Stříbrná plaketa Dr. Jánského.
Kdo během 14 dní udělal šest dálkových výletů ( všechny výlety a tudíž i cestovatelské typy jsou zde), tak mi dá za pravdu, že je to docela náročné a člověk je rád zase v klidu doma. Ani se nechce věřit, že touto dobou před týdnem člověk dorazil po letech dvakrát v jednom týdnu k Lipnu, ale už je to minulost a nechme to tu být.
Chuť něco psát se mi nevytratila :-) , ale nějak jako-by nebylo o čem. Že je dnes například pouť a výstava v Kadlíně, tak to víte odtud. Kde se dějí jiné akce, tak to jste si zase přečetli především v Mělníčku, ale i jinde. A velká média žijí především samozřejmě střelbou v Mnichově. Že by tedy nebylo o čem psát, nebo tomu dát trochu klid :-)? Ale, ono se zřejmě vždy často něco najde, jen spíš člověk zvažuje, co zveřejnit. Tentokrát mi je motivací jeden nedávný článek z Mělnického deníku. Což si tak dát zase po dlouhé době nějaké retro ? Třeba o tom, jak se před 30 lety dávala v Mělníku krev ?
Nevím jak vy, ale zubař a injekce jsou slova, kterých se člověk hlavně v dětství bál, ale příjemné to není asi nikdy :-). Dnešní mladší generace již prakticky neví, co to byla základní dvouletá povinná vojenská služba, a že i po ní člověk nesl určité odkazy a nebyly to jen povolávací rozkazy na takzvaná cvičení. Ano, ihned po příchodu zpět do civilu jste byli do několika dní přizváni na příslušnou vojenskou správu v místě vašeho bydliště, kde vás čekaly další kroky. Jaké ?
Bylo třeba vás zpět zařadit do jiného režimu života, než v jakém jste žili celé dva roky. Především vás zástupci vojenské správy oficiálně a srdečně přivítali opět doma ve svém bydlišti a nezapomněli vám přečíst kratičký referát o tom, jak si po čas vaši nepřítomnosti vedl statečně v dosahování hospodářských výsledků váš mateřský závod, jehož jste byli zaměstnanci, a jenž na vás nezapomněl malým knižním dárkem i o vojenských vánocích. Byli jste ujištěni, že se tam na vás již všichni těší a vlastně nebyla od věci ani zmínka o tom, že teď musíte být tak nějak ostražitější, protože nevíte, do čeho se především na ulicích a v restauracích přimotáte. Může to vypadat dost úsměvně, ale nelze o ničem z tohoto odstavce říci, že by to nebyla pravda.
Obyčejně byl člověk na závěr požádán o určitou aktivitu ke společnosti a zpravidla vítězilo procentuelně na celé čáře dobrovolné dárcovství krve. To už byl přece jen leckdo za hrdinu s pocitem, že dělá dobrou věc, stejně jako leckterý kamarád a tak vlastně velká většina dobrovolných dárců mužů začínala právě po vojně.
Co bylo tenkrát jinak než dnes ? Bylo toho hodně. AIDS byl ještě neznámou nemocí a možná bylo i méně tragédií na silnicích v důsledku spíše hojně využívané veřejné hromadné dopravy. Hodně věcí se nevědělo, protože z televize k vám přicházely často jen pozitivní zprávy o tom, jak si dobře žijeme a chyběly katastrofické černé scénáře a další černé kroniky, pokud se zrovna po nějaké osobě celostátně nepátralo.
Na Mělníku se na začátku 80. let krev nedarovala, ale jezdilo se do Kralup nad Vltavou. Dárce měl ze zákona ten den pracovní volno stejně, jako dnes a někteří toho využili tak, že už ve velmi časných hodinách přijížděli svými osobními automobily do Kralup, aby byli mezi prvními dárci a po odběru pospíchali zase domů, aby ten den využili dle svých představ. Valná většina to však pojala, jako společenskou a kulturní akci. Autobus odjížděl v 7.30 od polikliniky Mělník a již o dobrých 30 minut dříve tu mnozí postávali, aby se po delší době viděli se svými známými a kamarády. Bylo to jak před divadelním představením.
Jezdilo se ještě přes starý ( dnes Strakův) most, nebyly žádné obchvaty vesnic a odběrové středisko v Kralupech stálo jen nedaleko železničního nádraží vedle nárožní trafiky v takovém starém, ale útulném baráčku s dvorkem, který vůbec ničím nepřipomínal nepříjemné prostředí zdravotnického rezortu. Ani už nevím, čemu ten objekt jinak oficiálně sloužil.
Již při úvodním kontrolním vzorku stávající kvality krve každého dárce došlo občas i na přátelskou konverzaci s ženským lékařským týmem, který měl odběry na starost, neboť šlo mnohdy také o milá staronová setkání. Následoval tuším čaj, nebo káva a k tomu nějaké pečivo. Na samotný odběr se čekalo již delší dobu a přidávala se nervozita. Odběr totiž zrovna dotyčnému nemusel takříkajíc sednout a tak docházelo k situacím, že ten kdo sršel ještě do posledních chvil humorem, tak nám nějak pobledl a naopak.
Za určité uvolnění jste mohli považovat chvíli, kdy jste to měli po několika minutách za sebou a bylo vám dobře. Milou pozorností byl i občasný odznáček za určitý počet odběrů. Pak přišlo to nejlepší, na co jsme se mnozí těšili. V prvním patře nedávno diskutovaného a snad už dokonce i zbouraného hotelu Praha na vás již čekali vaši kamarádi, kteří si odběr odbyli před vámi. Tady měl humor již opravdu každý, jako když je pátek po poledni a kdo ho neměl, tak mu pomohlo několik sklenek pravé plzeňské dvanáctky. Jídlo se dostávalo na lístky a vybírali jste si z bohatého seznamu minutek. U někoho vítězily řízky s bramborem, ale komu to připadalo dost obyčejné, tak si dal třeba i csango s topinkou, kouskem špíčku, tompou a zpravidla americkými brambůrky.
Když se naobědval i poslední dárce s odběrovým personálem, tak následovala cesta domů a to byl vlastně za celou akcí již definitivní konec. Řekněme, že v nějakých 13.30 až 14 hodin byl již každý v Mělníku. Později se ovšem mnoho změnilo. Odběry se přesunuly do prostor mělnické sauny a odešel s tím tak nějak určitý humor, který k tomu autobusovému společnému zájezdu dárců do Kralup patřil. To však již byly zcela jiné odběry a už i tak nějak trochu jiné roky i prostředí. I ve zdravotnictví se utahovaly opasky a tak to pro dárce odběrem končilo, ale bylo již možné i darovat plazmu. Ani sauna nakonec nebyla posledním místem pro odběry krve místních občanů, ale to již je pro nějaké opravdové historiky místního zdravotnictví.
Žádné komentáře:
Okomentovat