úterý 12. září 2017

Liběchov je místem k výletu. V rámci DED do zámecké zahrady a ke kostelíčku. Salla terrena. Fotogalerie.


Včera jste se tu mohli dočíst o mé návštěvě mimořádně otevřeného mlýna v Liběchově, ale také to, že jsem přijel s tříhodinovým předstihem. Liběchov jsem v minulosti navštěvoval především kvůli jeho okolí. Vždyť sochařské plastiky Václava Levého jsou vyhlášenou celorepublikovou atrakcí, táhne i údolí říčky Liběchovky a své kouzlo mají i lehká opevnění na takzvané Liběchovské příčce, která je však bohužel pozapomenutým pokladem historie a nenašla zatím podobné vojenské nadšence, jako v jiných koutek republiky.

Poslední dobou na sebe však opět upozorňuje i samotný Liběchov, který byl mé generaci známý především svým letním kinem a také muzeem s asijskými sbírkami v místním zámku, které byly po povodni v roce 2002 trvale přemístěny do Prahy.

Když si přečtete můj článek o DED v Liběchově v roce 2016 ( prakticky před rokem), tak se snad ani nemůžete divit, že ačkoliv jsem tam jel tentokrát kvůli mlýnu, tak až na včelín, který byl v neděli zavřený, jsem si prakticky vše ostatní celkem rád zopakoval. Loni jsem totiž uprostřed přednášky Dr. Štajnochra v liběchovské zámecké zahradě nabral kurs do zámku, abych si prohlédl prvně zevnitř výzdobu v části, která je přízemím zámku a říká se jí Salla terrena. Z té jsem zase pospíchal do areálu Rašínky, abych viděl onen tvarem i expozicí zajímavý včelín, který připomíná spíše orientální stavbu.


Letos byla dle programu přesunuta exkurze zahradou na neděli, a protože mě řečnické umění Dr. Vítězslava Štajnochra nesmírně zaujalo, tak jsem si mohl akci, která začala ve 13 hodin užít celou. Domníval jsem se však, že ještě i tak bude čas navštívit znovu sallu terrenu a málem jsem o to přišel.

 V neděli totiž byla její poslední prohlídka asi ve 12 hodin, a tak než stačila paní průvodkyně vyjít ven a zamknout dveře, tak jsem ještě stačil vběhnout dovnitř a rychle udělat čerstvě čtyři fotografie, byť ji mám samozřejmě celou v archívu z loňského roku.


Naše skupinka s Dr. Štajnochrem tentokrát nebyla zdaleka tak početná, jako loni, kdy byl ještě krásný tropický sluneční den a myslím, že to bylo trochu líto i našemu průvodci, protože když už člověk něco dělá, tak nejlépe pro co nejvíce lidí. To zná asi každý, kdo dělá něco pro lidi.


Zrovna nedávno jsem si koupil speciál Živé historie na téma antický Řím, kde je jedna kapitola věnována umění řečnit a zaujmout přítomné. A právě takovou osobností pan Štajnochr je, neboť dokáže propojit zdánlivě nesouvislá témata tak, že si prostě každý najde v jeho projevu to, co ho zaujme a zdaleka nemusí jít jen o botaniku.

Dostanete se od historie přes botaniku k filosofickým otázkám soužití  národností, které se právě tu stýkaly více než kdekoliv jinde a dospějete i k různým náboženským směrům vnímání světa. Krom toho si účastník uvědomí, čemu se říká park a co je naopak zahradou ( zámecká zahrada Liběchov), jakož i fakt, že před stavbou železniční trati v roce 1874 bylo velmi dbáno na dálkové průzory zelení ( dodnes patrné třeba v Lednicko-Valtickém areálu) a ze zahrady bylo vidět na kdysi nezalesněný Říp. Dnes je na něj možná pohled z nejvyšších pater zámku, která jsou samozřejmě nedostupná, ale těžko říci.


Zahrada z dob největší slávy je k vidění právě v knížce Jana Kiliána Dějiny Liběchova. Sledujete útvar, který připomíná hlavu bernardýna. Říká se mu scylla. Z její tlamy vytékala voda podobně tak, jako je tomu na obrázku níže.


Liběchovka zde měla v minulosti četná ramena, a tak zahrada vodou v podobě vodopádů žila.


Při naší procházce jsme narazili na velmi přítulné koně, které alespoň trochu redukují místní porost.



Zajímavostí tohoto javoru je jeho neobvyklý tvar listu. Můžete se tu i setkat s dalším zajímavým stromem, kterým je ořešák černý.


Toto jsou právě ty zmíněné průhledy. Zde se zachoval  především tento hlavní průhled ve směru od Labe.


Časem se naše skupina ještě zmenšila, což bylo dáno dopravou některých vzdálenějších návštěvníků.


Tento sloup z časů romantismu sem byl dodán dodatečně a nijak se neváže k dějinám Liběchova.


Liběchovská zahrada má i své jezírko, které jistě potěší oči každého, kdo se tu prochází.



Kozičky kamerunské i četné ovce jsou vždy milým a někdy i užitečným doplňkem veřejných míst nejen pro děti.



Ještě jsem objevil další vodní prvek, podíváme se i na časem ošlehané sochy připomínající antická božstva a závěrem jsme aspoň na dálku v porostu zahlédli oranžerii. Celá ta exkurze trvala 90 minut a je svědectvím dokonalé symbiózy člověka, který je ochotný rád vypovídat o svých znalostech, jakož ochoty posluchačů se zájmem naslouchat do úplného závěru.

Pan doktor mi mezi čtyřma očima řekl nádhernou větu: ,, A tak je to pořád stejné každý rok :-)." Tak co vím, byly to teprve druhé DED zde v Liběchově a stejné snad ani nikdy není stejné, byť se to tak někdy může zdát :-). Ještě jednou tímto děkuji za opět nádhernou přednášku a přeji mnoho zdraví a inspirace.


Měl jsem ještě dost času, tak jsem to vzal přes info centrum, kde probíhala dražba současných fotografií mlýna, a pak nahoru ke kostelíčku sv. Ducha a sv.Hrobu. ( to je celý název). Cestou jsem si prohlédl náhrobky u kostela sv.Havla a vykročil vzhůru podle těchto krásných jiřin. Mimochodem, brzy dám zase kalendář výstav v Lysé nad Labem :-).


Krásný pohled k domovu ( šel jsem to pěšky hodinu)...


.....na areál Rašínky ... a zoomem přitažené Čertovy hlavy se zrovna nepovedly, ale jsou tu jedny vydařené v archivu
.

Ozdoba kostelíka.


Křížová cesta je již po několikáté opravena a je stejně stará, jako ta lipová alej.


Tu máme zase zde.


Zde si o tom můžete něco přečíst.


A opět ty krásné jiřiny, ale tentokrát od souseda přes uličku.


Co si dáme na závěr? Milník tří krajů a hranici Sudet? Dnes ne, dnes si dáme ozdobu v podobě chmele, pokud se nemýlím. Ostatně, dole v Besedě točí dědka Březňáka :-).
A to je z letošních DED vše. Příště snad bude reportáž z Mělnického vinobraní.

Žádné komentáře:

Okomentovat