Milí přátelé, již od roku 2014 vám na webu Soutoku přináším v červenci reportáže z jednodenních výletů na Jízdenku na léto. Také letošní rok nebyl vyjímkou, ale přeci jen se jedenáctá sezóna od těch předešlých něčím lišila. Čím ? Soutok se prvně za celou tu dobu dostal při svém dovolenkovém cestování do pořádných problémů. Dnešní článek bych tedy chtěl věnovat právě tomuto téma a důvodů je více. Předně může taková situace nečekaně zaskočit každého člověka.
Hned můj první letošní výlet přinesl první určité drama. Cesta vedla do Břeclavi a důvodů bylo několik. Vždyť cesta sem je určitou tradicí, zvykem i nostalgií, přináší slušný odpis investovaného jízdného do výhodné paušální jízdenky a přináší i různé nabídky. Tentokrát to mělo být především již druhé zapůjčení jízdního kola k cestě do Moravské Amazonie, ale chybět nemohl ani hřeben Pálavy, odkud se snažím zachytit vzdálené rozhlasové stanice i multiplexy z Chorvatska a dalších vzdálenějších států.
Na počátku tedy stálo menší dilema, zda první cestu spojit s cyklovyjížďkou k soutoku Dyje a Moravy, nebo zda si nejprve vyjet na hřeben Pálavy s rozhlasovou technikou. Vyhrála ta technika, protože když máte něco po novotě, diskutujete na webu o příjmových podmínkách a jste do věci zrovna takříkajíc zapálení, tak se jen obtížné přechází na něco jiného, byť to druhé máte také rádi .Pro náš dnešní článek je to však nepodstatné.
Je to nepodstatné zrovna tak, jako cesta do cíle vaši cesty. Vždyť všeobecně tak nějak platí, že podstatná část různých zpoždění vzniká obvykle až ve druhé polovině dne. Aspoň tak jsem to za těch 10 let vypozoroval. Celkově se tedy dá říci, že až do 18. hodiny, kdy jsem se na nádraží v Břeclavi chystal k návratu, tak probíhalo vše k naprosté spokojenosti.
Jenomže, pak byl náš Railjet z Grazu do Prahy opožděn o 10, 15, 25 minut a místo v 18.06 přijel až v 18.36. Jako důvod bylo uvedeno zpoždění z důvodu čekání na spoj cizího přepravce na rakouském území. Jsme tedy u prvního problému. Nadává se vždy na České dráhy, ale tak, jako loni čekali cestující vlaku Silesia v Ostravě- Svinově na zpožděný vlak ze Žiliny, tak prostě nyní čekali cestující na zpožděný vlak z Grazu a Vídně. Dá se s tím něco dělat ? Nehraje tak trošku roli i fakt, že jsme prostě zemí uprostřed Evropy ?
Co už jsem tedy vůbec nechápal, tak to byl důvod, proč jsme z Břeclavi nakonec odjížděli až v 19 hodin a nikdo to nezdůvodnil Zpoždění se nakonec zkrátilo na 50 minut, ale řekněme si upřímně, že zatímco obyvatele Prahy to zase až tak nepálí, tak pro Mělničana už to významné je a nezávidím lidem, kteří jedou třeba ještě někam do Mšena, nebo do Křešic u Litoměřic apod.
Ten problém bych nazval jedním slovem Kolín. Proč jezdit přes Prahu a přijet někdy před půlnocí, když můžete přijet někdy dokonce už ve 22.15 ? Jenže to má ještě jeden háček a tady už to je jednoznačně chyba vlivných, kteří o všem rozhodují. Zatímco rychlíky od Ostravy v Kolíně normálně staví, tak někdo vymyslel, že Railjet od Vídně bude stavět v Pardubicích, a pak až v Praze.
Pro cestujícího to znamená, že musí nejpozději v Pardubicích vystoupit a počkat skoro půl hodiny na Silesiu od Varšavy a Ostravy, která jej dopraví do Kolína, kde přesedne na vlak do Ústí nad Labem. Dnes máte v těchto vlacích internet, a tak už jen sledujete zpoždění různých vlaků. Samozřejmě, že Silesia, která byla zpožděná jen 12 minut a ještě to stáhla až na 7 minut na náš vlak již nečekala, a tak mi bylo jasné, že jsem odsouzený se domů tentokrát vracet zbytečně přes Prahu.
Nejhorší však na celé věci bylo, že ten náš Railjet jede přes Kolín stejně krokem, a že ten vlak do Ústí nad Labem tam ještě stál a čekal zřejmě tuším na vlak z Havlíčkova Brodu. Jak by to bývalo ještě klaplo, kdyby nějaký jeliman někde na ředitelství nevymyslel, že tu Railjet prostě stavět nebude. V Praze má být Railjet normálně ve 21.10 hodin, ale takto jsme tam přijeli až ve 22 hodin.
Nechtěl jsem již čekat do 22.47 na vlak do Mělníku s příjezdem ve 23.50, a tak jsem to vzal do metra a na autobus do Ládví. Ten ve 22.30 se dá pohodlně stihnout a někdy ve 23.15 už můžete být doma. I o dovolenou je člověk rád po výletě co nejdříve doma. Jenže si přijel takový mladý klučina s pětiminutovým zpožděním, na palubě slečnu, kterou bylo třeba odvézt někam lehce při trase domů, a tak ten příjezd ve finále byl oproti vlaku sotva o 30 minut dříve. Vzhledem k tomu, že jsem měl u nádraží ČD přistavený automobil, tak jsem tedy na tom všem časově mnoho nevydělal a na zbytečný peníz za bus a metro při dovolené nekoukám.
Jenže, to všechno byla pouhá selanka ve srovnání s mým posledním dálkovým výletem. Tentokrát jsem šel ovšem drama poněkud naproti, když jsem chtěl prozkoumat, co všechno se dá na jeden zátah stihnout při odskoku do krásného Znojma a okolí. Ano, čtete dobře. No, to by bylo tak na jeden úžasný článek, který sice začíná už v 5.40 na Mělníku, ale jinak hlavně příjezdem v 10.20 do Znojma, které bylo výchozím bodem určité pěší etapy. Prostě jsem mohl v pohodě jet už v 15.38 k domovu, ale já se rozhodl, že tu ještě proladím místní rozhlas ( stanice z Maďarska, Slovenska, Rakouska, naše, ale také odrazem od vrstvy Es Turecko) a zajdu na pivo.
Jel jsem tedy k domovu až v 17.38 a zprvu to vypadalo vše, jako legrace. Na moji otázku : ,, Jede ten vlak vůbec do stanice Okříšky ? Máte tam jen Moravské Budějovice." mi průvodčí odpověděl, že se spoj od Budějovic jmenuje jinak, a pak už tam budou svítit Okříšky. Jenže je tam na bývalé rychlíkové trati pořád jen jedna kolej, čekání na křížení a ve finále jsem se dozvěděl, že pokud pokračuji až do Jihlavy ( :-)?), tak na nás bude rychlík Rožmberk ( Brno - Okříšky - Jihlava - České Budějovice - Plzeň) čekat.
Pravda byla ta, že na rychlík z Brna jsme čekali my a v Jihlavě jsme místo v 19.33 byli až v 19.58 hodin. Tady se mělo přestoupit do rychlíku Renesance ( Slavonice - Dačice - Telč - Jihlava - Havlíčkův Bod), který vás odveze do Havlíčkova Brodu, kde se přestoupí do rychlíku z Brna do Kolína a Prahy. Jihlava má hlavní nádraží podobné, jako Mělník. Jenže tu žádný vlak nestál. Oni ho prostě nechali odjet.
Vstupuji do nádražní haly a dozvídám se, že už tu u informací bouřlivě diskutuje jedna paní, která chce do Prahy. Lidi, věřte tomu nebo ne, ale hlavní krajské město Vysočiny nemá v pátek ve 20 hodin spojení a ni s Prahou a ani s Brnem. Vypadalo to divoce, když všechny odjezdy ukazovaly až druhý den. Jedna šance tu však ještě byla. Prý přijede ve 22.30 Flixbus z Vídně do Prahy.
Ta paní mimochodem jela z Třebíče do Prahy za normální jízdné, byla pochopitelně rozčarovaná a nakonec mi řekla, že pro ni příbuzní z Třebíče do Havlíčkova Brodu přijedou autem.
Scénář byl tento : Vlakem ve 20.20 do Havlíčkova Brodu s malou šancí, že by tam snad něco čekalo. Ve vlaku mi paní průvodčí říká: ,, Do Prahy tedy už nic nejede, ale můžete jet ještě ve 22.35 do Čáslavy ?".... ,, Do Čáslavy ? Nevíte, co bych tam dělal :-)?" Ve 20.58 jsme v Havlíčkově Brodě. Nikde nic. Tak tedy jdu hledat celkem snadno stanoviště autobusu číslo 16, odkud jede ve 21.10 linka do Jihlavy, ale na autobusové nádraží, které je úplně v jiné čtvrti města, než hlavní nádraží ČD.
Je to nekonečná cesta a jede nás asi pět. Projíždíme již skoro za tmy různé obce a nejdéle stavíme u firmy Bosch, která připomíná autobusové nádraží. Asi ve 22.03 jsme na autobusovém nádraží. Mají tady v patře jedné budovy čekárnu, kterou zamykají ve 22.30. Můj Flixbus svítí na světelném panelu, ale chybí mu odjezdové stanoviště. Od domorodce se dozvím, že se tato společnost s ČSAD moc nekamarádí a stanoviště prý vždy chybí.
Nemusí mě to prý ale mrzet, protože si vždy zastaví tam někde poblíž čísla 27 na nějakém nástupišti, kde se jim prý zrovna chce. Je mi divné, proč tu stojí kolem světelného panelu tolik lidí a mé tušení je správné. Těsně před příjezdem zeleného busu zmizela spoj z panelu a dvojice u něj, se přiznává, že také jede do Prahy, ale snad ten zelený autobus nepřehlédneme. Je tady. Je nás celý dav. Průvodčí vyndává několika lidem kufry a kontroluje první místenky.
,,Já nemám nic, ale chci si koupit lístek do Prahy" hlásím. ,,Jděte za řidičem." Otázka se opakuje... ,,Nemohu Vás vzít, nejde mi terminál." Vysvětluji řidiči peprně situaci a na jeho obavy z problému mu vysvětluji, že je stejně další zastávka až Praha hlavní nádraží. Pak přejdu do smířlivějšího tónu větou : ,, Přece byste mě tady nenechal. Co bych tu dělal ?" Posílá mě znovu k průvodčímu, který už vesele volá : ,, Už to idě" ... ,, Fero, Ty si to rozbehol ?" diví se řidič. ... ,, Hej" Musíme při nákupu udat svoje jména a je nás celá řada, co kupujeme jízdenku za 270 Kč. U nástupních dveří jsem odbaven však pouze já. ,, Čuvaj Fero, je treba isť." dožaduje se řidič. ... ,, Dobre, tak buděm úradovať v buse." odvětí průvodčí.
Sedačka se mnou padá, nejde nastavit, a prý se to občas stává, jak se jindy dozvídám. Sedím tedy na sedadle, které už nemá kam spadnout. Je za ním prostě stěna WC :-). Sám se směji tomu, jaké dobrodružství je tato cesta. Však už sedím a pojedu do Prahy. Zjišťuji, že nejsem nejstarší osobou na cestě. Ta sedí přede mnou. ,, Tož poďte ujo. Teraz vybavím Vás." osloví průvodčí staršího muže. Je to, jak z nějaké dobré komedie, když na průvodčího míří několik světélek a místo spíše připomíná barový pult s obsluhou. Autobus jede nocí po dálnici a máme ještě 65 km do Prahy.
Máme tam být v 0.05 a můj poslední vlak na Mělník jede v 0.33 hodin. Jenže se ukazuje, že to bude ještě zajímavé, a když řidič vyhlásí 10 minut pauzu, tak se schyluje k drama. Kdybychom přijeli pozdě, tak ještě přichází jedna varianta, do které se mi moc nechce. Jste zpocení, několik sušenek, pití a doprava domů jede až ráno. Musel bych jít do nějakého vlaku, co míří do Ostravy, v kupé v polospánku dojet do Olomouce, pak jet zase zpět ke Kolínu, přesednout na náš vlak a přijet druhý den někdy možná až v 8, nebo v 9 hodin domů. Ani to nechci domýšlet.
Díky Jízdence na léto bych černým pasažérem nebyl a zavzpomínal jsem kromě filmu Přednosta stanice s Vlastou Burianem na článek o Němci, který bydlel a pracoval na PC ve vlacích. Pořád člověk hlídal čas, propočítával ujeté kilometry k minutám, sledoval dálniční exity s názvy měst i pražských čtvrtí a znervózněl, když se s blížícím cílem vše ještě zpomalilo. Naštěstí jsme přijeli 6 minut před odjezdem vlaku a dalo se to doběhnout. Nikdo se s posádkou pokračující na Florenc neloučil. Všichni utíkali za nejrychlejším člověkem k vlakům. Doběhl jsem k vlaku, kde to fakt žilo a byl to úžasný zážitek spatřit povídající si zaměstnance ČD, kteří již nyní o mně věděli.
Čas však relativně ještě chvíli byl, všude plno mládeže, ale i starších lidí a nechyběla ani tradiční noční vlaková ostraha. Teď už bylo dobře. Obvykle plno lidí vystupuje v Neratovicích, ale tentokrát nás na Mělníku vystoupilo snad 20 lidí.
Tak autobusy už žádné z Prahy nejely. Myslíte si, že tím vše skončilo ? Ani náhodou. V 1.50 hodin jsem pomáhal jednomu chlápkovi na nádraží přes kabely natočit auto. Nu, tak jsem tak žertoval, že budu ve 22.15 doma, a když to nevyjde, tak nejpozději ráno ve 2 hodiny. Nakonec jsem byl rád, že to nebyla osmá, či devátá ranní. Je pravdou, že ten den padaly někde po republice stromy, ale to spojení krajské Jihlavy dle všech jízdních řádů v pátek večer s hlavním městem leckoho zaskočilo.
Někdy se dá nepříjemným situacím do jisté míry předcházet, ale když už k nim dojde, tak je dobré mít nějaké řešení. Samozřejmě by bylo příjemné, kdyby něco fungovalo lépe, ale musíme žel vždy pracovat s momentálními možnostmi.
