Někteří lidé mi říkají, že by pro ně nemusel leden a únor vůbec být, ale pokud máte možnost lyžování na nějaké horské chatě, nebo víte, jak jinak si zpestřit toto ne všeobecně moc oblíbené relativně dlouhé roční období, tak vězte, že například právě akce Zimní přechod vrchu Nedvězí je přímo úžasnou příležitostí pro krásný zážitek.
Není třeba se za každého počasí hnát autem v silném provozu stovku kilometrů tam i druhou zpět a čeká tu na vás naše krásná nedaleká okolní příroda a obvykle i parta pozitivně naladěných lidiček, se kterými se ten vyjímečný sobotní lednový den vyplatí strávit.
Vypravit se na jubilejní 50. ročník jsem pojal téměř za kultovní záležitost. Vždyť akci až na několik málo vyjímek absolvuji od roku 2003 a u prvních deseti ročníků jsem si psal i to, kudy že jsem šel. Nebyl jsem sám, kdo si uvědomoval, že je to jubilejní ročník, ale ačkoliv mě napadlo, že bych fotoreportáž mohl zahájit snímkem na tu obrovskou účast, tak jsem se tradičně již na Mělníku dal cestou k autobusu s někým do řeči a prakticky jsem přišel na poslední chvíli poslední :-).
Aspoň tu však vidíte ten krásný veliký autobus, co nás letos vezl a připomínám, že nebyla obsazena jen všechna sedadla, ale byla napěchována i celá ulička. Ano, až takový byl zájem, ale kdo jste se o akci zajímali, tak víte, že tentokrát KČT Neratovice na rozdíl od oddílu z Kralup nad Vltavou neobjednával svůj autobus, ale buď tamní zájemci jeli z Neratovic do Liběchova vlakem, nebo jeli s námi do některého ze tří startovních míst.
Těmi místy byly Tupadly ( 15 km trasa) , Chudolazy ( 12km trasa) a Zakšín ( 8 km trasa). Již v autobuse jsem byl nadšený, když jsem viděl tu paletu známých tváří. Některé lidi člověk neviděl rok, jiného třeba 3 roky, dalšího snad 10 let, a tak to prostě byl zážitek. Již z domova jsem byl rozhodnutý, že bez jakéhokoliv tréninku a vůbec turistických aktivit půjdu trasu 15 km. Důvodů byla celá řada. V Tupadlech jsem v roce 2003 na této akci začínal. Zajímala mě nová silueta Slavína, který se dle některých zpráv z davu má letos otevřít veřejnosti, jako nová rozhledna.
Vůbec mě nenapadlo, že právě Tupadly byly tím místem, kde jsem měl u autobusu fotografovat. Tam totiž z vícero důvodů značná část turistů vystoupila z autobusu a mnozí včetně moji maličkosti, se jali zaplatit hlavnímu organizátorovi akce takzvané jízdné. Bylo totiž nemožné, aby se organizátor mohl vůbec prodírat autobusem za jízdy tak, jako v některých dřívějších ročnících, nebo například loni.
K mé radosti vyrazila právě z Tupadel značná část turistů, nechybělo i několik pejsků a bylo veselo. Nejen Slavín vzbudil pozornost přítomných, ale také bunkry Liběchovské příčky, když se do prvního z nich za světla mobilů vydalo na exkursi hned několik lidí. Pochopitelně nešlo o řopíky výstavní, které se těší turistickému ruchu, ale je vidět, že právě v roce, kdy si připomínáme 80 let od konce druhé světové války, tak tito tiší svědci zkrátka stále táhnou a naučili jsme se je vnímat, jako historickou součást naši krajiny i našich dějin.
Po trase jsme se pak různě roztrhali, což bývá celkem přirozené a já na sebe nechal působit i lesní samotu, která přináší zase jinou zážitkovou tvář. Přeci jen v kolektivu jde o nekonečné rozhovory, kdy sotva vnímáte okolní někdy i počasím nevýraznou krajinu a samotní máte čas o lecčems přemýšlet. Přitom však bylo velmi pozitivní, že příjemně občas prosvítal sluneční svit, větřík byl v normě, a jak jsem se blížil k hlavnímu bodu akce, tak vzrůstala i radost z toho, že to po vánočních zdravotních problémech lehce oslabený i jinak nijak netrénovaný organismus stále v pohodě dává.
Poslední prudké metry severního úpatí vrchu Nedvězí pokryla ledovka, které se naštěstí dalo vyhnout a byla v těžkém kontrastu s rozbahněným jižním svahem. Nutno říci, že po celé trase převládalo letos bláto, ale bylo to tak akorát, aby člověk občas zaměstnal mozek, obuv to celkem zvládla a hrozba uklouznutí byla poměrně na nízkém stupni. Samozřejmě s vyjímkou sestupu z vrchu, kde již bylo třeba hledat vhodnou trasu a případně se i něčeho někde přidržet.
Na vrchu kopce Nedvězí byl samozřejmě opět obětavý mnoholetý organizátor této akce Kčt - vht Mělník pan Jan Soukup, který letos oslaví neuvěřitelných 80 let života. Považte, že od roku 1992 ( tedy již 33 let !!!), kdy se zhostil role hlavního pořadatele této akce, tak byl vždy tak zdravotně způsobilý i pozitivně naladěný, že nikdy neměl absenci a nebylo třeba hledat náhradníka, nebo akci na poslední chvíli rušit. Kdo čtete web Soutok, který tu žije už přes 13 let a není jedinou mojí historickou veřejnou aktivitou, tak víte, že právě tu obětavost organizátora této akce přehlédnout nedokážu, ač pochopitelně prožívám akci tak, jako většina účastníků.
Tady to foukalo více, než jinde na trase a někteří účastníci se poněkud zdrželi ještě na trase, ale pro mě to byla příležitost pohovořit zase s jinými známými a nakonec i se samotným organizátorem, kdy jedna z mých otázek vedla například k předpokládanému počtu účastníků. Pokud vás to zajímá stejně tak, jako mě, kdy již budou uvedená čísla přesnější, tak si prosím ohlídejte článek
https://kct-vht-melnik.webnode.cz/
To ostatně bývá již stručný článek plný faktů použitelný pro noviny. My se tu však přeneseme pohodově a bez spěchu do času 13.10 SEČ, kdy jsem dorazil k oblíbené restauraci Bouda a myslím, že fotografie jsou krásným dokladem toho, jak to tam všechno včera žilo a personál Boudy se měl co otáčet. Turisty jenom tak něco nerozhází, zvlášť když potkávají i řadu známých tváří, a tak i díky teplému počasí si někteří to pivko vypili třeba i venku při některém z posedů.
Odjezd autobusu byl přesně ve 14 hodin, a tak se nám zdejší osazenstvo rozdělilo. Však jsem tu posledně v pozvánce psal, že turisté z Neratovic bývají zvyklí jezdit domů později. Někteří zde tedy zůstali s tím, že využijí jediné sobotní odpolední autobusové spoje linky číslo 474, která se tu objeví v 17.15 hodin. Našli se ale i tací, kterým po pochodu jedna hospoda nestačila a rozhodně si nemysleli, že ta druhá bude až na Mělníku. Ti odjeli našim autobusem ve 14 hodin a vystoupili již v obci Dobřeň, kde si užili druhý restaurační interiér, aby pak jeli výše zmíněným spojem linky číslo 474.
Inu, lidská vynalézavost je někdy roztomilá a jistě si tu památnou sobotu 50. výročí zmíněného pochodu nakonec všichni nějakým způsobem dle svého plánu užili.
Pohodový zbytek víkendu a úspěšný vstup do dalšího týdne !
Podobné akce mám hodně rád, protože si u toho vždycky skvěle vyčistím hlavu a ještě se vidím s přáteli. Jelikož hodně pracuji, živí mě hlavně finance a investice, tak je ta duševní hygiena potřeba. Jako nedovedu si představit, že bych si jednou za týden nevyšel někam na dlouhou procházku nebo v létě na kolo. A ideálně s lidmi kolem sebe.
OdpovědětVymazatDěkuji za komentář. Myslím, že málokde mají k sobě lidé tak blízko, jako při sdílení společného radostného osudu, kterým masový pochod je a může za to právě ta radost z probíhající akce, volna a pohybu. I zcela neznámí lidé se leckdy při setkání rázem mění v dočasné přátele a člověk si domů vezme často i velmi pozitivní zážitek, který různě v čase přetrvává. Někdy se během pochodu mezi účastníky zavzpomíná i na starší ročníky akce.
Vymazat