice nějaký spadlý drát dostane na zem, což se někdy vzácně někde občas stane.
U Mariánské kaple jsem byl tedy rád, že už jsem konečně v lese na lepší cestě a zbavil jsem se toho nepříjemného mrazivého vánku.
Pohled směrem ke Stračí a Štětí.
Mariánská kaple. Konečně ve známých ,, vodách."
Jen o něco dále je takzvaná Hraběcí kaple,kterou tu nechala postavit tuším manželka hrabětě Claryho Eleonora. Na tomto místě byl totíž hrabě přepaden skupinou poddaných a zavražděn. Poddaní se pak skrývali na místě, kolem kterého také půjdeme, ale většina z nich dopadla hodně špatně. Při té příložitosti si vždy vzpomenu na expozici útrpného práva na hradě v Lokti nad Ohří a řeknu vám, že když jsem viděl jenom ten špajz sotva metr krát metr, kde se odsouzený nemohl postavit, tak bych tam nechtěl být ani pět minut. I jen z takového drobného trestu jde opravdový respekt.
Jen o kus dále už vidím sympatické tabule. Vcházím do našeho CHKO a občas se znovu vyhýbám kalužím. Kupodivu jsem celou trasu absolvoval tak, že jsem boty téměř nezašpinil. Ani jsem tomu sám nemohl uvěřit.
V současnosti je v této části Liběchovska mnoho pokácených stromů, ale již také nepatrné nové sazenice. Na druhou stranu máme jedinečnou možnost spatřit spoustu skalních útvarů, které byly v minulosti skryty očím veřejnosti.
A jsme prakticky u nás doma. Začíná to skalním útvarem Sedm chlebů, a níže máte Mordloch. To je ta jeskyně, kam dnes chodí trampové, ale právě tady se skrývali jistě mimo jiné tlupy vrazi hraběte Claryho, kteří se živili loupežnictvím. Musíme si uvědomit, že tehdy ty lesy byly mnohem hlubší a žádné cesty od traktorů tu nebyly. V důsledku toho nebylo ani tehdy snadné takovou nějakou tlupu vypátrat a zajmout.
Pseudoškrapy v pískovcích jsou tím, co tak rádi obdivujeme v těchto horninách.
Konečně jsme u Hada. Zapínám mobil a zjišťuji, že je krásných 13 hodin. Tak to jsem vlastně od nějakých 8.15 hodin nepřetržitě na nohou, ale vůbec mi to nedochází. Je velký rozdíl být v pěším pohybu a stát někde na místě.
Zatímco první setkání se skalními reliéfy jmény Netopýr, Had a potažmo Kůň bylo radostí z nového poznání, tak setkání s tímto Hadem od Levého bylo určitou nostalgií i radostí nad tím, že už nemám tolik plánované cesty před sebou, a že tu mám dnes i určitý klid. Je fajn, když člověk vidí věci pozitivně. Když jsou lidi, tak to jsou často přátelé, se kterými můžete prohodit několik slov, a když nejsou lidi, tak je to samota, kterou tolik lidí rádo vyhledává. Důležité je být pozitivně naladěný.
Kdysi lehce opomíjená a dnes zcela regulérní Sfinga vždy vyvolá vzpomínky na úžasné dějiny a barvitost tohoto světa.
Harfenice. Tady si vzpomenu na pohádky i na vás čtenáře, protože máte velmi rádi článek
Ukazuje mi přes 2 600 návštěv.
Želízy přináší čas 13.30. Václav Levý je tu se svými výtvory prostě atrakcí a dal tomuto kraji tvář. Čertovy hlavy za silnicí jsou svými rozměry světovým unikátem. Obvykle se turistům a návštěvníkům i s dětmi doporučuje okruh v plánku. Já to mám rád kolem Liběchovky.
Koupaliště v Želízích napájí voda z Liběchovky. Tady je všude kolem pěkně a je zde možnost i s kempováním a dalším ubytováním.
Za ,,zahradnickým účilištěm" pro mě touto křižovatkou s krásným křížem začíná krásní část Liběchova s názvem Boží Voda.
Na tento kousek neregulované Liběchovky s vrbami na pozadí, se vždy velmi rád podívám.
Prostě romantika za každého ročního období.
Rybárna Boží Voda. Jak symbolické právě na Vánoce.
Dnes už se tu z původních lázní dochovala pouze tato uzavřená kaplička. Ještě v období 2. sv. války tu mělo být samatorium. Pěknou knížku o Liběchovu ( dějiny) napsal bývalý historik RMM Jan Kilián.
Místní alej i nedaleký výzkumný ústav mi připomenou nedávné období, kdy jsem hltal téma o kvantové fyzice. Ten příběh jsem vyprávěl v červnu v článku o pochodu.
Nedávno udělaný povalový chodník s lávkou spojuje alej s Rumburskou silnicí. Nad schůdky vlevo je hřbitov a vpravo prázdný plac, kde bývalo letní kino, kam jsem za mladých let rád s partou občas vyrazil.
To už jsem před sokolovnou, kde v roce 2020 probíhalo sochařské sympozium u příležitosti jubilea Václava Levého. Všechny tehdejší výtvory byly nejen vystaveny zde, než měly být umístěny na různých místech města Liběchova, ale jsou i v obrákové publikaci vydané k výročí spolu s výtvory a dalšími artefakty Václava Levého. Jak vznikají ? Z hrubého pískovcového kvádru umělec postupně odštipuje nepotřebný materiál a dává svému dílu tvar jeho záměru.
Pak jsem ještě zkontroloval křižovatku, aniž bych tušil, že ji druhý den mají otevřít a nechal jsem si ujet autobus. To jsem již vysvětloval v tomto seriálu. Nahoře jsem s radostí zjistil, že práce Spolku za záchranu kostelíčka nebyla marná.
Kdo není líný, tak ví, že kousek pod kostelíčkem směrem k Malému Liběchovu je další rozhledový plácek, kde přibyla nedávno nová informační tabule pojednávající o místním vinařství.
Samozřejmě nemohu opomenout milník. Tady vás musím pozvat na své loňské video .....
...ale, část dnešní cesty je i na ....
Jak vidíte, tak milník stojí vlastně na úrovni jezu a komor.
Poslední snímky dne jsem dělal nedaleko Vehlovických tůní naproti Dolním Beřkovicím. Tady už na mě doléhala únava plynoucí z netrénovanosti i ročního období. Seděl o kus dále u vody takový asi čtyřicetiletý rybář, co přijel na kole a já nechápal. Prý nejde o úlovek, ale o ten klid. Vždyť to bylo o nemoc v takové zimě. Ani jsem ho nevyfotil. Zbytel cesty už nebyl zážitek, ale nutnost to dojít silou vůle domů. Dorazil jsem v 16 hodin, po téměř 8 hodinách nepřetržité chůze již téměř za tmy.
Nutno dodat, že jsem to však odstonal pouze tři dny občasnou rýmou a nohy ani pořádně nějaký problém neměly. Bylo to jen 30 km, ale když se nechodí, protože člověk chodí někam jinam, tak ten trénink samozřejmě chybí. To je tedy z procházky, které bude zítra týden vše a nezapomeňte, že právě delší vánoční období je vhodné k aktivitám. Vím, že třeba také rádi čtete v knihách a den není nafukovací, ale ta turistika má prostě něco do sebe, stejně jako každý výlet, nebo aspoň procházka.
Aspoň jednu, teď o svátcích a mezi nimi :-). Pěkné pohodová dny !
Žádné komentáře:
Okomentovat