Člověk nemá daleko k počítači. Po celý život se do naši paměti nahrávají nejrůznější děje, které se nám vrací formou vzpomínek a jsou z mnoha důvodů nemírně důležité. Nejen jako zkušenosti, či inspirace do budoucnosti, ale již prakticky automaticky víme, že když jsme u plotny s vařící vodou, nebo v blízkosti komunikace, tak se musíme mít na pozoru. Čím častěji se s něčím setkáváme, tím rychleji a automaticky reagujeme, aniž bychom nad věcí byli nuceni přemýšlet více do hloubky.
Dnešní mladý člověk bere za samozřejmost, že je všude plno aut a nedovede si bez auta snad ani život představit. Starší generace již zavzpomíná na časy, kdy se jela projet na jízdním kole na Kokořínsko a minuli jste třeba i jen několik aut. V řadě rodin totiž bylo tak jedno auto a hromadná doprava zajížděla do odlehlých vesnic třeba i v sobotu pozdě večer. Jenže, to už dávno není, nejsme ani moc zvyklí se již neustále zajímat o nějaké jízdní řády, protože mám čas nyní, a tak nyní vyrazím.
Pokud auto nepotřebujete k cestám do práce, nebo na nákupy, ale obvykle v nejlepším případě jen na nějaký případný dobrovolný výlet a ještě jen o víkendech, tak již musíte zajistit, aby šlo vůbec vozidlo nastartovat. Nejpříjemnější cesta, jak toho dosáhnout je ta, že baterii dobijete jízdou apoň na vzdálenost 50 km. Musíme si však přiznat, že počasí se nás neptá, zda je víkend, nebo ne a stejně tak i na to, jestli se nám vůbec zrovna někam chce jet, nebo se nám to třeba ani nehodí, či nechce.
V takovém případě není na škodu mít v záloze více zálib a třeba i spojit potřebné s užitečným. Osobně mi přirostlo během celého toho dlouhého života nedaleké Mšensko s Kokořínskem takříkajíc k srdci, cestu za volantem si sem pořád ještě užijete, aniž by bylo nutné nějak extra zvýšeně hlídat ostatní účastníky provozu, jak na nějaké státní silnici a na každém kousku je neustále něco, co vás oslovuje a přináší vám i vzpomínky z časů nedávných i opravdu vzdálených.
Tentokrát jsem si dovolil po velmi dlouhé době fotografovat opět ve staré varně v pivovaru v Lobči, která je od počátku znovuotevření v roce 2015 restaurací a jakýmsi srdcem dění ve styku s návštěvníky. I tady uvnitř již na mě dýchají vzpomínky. Vždyť jsme se zde například zcela náhodně v březnu 2016 sešli s Martinem Klihavcem, abychom byli u křtu krásné knihy dvou pánů z Vraňan ,, Pivovary Mělnicka". Bože, je to deset let, a jak už je to dávno. Od té doby člověk již nejen zavítal na komentovanou prohlídku pivovaru, ale také na několik povedených srazů anglických sportovních vozů i veteránů ve dvoře v obci výše položeného zámku. Zapomenout nemohu ani na návštěvu muzea Eduarda Štorcha.
V Lobči se neustále něco děje, nebo pořádá, a když je hezky, tak to na velkém oploceném pozemku mezi silnicí a pivovarem opravdu žije. Po absenci kdysi slavné restaurace ve dvoře jednoho stavení památkové zóny v obci Nosálov, se centrum návštěvnické gastronomie přesunulo právě sem, byť i zde ve vsi je naproti zámku další takové posezení, které hojně navštěvovali cyklisté a ani v Nosálově s koncem ,,Hospůdky U nás" nezaniklo pohostinství zcela, byť zkrátka již nemá takový zvuk
Dozvěděl jsem se později, že pan Lampár, kterému snad kdysi slavná hospůdka v památkové zóně v Nosálově patřila na tom není zdravotně již dobře a není divu. Vždyť už je to 25 let, co jsme si tam občas jezdili s kolegou pro klíč od rozhledny. Pan Lampár měl pro naše nadšení do tehdy úžasného hobby jménem CB- pásmo pochopení a s ochotou nám na sobotní podvečery vždy rád půjčil klíč.
Poměrně brzy jsme však zjistili, že naše anténa na 11 metrů vysokém a z trubek sestaveném rozebiratelném stožáru je přivázaná k ohrádce rozhledny výhodnější a návštěva vyhlídkového ochozu byla pro nás několikrát za noc takovým cvičebním i romantickým zpestřením. Ony totiž i postupně na stožáru nad ochozem přibývaly antény, které měly rušivý vliv, v teple auta bylo pohodlněji a signál byl snad jen nepatrně slabší, což však bylo sporné.
Pokud vás to zajímá, tak rozhledna na Vrátenské hoře byla slavnostně otevřena 28. října 1999 a byl jsem samozřejmě u toho, Důvodů bylo hned několik. Má výšku asi 44 metry, z čehož se vyhlídkový ochoz nachází ve výšce 25 metrů nad zemí a vede sem 125 schodů. Dát si to tedy několikrát za noc,tak vás to vždy spolehlivě probudilo a nezapomenu, jak jsem jednou v létě pozoroval ohňostroj nad Českou Lípou a současně na druhém konci někde v Polabí létal druhý.
Kam až jsme se vysílačkou nejdále domluvili ? To bývala častá otázka lidí, kteří nás obvykle na nedalekém vrchu Nedvězí zastihli při různých akcích. S odpovědí nebyli moc spokojení, protože to vysvětlení jim přišlo delší a složitější. Pokud bych bral domácí stanice, kdy někdo bydlel v chatě vysoko v horách, nebo na sídlišti v nejvyšším patře třeba někde vysoko ve stráni v okrajové čtvrti velkého města, tak z hlavy mohu říci, že tam bylo Blansko, a také Orlické hory, nebo i něco od Jindřichova Hradce,Suchdol nad Lužnicí, či Brancouze na JV od Jihlavy, či Třebíč. Rád vzpomínám i na spojení se stejně potrefeným pracovníkem hvězdárny na Kleti, který měl zrovna noční službu. Tehdy jsme se dohodli, že to na Kleť zkusím jen na krátký teleskop s kusem drátu a po vyhlášení rádiového klidu na kanále, se to opravdu na hraně možností povedlo ( cca něco přes 180 km). Krásná bývala i akce Rozhledny, ale o všem jsem tu již psal ve speciálních článcích o tomto hobby.
Domluvit se s jinými expedicemi po republice bylo někdy i o jiných vzdálenostech. Taková expedice Radegast ze západních Čech jezdila ráda i na Velkou Javorinu daleko na východní hranici naši republiky, a když postavili své obří směrové háčko, tak to bylo na fajnový rozhovor. Jako první expedice u nás vůbec testovala na toto pásmo směrovku a prováděla zejména v době letních prázdnin vysílání například z Balkánu, nebo i z polární části Finska. To však šlo zase o jiný náhodný odraz vln ve vrstvě Es a mám radost, že se mi s expedicí podařilo udělat spojení právě v době, kdy nebyla jen někde u Helsinek, ale opravdu již za polárním kruhem. Vzpomínkou pak je zaslaný QSL lístek potvrzující v datech spojení s expedicí. S kluky jsme se viděli také osobně v Holicích při vyhlašování výsledků CB - ligy.
Vraťme se ale do současnosti. K těmto místům mám tedy blízko a vždy se mi rozzáří tvář, když mě již z dálky vítají místní koníci.Ti jen jakoby dokreslovali tu pohodu, která odtud často vyzařuje.
Už vám neřeknu z hlavy, v jakém poměru tu bylo kdysi národnostní složení a musel bych sám zapátrat v článcích Soutoku, kde jsem kdysi otiskl průběh protektorátní hranice našim okresem, ale ten památník níže má vztah právě k místnímu soužití obou etnik. Mám tu ale někde v nějakém článku vyfocený text umístěný zde.
Už když jsem přijížděl, tak tu spokojeně a s úsměvy seděl na lavičce jakýsi pár, ze kterého vyzařovala pohoda a radost, kterou jim dávalo toto místo s blízkostí koníků. S koníky jsem se ale pozdravit musel, a tak jsem zaparkoval a nejprve se vydal trošku zpět dolů s kopce.
Když jsem viděl ty spokojené pohledy dvojice, tak to ani jinak, než rozhovorem skončit nemohlo. To se jen něco pronese a už to je. Jak se tak bavíme a dozvídám se i bydliště, tak přišla z úst pána neuvěřitelná věta : ,, Nebyli my jsme spolu před dvěma lety na nejjižnějším místě naši republiky ?" To se ví, že to byl určitý šok, protože občas se lidé domnívají, že už se nikdy zřejmě neuvidí, nebo se už ani nepoznají. To je také důvod, který jsem již také někde uvedl, že si často takové náhodné návštěvy řeknoui věci, které by ani kamarádovi neřekli.
Muž mi z obličeje vyčetl mé překvapení a pokračoval : ,, Jak jste začal mluvit o těch vysílačkách, tak jsem měl pocit, že vás znám."
Jak to tenkrát bylo ? Zase je to tu někde vše napsané. On jel tehdy pracovně do Berlína, pak se mu zalíbila Praha, kam se dostal myslím na nějaký výlet, nebo za pracovní akcí a zůstal později zde. Tím, že divně mluvil česky a ještě volil vlakem cestu do Prahy přes Lysou nad Labem, místo přesedání ve Všetatech, tak nakonec přiznal zemi svého původu. Protože byl ve vlaku čas na rozhovor, tak jsem mu řekl svůj příběh a on kontroval, že za ním byli tehdy jeho rodiče a udělali si výlet na naši vyhlídku. Protože šlo o rozdíl asi jen půl roku,tak vše souhlasilo. I jejich bydliště v Anglii.
Inu, život píše různé příběhy a ne vše se dostane k uším jiných lidí. Mnohdy je potřeba k těmto zvláštním setkáním i řada jiných indícií a dotazů. Pak už jsem vyrážel po rozloučení ke své oblíbené rozhledně a ani to nebyl konec náhod. U koní se zdržela ještě jedna postarší žena, a protože skoro vždy všude potkávám na 80% návštěvníky z Prahy, tak jsem volil otázku : ,, Vy jste také přijela z Prahy ?" Považte, že byla z jedné vesnice u Mělníka, a tak se zase ukázalo, že máme nějaké společné známé.
To jsou takové chvíle, kdy se dají dobře naladění lidé spolu do řeči a ono to dá tomu výletu další rozměr. Někdo by mohl namítnout, že che mít v přírodě od všech a všeho klid, ale k tomu jsem se vzápětí vrátil a užíval si z rozhledny pohledy, které mě nikdy neomrzely a vždy mi dávají nějakou energii.
Pokud jste tu prvně, tak vězte, že návštěvníky vždy okouzlí nedaleká dvojice Bezdězů s hradem přes údolí a vzdálenější Ještěd s úžaným projektem restaurace a vysílače pana architekta Karla Hubáčka, kterému se často ve slunci leskne jeho špička. Oboje je spatřitelné již z vyvýšených míst Prahy.
Hrad Bezděz.
Ještěd.
Housecké vrchy tu utíkají k severozápadu k městečku Dubá. Vidět je i část zámku Houka.
Říp přitažený foťákem.
Milá vesnice Lobeč.
Větrný mlýn uVrátna je stále snad v majetku pana Aleše Křemena a myslím, že v roce 1993 jsem se i já podílel na jeho rekonstrukci. Musel bych se podívat ještě do papírového fotoalba, ale jsem si téměř s tím rokem jistý. V nějakém článku zde jste se tam mohli pak se mnou snad v roce 2017 na pozvání zájemců podívat. Internet udává, že tu jsou nyní snad i nějaké svatby atd. Už tomu tak je, že jak něco sejde z očí, tak sejde i z mysli. Navíc jde i o jiný okres.
Krkonoše tu bývají vidět často, ale snad jen jednou jsem viděl vrcholové stavby, jako například Schrenica, Vosecká bouda, Violík, Sněžné jámy vysílač s hotelem, nebo Vysoké kolo. Máme tu ale článek, kde jsou právě tyto stavby vyfoceny z jednoho paneláku v Neratovicích.
To už jsou fotky z mobilu.
Pohled k Mladé Boleslavi na obzoru.
Lobeč.
Mšeno.
Housecké vrchy.
Možná jste si na rozhledně všimli, že například takové Ralsko je už sotva přes stromy vidět a Klíč už je myslím vůbec v zákrytu. Jsou tu ale mimo rozhlednu místa, kde ani stromy nejsou překážkou a osobně jsem rád, že turisté pádí zpět k autům, nebo maximálně po značce do Nosálova. Užívám je pro lov DX na FM. Například na frekvenci 95.2 zde zachytíte i s RDS polské Rádio Maryja ( náboženská stanice) z vysílače v Jizerských horách, které úspěšně svým citlivým přijímačem odbourám a daří se asi 325 km vzdálený Štětín ( Radio ZET). To potěší, ale už čekám na lepší podzimní podmínky, kdy by snad mohla padnout konečně RDS a narodí se i trofejní foto.
On není problém chytit nejlépe na severní straně výhledu Rádio ZETz Lubaně na 89.4 MHz, ale zde jde o to, aby to bylo skutečně z vysílače od Baltu a pozemní cestou. Tedy, ani žádný internet. Prostě to musí padnout na té frekvenci 95.2 MHz. To je naše hobby. Stoprocentní věci z netu jen tehdy, když chci opravdu poslouchat v podobě kulisy hudbu a nejlépe takovou, kterou mi ani FM nenabídne. Na tu konkrétní je pak jedinečný internet.
To tedy byl článek, který jsem dlužil z minulé neděle a uvidím, kdy se pustím do soboty 29. srpna. Tak, osobně se domnívám, že ty fotografie jsou balzámem na nervy a snad vás bavil i text.
Pokud tedy už nejspíše dnes nic nenapíši, tak vám přeji pohodový zbytek víkendu, a pokud ještě chodíte do práce, tak pohodový vstup do dalšího týdne !
Ach jo, to už je to více než 10 let, co jsme byli v Lobči na křtu knihy o pivovarech Mělnicka! Martin Klihavec.
OdpovědětVymazatŽivot neskutečně letí a jsme tu jen na návštěvě, jak praví filosof. Díky za každou hezkou chvilku.
Vymazat