Tak to jsem prosím já Čertík. Když jsem byl ještě hodně malý, tak si jen tak matně vzpomínám, že jsme se toulali s brášky a bratranci venku, bylo nám zima, nějak nebylo dost jídla i pití, a protože jsem byl z těch mladších sourozenců, tak jsem zaostával pozadu a ztrácel sílu. Obvykle jsme před každým utíkali, ale jednoho ošklivého podzimního dne jsem byl již tak unavený a nemocný, že jsem se nechal chytit člověkem.
Dostal jsem se do teplé místnosti, kde jsem na okamžik spatřil i jednoho svého brášku, který byl starý tak, jako já, a pak jsem usnul. Nevím ani jak dlouho jsem spal, a co se se mnou dělo, ale jednou, když mi bylo lépe, tak jsem zjistil, že jsem pořád v teple, mám kolem sebe stále dost jídla i pití a hlavně tu byl i ten můj stejně starý bráška. Bylo nám stále lépe a začali jsme si spolu hrát, zkoumat okolí ve svém teplém teritoriu a poznávat i ty dvounohé bytosti, bez kterých bychom už nejspíše na světě nebyly.
Jednoho dne, se zase rozhodovalo, co s námi bude a kam se dostaneme. To už je takový osud, že jsme my zvířátka sice kolikrát u nějakých lidí, ale je to hodně o štěstí. Někdy se i ve sněhu krčíme kdesi venku na parapetu okna, nebo v nějaké kůlně na dvoře a pán se s jídlem i pitím nepředá, natož aby nás nechal aspoň ohřát. Když však máme štěstí a dobře to dopadne, tak jsme v teplíčku, hrajeme si spolu a lidé dělají, co nám jen na očích vidí.
Někdy se zapojí do našich her, nebo nás jen tak hladí, a my se máme tak dobře a předeme spokojeností. Jenže jsme často zvědaví a zajímají nás kdejaké dveře, za které někdy smíme a jindy ne. Ještě více nás však zajímají dveře, od kterých nás každý odhání a svět za nimi neznáme. Jednou mi to nedalo, využil jsem nepozornosti úplně všech, kterých bylo u dveří více, než bývá obvyklé a těmi dveřmi jsem vyběhl poznávat neznámý svět.
Podařilo se mi dostat až do míst, kterým lidé říkají veřejné prostranství. Najednou začalo pršet, ale já se už nějak ztratil. Než jsem se nadál, již se ke mně skláněla nějaká ruka a já se tak rád nechávám drbat na bříšku a pod krčkem. Brzy jsem se dostal z té nepohody do tepla a i tady o mě bylo dobře postaráno. Chvíli to šlo, ale pomalu jsem poznával, že se mi stýská po bráškovi i po časech, kdy jsme se spolu honili a kočkovali. Stýská se mi i po jiných věcech a bytostech ze zvířecí i lidské říše, ale cesta k nim najednou žádná není.
A tak vlastně moje zvědavost rozesmutněla spoustu živých bytostí včetně mě, protože s bráškou jsme celou dobu společně vyrůstali, hráli jsme si a náhle jsme prakticky na začátku našeho kočičího života každý sám. Byl bych šťastný, kdybych se s ním mohl zase setkat tak, jako je to na těchto obrázcích, ale protože zvířecí život není pohádkou o tom, jak šla zvířátka společně osvobodit svého ztraceného kolegu, tak nezbývá než věřit, že někdo, kdo mě našel, bude snad mít opravdové srdce a vrátí mě včas do rodiny k mému bráškovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat