Vánoce ve zlaté Praze, to jsou apoštolové na orloji, iluzionisté, strom, zkrátka současná vánoční fotogalerie. Silvestrovská hudební fotokoláž.

A je tu Silvestr. Trošku jsem si dnes hrál a vytvořil jsem na úvod takový pohled, který má aspoň částečně představovat tu směsici hudby, která je mi blízká. Aktéry není třeba představovat a pokud vám tři obrázky nic neříkají, tak stačí trošku zajít nazpět do různých seriálků a článků o etnické hudbě. Kromě světoznámého rocku a popu je málo známá melodická taneční hudba z různých koutů naší modré planety prostě super, ač i tady musíme vybírat. No tak dobře 😊:

( Gene Simmons-Kiss, John Lydon- Sex Pistols, Brian Connolly-The Sweet. Po stranách silvestrovského vystoupení Dana Nekonečného ve skladbě Leleone jsou dcery zpěváka Eusebe Jaojoby v písních Tia anao zaho a Malemilemy. Dole vlevo řecká píseň Molis se Eida od Katerina Kouka, Suzi Quatro a Chris Norman v písni Stumblin, ACDC před závěrem skladby Highway to hell.)

A v blyštivé atmosféře zůstaneme i nadále. Letos to nebudou Karlovy Vary ( 2013), ani Kutná Hora, či Zahájí, ale zlatá Praha, jen dva dny stará. Nafotil jsem asi 200 fotek s převážně vánoční atmosférou a několik málo z nich jsem sem dal. Jen občas dám někam komentář.

Tržnice na Václavském náměstí.

Veteráni v Celetné ulici.

Praha, to jsou hlavně blyštivé předměty.

Pódium na Staroměstském náměstí.

Vánoční strom.

Akorát jsem přišel včas a hned jsem byl v první řadě. Sice trochu z úhlu, ale apoštoly jsem snad ještě na orloji nevyfotil, nebo o tom aspoň nevím.

Před Karlovým mostem.

Ani mrazivé počasí nebránilo modelu posedět, kvůli obrázku pro svého chlapce.

Tuším, že zrovna tento kříž na mostě prošel nedávno nějakou rekonstrukcí.

Cesta na druhou stranu byla nekonečná.

Dokonce mi zapózoval racek :-).

Je zajímavé si najít některý web o Karlově mostě a informovat se, co jednotlivá sousoší vyjadřují.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sochy_na_Karlov%C4%9B_most%C4%9B

Iluzionisté zaujali mnoho kolemjdoucích. Někteří dokonce vsouvali mezi obě osoby ruku.

Petřínská rozhledna našla svůj vzor ve známé Eiffelově věži.

Strahovský klášter byl vždy místem školních výprav, protože zde sídlí Památník národního písemnictví.
 https://cs.wikipedia.org/wiki/Strahovsk%C3%BD_kl%C3%A1%C5%A1ter

Loreta

To jsme samozřejmě už u pražského hradu.

Snad nikdy nebylo kolem hradu, pravomocí prezidenta a prezidentské standardy tolik divadla, jako když si konečně prezidenta zvolil lid. Snad lidé nepodlehnou doslova štvavé obratné kampani ČT apod. a nezvolí dalšího kývajícího panáka. Docela mě pobavil článek, kde se kandidát na prezidenta podivuje, že ho ve dvou krajích ani neznají. Ať raději dělají ti vědci a hudebníci to co dělali. Všechno na poslední chvíli za jediným účelem likvidace.

Také od hradu se nabízí krásné panoráma.

Také na Kampě byla živá zvířátka.

Velkopřevorský mlýn jsem v létě nějak nemohl najít. Na říčce Kampě jsou mlýny dva a tento je již jen opravdu nedaleko mostu Legií.

Ráno se nechce vstávat do tmy a na poslední fotky už je šero.

Tak tedy ještě jednou:  Hezkého Silvestra a šťastné vykročení do roku 2018!

Láska rohatá a další pohádky, to je často Liběchovsko s Kokořínskem. Podívejme se na pískovcové skvosty Liběchovska. Legiovlak bude v roce 2018 i na Mělníku.

Vánoce, to je i čas pohádek a asi jste si již mnozí všimli, že se velmi často točí na Kokořínsku, poblíž Liběchova, ale někdy samozřejmě třeba i v Česko-Saském Švýcarsku, apod. Jednou z nich je například pohádka Láska rohatá z roku 2009, která byla zrovna nedávno v televizi a snad jste poznali, že se tam objevil skalní útvar Harfenice poblíž obce Želízy.

Vánoce jsou také časem návštěv,  ale i výletů, nebo jen procházek. Mně se dnes podařilo tyto možnosti spojit a díky tomu tady máme vlastně takovou pozvánku na výlet nedaleko od našich domovů, což v tomto případě dokonce souvisí i s těmi vánočními pohádkami.

Do Štětí jezdí dnes z Mělníka přes Liběchov autobus číslo 369 snad každých 30 minut až hodinu, vlak poměrně také často, a když pominu i vlastní autodopravu, tak vlastně není co řešit.

Liběchovsko proslulo hlavně díky skalním plastikám sochaře a zámeckého kuchaře Václava Levého, který v tamních lesích vytesal do skal v polovině 19. století svá čtyři díla, která jsou vyhledávána návštěvníky z celé republiky. Harfenice, Had, Čertovy hlavy, nebo jeskyně Klácelka, to jsou zkrátka výtvory, které tu vznikly v době, kdy Liběchovu vládl Antonín Veith
... https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Veith

Existuje sice okruh po modré tustické značce v délce 12 km, který vás provede kolem všech čtyř zmíněných objektů, ale osobně doporučuji i jinou variantu, která vás provede podle říčky Liběchovky.

Od autobusové zastávky před restaurací Beseda, se vydáte parkovou alejí, která vás povede kolem fotbalového hřiště a místního autokempu po zelené značce do části zvané Boží Voda. Kdysi zde byly malé lázně, ale dnes zde najdete již jen malou kapličku u cesty, poklidnou komunikaci a pod vámi zůstanou rybářské sádky, odkud na Vánoce také putují k prodejcům kapři, nebo si je snad ještě dnes můžete vybrat přímo zde.

Za nimi se můžete rozhodnout, zda se nejprve vydáte po modré značce na Klácelku, nebo zda budete pokračovat stále po zelené kolem zahradnictví ( účiliště) a dále podle Liběchovky ke koupališti v obci Želízy. Po několika desítkách metrů minete v rovném směru turistickou křižovatku, projdete kolem dvou obrovských vil a dojdete na křižovatku, kde odbočuje vlevo žlutá značka, po které se vydáte.

Žlutá je takovou zkracující spojnicí na modrou okružní značku, která vás dovede k plastikám Harfenice a Had.

Právě Harfenice si zahrála ve zmíněné pohádce ( pojmenováno podle sedící ženy, která měla hrát na harfu).

Patří k ní vedle těch masek ještě tato jeskyně. Až půjdete k Hadovi, tak si ohlídejte levou stranu cesty, kde objevíte obličej sfingy, který však není dílem Václava Levého a je mladšího data.

Střední část Hada podlehla poměrně brzy přírodním vlivům, ale všimněte si na plastice i velké sekery nad touto částí. Možností pokračování je více, ale my se vrátíme až na rozcestí k vilám a odtud zajdeme přímo na hlavní silnici do Želíz. To jsme již opět na okruhu ( modrá značka), který nás přes Čertovy hlavy a Klácelku dovede zpět do Liběchova.

Ještě před obcí si všimněte vlevo těchto mokřadů.

Krátká naučná stezka se v únoru jen bělá, když začnou kvést sněženky a bledule. Na snímku je i část povalových chodníků, které tu podle Liběchovky vedou.

Vysoko nad obcí Želízy najdete Čertovy hlavy a je od nich dnes takovýto výhled. Vpravo mimo záběr je ještě hora Říp.

Čertovy hlavy byly celá desetiletí ukryty v lese, nebo alespoň v poslední fázi bránili divákům trošku kmeny stromů. Jedná se ohledně jejich velikosti o plastiku světového významu.

Dnes jsou opět po více než 100 letech ( také je tu někde článek)  vidět až ze silnice. Bohužel byl jižní svah dnes velmi blátivý a dalo mi to při prudkém sestupu zabrat. Doporučuji v podobných podmínkách tuto cestu spíše k výstupu, nebo se možná vrátit do obce a pokračovat vsí obchvatem.

Ze Želíz na Klácelku, se opět zase chvíli stoupá, ale pak vás čeká tento romantický lesík, který však vyžaduje trochu soustředění a zejména pokud jdete s dětmi. Nejde o exponovaný terén, nehrozí závratě, ale odbočení z cesty může být osudné. Jsou tu totiž hluboké skalní strže. Nejde však o dlouhý úsek, ale snad jen o 100-200 metrů. Hlídejte si hlavně děti a psy.

Klácelka je velmi zdobným útvarem. Kromě soch a plastik venku na vás čekají výjevy ještě uvnitř jeskyně na stěnách. Dobré je mít baterku, nebo fotoaparát. Také jsem někde zde již o ni psal podrobněji, ale pro ty zvídavější je snad nejrychlejší web....
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1celka

Od Klácelky sejdete dolů na státní silnici , dáte se vlevo ( docela dobrá cesta podle ní) a teprve asi po 100 metrech ji přejdete. Modrá značka vás dovede podle velkého rybníka opět do Boží Vody, odkud se vrátíte po stejné cestě, jako jste vyšli.

Boží Voda s jedním ramenem Liběchovky působí romanticky. Na celou procházku počítejte tak s dobou 2,5 hodiny. Výhodou je, že můžete okruh různě zkrátit a některý z cílů třeba i vypustit.

To byla tedy taková výprava do míst pohádek, do krásné lokality poblíž Liběchova jen nedaleko našeho města. Liběchov má i info centrum, několik restaurací, zámek s parkem, kostelík, kostel, hřbitov, vlakové nádraží, řopíky ( bunkry), ale to by byla zase jiná písnička.

Aktualizace 24.12. 2021 : Protože tento článek navštěvuje neustále v průběhu let dost čtenářů, tak si dovoluji připojit odkaz na ještě jedno pohádkové místo, které se jmenuje Dolský mlýn, nachází se v Českosaském Švýcarsku a má i dost podobnou napínavou atmosféru ....

https://soutok.blogspot.com/2020/07/podivate-se-nekdy-radi-na-pohadky-vite.html

Včera jsem konečně objevil plán návštěv legiovlaku pro rok 2018 a konečně je tam i Mělník, ale i nedaleký Brandýs nad Labem, nebo Poděbrady. Soutok navštívil legiovlak již letos v květnu v Kolíně ( je tu článek a fotografie) a v roce 2018, také v květnu bude vlak u nás. Součástí projektu je i fakt, že čas od času přibude i nějaká ta replika nového vozu, tak se necháme překvapit. Ostatně, lokomotivu legiovlaku jsem v Kolíně neviděl.

Petr Jirásek možná promění bezvýznamnou obec ve vyhledávané turistické místo. Když v místě žijí správní lidé.

V dubnu 2013 jsem vám v článku .... http://soutok.blogspot.cz/2013/04/petr-jirasek-jeho-knizka-mlyny-na.html psal o tom, jak jsem se seznámil s amatérským spisovatelem Petrem Jiráskem z okresu Praha-západ.

 Na první pohled nic zvláštního. To se přece někdy stává, že zavadíte o lidi, kteří mají nějaké vědomosti, nezbytné materiály, zkušenosti, potřebnou podporu, nezbytné peníze na zakázku, klid na práci a jsou schopní v nějaké kvalitě přijít s knížkou určitého žánru, která nezřídka mívá odborný charakter.

 To píši proto, že samozřejmě najdete v knihách a v antikvariátech také beletrii, která sice neklade na autora potřebu něco dokumentovat a zjišťovat, ale možná se netěší takové popularitě, jako literatura věděcká, literatura faktu. Petr se mi o Vánocích ozval znovu a já si uvědomil, že mi právě zaslal skutečně zajímavý materiál na článek. Podívejte se, co to udělá, když má nějaká obec alespoň jednoho aktivního penzistu, kterému nechybí zájem.

Petr se v minulosti věnoval obci ve které žije a pokoušel se její historickou tvář přiblížit současným občanům tak, jako se o to pokoušíme zde u nás na Mělníku za pomoci místních historiků, sběratelů starých pohlednic a fotografů. Velmi ho zajímaly staré nápisy na hrobkách a stejně tak rád vyprávěl o neprozkoumaných podzemních prostorách v katastru obce.

Nejdříve si obstaral dostupnou odbornou literaturu, která vám pomůže luštit různé druhy písma a začal dokumentovat nápisy na historických hrobkách v sousedních obcích i doma. Letos se mu podařil opravdový úlovek, který bude mít možná jednou dopad na turistický ruch v obci. Petr si totiž občas pomůže ve výzkumech i pomocnými nástroji. a v současnosti je v kontaktu s odborníky, kteří se jak zabývají podzemím, tak mají zkušenosti s nálezy koster a zachování jejich hrobek. Vy si můžete přečíst přímo originály na stránkách Tuchoměřického měsíčníku. Jde o letošní čísla 11 a 12 na straně číslo 5, která je mu vyhrazena. http://www.tuchomerice.eu/zivot-v-obci-1/tuchomericky-zpravodaj/?ftresult=zpravodaj

Inu, stačí jeden schopný člověk, který je ochotný se vrhnout do výzkumů a může to dokonce znamenat i změnu atraktivity nezajímavé obce pro turistický ruch, pokud si tamní radní uvědomí skrytý potenciál. A já si opět musím vzpomenout na podzemní prostory v Mělníku i v jeho blízkém okolí. Myslíte, že to nebude nikoho nikdy lákat zjistit, jak to tam vypadá ? Že to není možná velká spící turistická atrakce, která čeká na lidi, kteří dají pokyn k jeho výzkumu?

Udělejme to právě teď a nečekejme další desetiletí. Vždyť už jen osvícení té myšlenky samotným vlastníkům sklepů je první krok. Ani tu již nechci psát znovu to, co jsem tu snad stokrát napsal, protože je to jak házení hrachu na zeď. Existuje spousta způsobů motivace vlastníků, pokud se ovšem chce.

Knihy Martina Klihavce se starými pohledy Mělníka jsou mnohem více, než jen encyklopedií. Písnička na dnešek.

Nemohu o sobě prohlásit, že jsem nějaký čtenář a přesto mám ke knihám vztah a zejména o Vánocích, kdy se člověk nemusí tolik rozptylovat povinnostmi, tak minimálně jednu přečtu.
Přečetl jsem i knihu Martina Klihavce s názvem Mělník na starých pohlednicích II a byl jsem nadšený, jakého máme na Mělníku v současnosti zapáleného městského historika a kronikáře.

Funkce kronikáře a historika je totiž věc jedna a zájem, aktivita a znalosti jsou věc druhá. Žijeme dnes v takové dravé době, kdy spíše vznášíme kritiku, než chválíme a ono je to na jednu stranu správné. Jednou jsem tu obdržel výtku, že prý dělám Mělníku občas medvědí službu, když jej začnu srovnávat s jinými městy a občas něco kritizovat. Jak ale chcete docílit, aby se někdo vlivný nad něčím zamyslel a třeba to po vzoru jiného dělal jinak a lépe? Nelze jen chválit to, co se povedlo a ani by takové články nikoho nebavily.

Na druhou stranu je příjemné chválit a je škoda, že někteří lidé, se umí ozývat jen v případě kritiky. Jedna pochvala dokáže hrozně moc a umí potěšit mnoho lidí, nebo i dodat inspiraci. Vzpomínám si třeba na to, jak jsem kdysi jakési firmě z Benešova v dobrém rozmaru pochválil jejich potravinářský výrobek,, Baštýřské štrycle" a dostal jsem zpět krásný děkovný e-mail i s jakousi pozvánkou do jejich firemního skladu 😉 😊.

Po přečtení knihy s fotografiemi pohlednic jsem neodolal, abych dílo nepochválil. To skutečně není jenom encyklopedie s obrázky a popisky notoricky známých objektů, ale Martin se snaží čtenáři vysvětlit, jak daný název toho či onoho objektu, nebo té či oné čtvrti vznikl, co se změnilo v průběhu času a knihy tak plní do jisté míry i úlohu doplňku regionálních dějin.

 Vždyť nejlépe si lidská mysl rozumí s obrázky, a až poté s tištěnými informacemi. To je ostatně to, co nám tu před více než 30 lety citelně chybělo.  Dnešní knihy a učebnice jsou jistě na pohled poutavější. Dříve se musel učitel snažit, aby žáky zaujal především výkladem. Nečetl jsem jen zmíněnou publikaci, ale viděl jsem i publikaci, ve které mě zaujalo, že vlastně všechny mosty od Mělníka do Děčína již prakticky ve všech městech na Labi prošly proměnou. Jejich počáteční podobu jsme zkrátka vůbec neznali, až teď na těch historických fotografiích. Na obrázcích z let kolem roku 1890 vidíte, jak vypadaly komunikace, lidé, jak se měnila fototechnika, která byla v plenkách.

Znovu se musím zastavit nad médii, která nás opravdu často krmí brakem v podobě pořadů typu reality-show a přitom by bylo jistě mnohem záslužnější vést člověka k hrdosti na místa, kde žijeme. Samozřejmě, že moje pochvala sklidila odpověď a ta mi přišla natolik zajímavá, že ji musím publikovat. To je totiž situace, jako kdyby novinář položil otázku a dostal na ni odpověď.

,,Ta kniha ( nyní II. díl) není jen obyčejnou encyklopedií, ale něčím mnohem více. Zdá se mi to" ?

Chtěl jsem, aby v mé knize nebyly jen obrázky, ale snažil jsem se ke každé pohlednici a ke každé zobrazené budově vyhledat co možná nejvíc informací (pokud tedy už někdy někdo o dané budově něco v minulosti publikoval), aby to bylo tak nějak všechno pohromadě. Dělal jsem to i pro sebe, protože teď vím, že když budu potřebovat pro někoho zjistit třeba v kterém roce byla postavena ta a ta školní budova, tak vím, že to všechno najdu ve svých 2 knihách atd. A pokud jsem to tam do knihy nenapsal, tak to znamená, že jsem to nikde v dostupných pramenech nenašel. 

Ono se to na první pohled nezdá, ale toho textu je čistých bez obrázků přes 40 stran! 

Co dodat? To je ukázka, jak se někdy mohou věci smysluplně doplňovat v zájmu a k radosti nás všech.

A nakonec mi dnes, než se zase dám do čtení dovolte, abych vám představil další krásnou melodickou písničku od rovníku, kterou jsem nedávno objevil a moc se mi to líbilo ... To když slyšíte celé, tak zjistíte, že vůbec nevíte, kam to zařadit. Lidovka? Popík? Evropa? Afrika?

https://www.youtube.com/watch?v=XynDaq9KZ5s

Na Štědrý den dělali lidé dobré skutky. Kelský biatlon 30. prosince.

Máte po včerejšku tolik knih, že to již není kam dávat ? S tím se jednoho dne setká každý, kdo má rád knihy, četbu pro pobavení i pro vzdělání. Dnes již nemusíme vyhazovat knihy do popelnic, tahat je někam do antikvariátu, nebo je pálit, ale můžete je odnést třeba i někam do sovího hnízda, jak by se to dalo dnes moderně pojmenovat. První soví budka pro knihy totiž vznikla v našem okrese dle tisku v Mlékojedech... http://www.mojenera.cz/miniknihovna-v-mlekojedech-zahajila-provoz/

U nás je takové místo na nádraží ČD u vchodu na peron. O jiném nevím, nebo se o tom nějak nikde nepíše. A tak je tu možnost vlastně vykonat dobrý čin, který vůbec nemusí být jen na Štědrý den. Můžete knížkou někoho potěšit a hlavně není knížka nikde bez užitku zastrčená v knihovně, ale může ještě sloužit, což je její úkol. Ovšem, otázkou je, zda opravdu skončí tak, jak má a nikoliv někde ve sběru, nebo jako nepříliš vhodný papír pro podpal.

O knize se někdy říká, že je to nejlepší přítel člověka a můžeme k ní mít i jistý citový vztah, ale jistě najdeme v domácí knihovně něco, o čem ani nevíme, že to máme.

Mnoho lidí, zejména s dětmi a psy včera vyráželo k lesu, aby přinesli jídlo pro lesní zvěř. I to je docela hezký zvyk, ač nevím, zda za současných podmínek, se to tam nebude jenom tak povalovat a hnít.

Pokud přijdete od Blat ke psímu hřbitůvku a dáte se vlevo směrem na Hleďsebe ( žlutá turistická značka), tak dojdete k jedněm z nejbližších lesů v sousedství města. Hned první šikmá odbočka vlevo vás povede do míst, kde kdysi dávno stávala jakási hájenka.

Asi po 50 metrech dojdete k tomuto místu, které je historicky významné. Sem totiž byla svezena nevybuchlá munice z druhé světové války a byla dodatečně odpálena. V důsledku toho vznikly po obou stranách cesty dvě hluboké jámy a zbytek po této akci je patrný dodnes. Jen asi o 100 metrů dále je z cesty do Hleďsebe další odbočka vlevo, která vás přivede ještě k další takové jámě a právě k onomu krmelci ( obrázek), kam včera kráčelo neuvěřitelné množství rodin.

Dokonce se mě ptal automobilista, že tu má někde sraz s nějakými lidmi a prý to má být u nějaké jámy. Odbočil o trochu dříve, ale skrze les jsme později viděli společně neskutečně velikou skupinu dětí a dospělých, kteří sem kráčeli za zmíněným úmyslem.

Podívejte se tedy aspoň na maličké skupinky, které sem v průběhu časného odpoledne chodily.

A nakonec něco s plakátu. Kdo má zájem o tradiční Kelský biatlon jen den před Silvestrem, tak zde je pozvánka. Ještě jsem někde zahlédl, že ve stejný termín ( 30.12.) si vyrazí na Říp také turisté a bývalo zvykem pořádat na Nový rok na stejný vrch také cyklistickou oficiální vyjížďku.

Teď se tedy již věnujte dárkům a televizi, hodování a nezapomeňte se i občas provětrat, což je zdravé. I venku můžete zažít zajímavé chvíle. Potkal jsem včera odpoledne velmi inteligentního muže ve věku 90 let, který asi před dvěma lety ztratil ženu, a protože jsme měli společnou cestu, tak jsme si povídali. A víte, co mi nakonec řekl?

 ,, Děkuji Vám, že jste mi byl ochotný věnovat část svého volného času. To je můj největší vánoční dárek." A věříte, že jsem měl za ta slova nejen velkou radost a opět si rozšířil obzor, ale znovu jsem si uvědomil, jak je důležité nebýt osamělý, mít známé, přátelé, a že nám to v našem věku připadá někdy samozřejmé, což rozhodně  samozřejmé není. Někdy se hádáme kvůli věcem, na které po čase ani nevzpomeneme a pokud nám osud dopřeje vyšší věk, tak jsme rádi za každou spřízněnou duši.