Milí přátelé, v sobotu se šel již 49. ročník turistického zimního přechodu vrchu Nedvězí. Kdo se rozhodl pro účast, tak ani trochu nelitoval a osobně jsem velmi rád, že jsem se účastnil.
Důvodů byla celá řada. Vždyť jsem naposledy tuto turistickou veřejnou masovou akci absolvoval před čtyřmi roky, kdy jsme ani ještě neměli mnozí tušení o tom, že se nějaký covid-19 dostane i k nám do Čech a tolik ovlivní zejména po nejbližší roky naše životy. Další důvod byl ten, že se člověku tak nějak i zastesklo po atmosféře akce, známých tvářích, možných přátelích i po krásné restauraci Bouda v obci Střezivojice. Konečně, člověk má aspoň občas udělat něco, co vybočuje z určitého stereotypu a má ho to těšit. To byl tento případ.
Posledně jsem si stěžoval, že návštěva města Mělník ještě není na webových stránkách akce, která si u nás našla oblibu. Teď jsem to mohl hned ráno cestou na pochod napravit, což jsem považoval prakticky za nutnost. Já to tady poznám ze statistik, na co čtenáři klikají, a i když lidé autoři rádi informují o tom, co baví je samotné, tak jsem pochopitelně rád, když na tomto nespecializovaném webu s různorodým publikem čtenářů mohu oslovit kohokoliv.
Pokud tedy máte malé děti, nebo doma mládež, která si ráda zasportuje, tak je to akce přímo pro vás.
Na tom FB s tím Mělníkem zase nějak spí. Leden končí, vážení.
Dokonce jsem si uvědomil, že ani turistika není, jako turistika. Znáte ty silácké řeči, kdy nic není překážkou. Mnozí jsme přitom zavzpomínali na chvíle, kdy jsme se třeba nedaleko Dolní Vidimi chytali kmenů stromů, protože všude v lese kolem bylo náledí a žlutě značená cesta dolů na silnici k osadě Osinalice byla samá ledovka. To teď nehrozilo, ale bláto také nemá nikdo rád. Navíc by asi neměli radost z takových návštěvníků i v samotné restauraci na konci akce.
Nikdo z nás se tedy nezlobil, když projížďka autobusem byla delší, než se původně myslelo, zavezla nás až do Libereckého kraje a startovním místem byla osada Rozprechtice nedaleko Dubé, kde již můžete potkat říčku Liběchovku. Na snímku vidíte PR Mokřady horní Liběchovky.
Vede odtud přes obec Dražejov k Nedvězí červená turistická značka, která se proplétá úzkou pěšinkou mezi skalami, ale vzhledem k nedávným dešťům jsme se nezlobili za rekreační silnici. Konečně, v samotném důsledku vlastně zbylo více času na posezení s přáteli v příjemném prostředí restaurace :-) a snad ještě někdy člověk třeba tu romantickou pěšinku mezi skalami projde.
V našem CHKO Kokořínsko - Máchův kraj je stále co obdivovat a opravdu se nám to mnohým nikdy neokouká. Pro mě byla cesta vzhůru i takovou fyzickou prověrkou. Když jdete někam do kopce samotní, tak to určitý výkon je, ale když si máte co říci s nějakým kolegou a máte přitom ještě mluvit, tak je to zase ještě náročnější. Dáme si teď od reportáže na čas pokoj a pokochejme se nějakými obrázky z trasy. Obrázky jsou z trasy od obce Dražejov až na samotný vrch.
Místní krásná kaplička se opravuje a já vzpomínal, jak mi loni posloužila, jako úkryt před deštěm.
Jednou tu však místní nechali postavit i betlém, který se snad podobal tomu mému, ale to bych tu musel prohlížet ročníky a možná to bylo i dříve, když ještě Soutok ani nebyl a mám to na nějakém CD.
Vrcholové fotky této populární akce patří k nejfotografovanějším a není divu. Vždyť se tu setkávají lidé ze tří autobusů a tří lokalit okresu. Pouze jednou za rok takto masově.
Viditelnost nebyla nic moc, ale co se dá dělat. Pohled k Lužickým horám.
Majestátní kopec Ralsko a vpravo zde již nepatrný Ještěd.
Housecké vrchy a za nimi Bezděz. To se stalo motivem krásné upomínkové pohlednice.
Ronov a Vlhošť jsou odtud blíže, než ze severních vyhlídkových míst našeho města.
Vybrat jsem si letos mohl asi ze šestice různě barevných odznaků. Tento je však z roku 2020, protože jsem si vzpomněl pozdě, že bych mohl vyfotit i odznak, který je přitom krásnou upomínkovou dekorací každého pochodu.
Nejbližším městem je Dubá. Za lepšího počasí je v pozadí vidět Česká Lípa a hora Klíč u Nového Boru. Tady je prostě všude krásně a na jaře ještě lépe.
Na nedaleký Říp se již také těším.
Výletní osada Nedvězí na úpatí vrchu má své genius loci.
Je to kraj úchvatných skal, které oslovili již Karla Hynka Máchu.
Závěr výletu patřil již tradičnímu krásnému posezení s přáteli v pěkném prostředí restaurace Bouda v obci Střezivojice. Co dodat ? Prostě parádní sobota.
Samozřejmě zase musím ocenit a vyzdvihnout obětavou práci pana Jana Soukupa, který si to ve větrném počasí jen kousek v doslova nepatrném závětří užil. Tedy, několik dlouhých minut, až hodin tu neúnavně přešlapoval, rozdával odznaky, dohlížel na razítka do turistických deníků i na upomínkové pohlednice. Ráno zase rozdával za jízdy lístečky s trasou i vybíral účastné. To je taková ta obětavá práce, kterou si málokdo uvědomuje a přitom to bez takového člověka nejde. Považte, že si nepamatuji, že by někdy chyběl třeba pro nemoc, nebo snad i lehce zaspal. Za účastníky pochodu zde děkuji.
Ať žije jubilejní 50. ročník akce ! Ať nám všem slouží zdraví a optimismus ! Snad za rok na akci. Dole ještě přídavek.
Inspirovali mě na akci přátelé, že bych sem vlastně mohl dát odkazy na malý seriál, který jsem napsal v roce 2021. Předlohou mi byla knížka Kokořínsko / Jak mluví skály, která mě motivovala k tomu, abych v čase covidu-19 některé ty skály, ke kterým nevedou v našem CHKO turistické značky, tak abych je zkusil vyhledat a navštívil. Díky tomu vznikl vlastně čtyřdílný seriál. Odkazy jsou níže od prvního dílu po čtvrtý.
