sobota 15. července 2017

Můj nejnáročnější výstup, aneb co má společného Hoher Bogen s Mělníkem. Žádnej neví, co jsou Domažlice, žádnej neví, co je to Taus.


Hoher Bogen.


V loňském roce ( i dříve) vám magazín Soutok okořenil toto období šesti výlety v řadě ( najdete je v záložce pod rokem 2016 a měsícem červencem) a samozřejmě jsem využil Jízdenky na léto, která umožňuje v krátkém časovém období ( sedm, nebo čtrnáct dní) libovolně cestovat železnicí po celém území ČR. To v některých situacích oceníte a navíc nemusíte dokonce mít nikde ani výdaje za ubytování.

Nejinak tomu bylo i letos, kdy však bohužel kvůli určitým záležitostem byl Soutok nucený použít pouze variantu sedmidenní za 780 Kč, což se ukázalo, jako nesmírně náročné. K jedné z cest, mě motivoval časopis Živá historie a článek o ni jsem již publikoval takříkajíc za tepla ve čtvrtek dopoledne. Brouka do hlavy mi však nasadila zpráva, že můj příbuzný během dovolené nedaleko Domažlic zachytil v příjmu DAB+ rozhlasu multiplexy z Porýní,Bádenska a dokonce i Švýcarska.

Je to asi tak, jako když řeknete rybáři, že jste byli u Vranovské přehrady a chytli jste tam skoro dvoumetrového sumce. Co udělá ? Pojede tam co nejdříve také.


A tak první myšlenka patřila samozřejmě městu Domažlice a hlavně nějakému kopci poblíž. Snad by to mohl být kopec Čerchov s rozhlednou, pomyslel jsem si, který je od vlaku vzdálený asi 2-3 hodinky chůze, ale pak mě oslovila určitá nostalgie

. No jasně, musí to být pohoří  Hoher Bogen v Německu a důvodů je celá řada. Už mí rodiče kdysi dávno vzpomínali, jak při nějaké odborové rekreaci stanuli na nějakém našem kopci a s úžasem hleděli na zajímavé pohoří, kde se na jednom konci pohoří tyčila k nebi anténní věž a na druhém byla jakási americká radarová základna střežící vzdušný prostor nad železnou oponou. Dalším faktem bylo, že už jsem jel pětkrát vlakem kolem něj ( dvakrát na Řezno a třikrát zpět, kdy jsem cestu směrem do Pasova volil přes Železnou Rudu), vypadá z dálky v otevřené krajině skutečně impozantně, a konečně je mediálně zajímavý i pro Mělník.


Lovci dálkového příjmu v dobách železné opony otáčeli kromě vrchu Ochsenkopf ve Smrčinách své televizní i rozhlasové antény právě k němu, a i dnes, se občas přesvědčuji od mělnického zámku, že stále ještě lze zachytit v určité kolísavé kvalitě radiový signál z tohoto asi 168 km vzdáleného pohoří. A tak bylo o první cestě rozhodnuto.
https://de.wikipedia.org/wiki/Sender_Hoher_Bogen


Berounka před Berounem.

Vstával jsem tedy minulou sobotu ve 3 hodiny 10 minut ráno abych, se dopravil autem do Všetat. V sobotu se tam totiž nedostanete a na pracovní den nemám čas čekat. Zaskočila mě ve tmě cedule v Kelských Vinicích, která ukazovala nějakou objížďku a slepou ulici, což mě pro jistotu, ale zcela zbytečně vyhnalo do Větrušic a Tuhaně. Naštěstí jsem vlak ve 4.27 do Prahy stihl v pohodě a v 5.12 jsem byl již na pražském Hlavním nádraží.

Tady byla téměř hodina času, ale přece nebude člověk utrácet peníze za jiný druh dopravy a dopravovat se do Prahy jinak, když je to všechno v ceně jízdenky. Na druhou stranu můžete aspoň pozorovat obrovskou komunitu různých tváří a hovořící mnoha jazyky V 6.12 jsem potom pokračoval vlakem Egrensis do Plzně ( 7.49) a nutno říci, že nebylo s kým promluvit a vlak byl zrovna docela prázdný.

 V Plzni je skutečně nádherné vlakové nádraží a dokončuje se jeho modernizace, která vyžaduje někdy i určité nedobrovolné, ale velmi časově pohodlné přestupy. V 8.10 jsem pokračoval do města Domažlice, kam přijedete v 9.25. Na hlavním nádraží spoj končí, ale do stanice Domažlice- město vás za deset minut sveze spoj Domažlice-Furth-Schwandorf. Tou bych mohl jet sice už přímo k hlavnímu cíli akce, ale co by to mělo za smysl ?


To již slunce opravdu pálí, ač je 10 hodin a já obdivuji především domažlické náměstí Míru.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Doma%C5%BElice
Myslím, že jde o jedno z největších náměstí v republice, kde najdete podloubí po obou stranách. Snad každý ví, že se této oblasti říká Chodsko, a že tu žil jakýsi Jan Sladký Kozina ( vůdce Chodů) a kníže Lomikar, který přežil odsouzeného povstalce o rok a den.


Z význačných osobností, se s městem pojí například Jaroslav Vrchlický, Božena Němcová a Jindřich Šimon Baar https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_%C5%A0imon_Baar



Jenom v Domažlicích jsem nafotil především na hlavním náměstí k 60 fotografiím, včetně interiéru hlavní sakrální památky. Dlouhé podloubí však mělo v parném dni také své kouzlo.


Pro mě jsou Domažlice zajímavé i jinak. Prvně jsem tu přímo ve městě byl někdy na začátku sedmdesátých let a naposled snad v roce 1975. Jedna moje třídní učitelka totiž odtud pocházela, tak se sem uskutečnil  také školní zájezd. Pomalu jsem dokráčel na místní hlavní nádraží a teplota atakovala téměř třicítku. Mezinárodní rychlík z Prahy, kterým jsem v minulosti jezdil do Regensburgu, je o 10 minut opožděný, ale to mi nevadí. Rychle proladím rádio, abych věděl, co tu mohou tak místní lidé v DAB+ i v FM poslouchat a za chvíli už se linou z nádražního rozhlasu známé tóny lidové písně ...

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lidove-pisne/zadnej-nevi-co-jsou-domazlice-84890



Radnice
Ve Furth im Waldu jsem ve 12.20 a mám před sebou ve 29 stupních ve stínu asi 32 km pochodu. Město není nic zvláštního a i nádraží toho na německé poměry moc nenabízí. Místní radnice byla společně s kostelem asi nejzajímavější budou městečka.


Tak toto mě pěšky čeká. Asi 15 km tam a to samé zpět.


Výhledy zpět k městu. Na obzoru je Čerchov.

Turistické a cyklistické značky, jsou stejně, jako cesty nejlepší u nás. Na mapách cz jsem si udělal  představu, kudy mám jít a šel jsem jen s určitým vlastním nákresem. Brzy jsem se na hranici města ztratil na nějaké příjezdovce k jedné hlavní silnici. Objevuji autobusovou zastávku s asi dvacetiletým člověkem, ptám se na cestu a ukazuji na vzdálené pohoří.

Začal mi vykládat, jak mám postupně přestupovat na různé autobusy, které mě dovezou k lanovce. Rázně jsem ukázal na kopec v dáli a řekl jsem, že to je jen 15 km pěšky, nebo-li 3 hodiny. Rozesmál se, zakroutil hlavou a poslal mě kolem autostrády, ale správně. Ostatně, měl jsem podobný dojem. Po půl kilometru podle silnice jsem se skutálel pod most, kde opravdu vedla silnička s červenou značkou F3.


Nejprve vedla po krásné asfaltce a slunce se naštěstí často schovávalo za obláčky. Míjel jsem kravín, o kterém se ještě rozpovídám a v jedné obci nějaká červená značka v podobě pruhu kamsi odbočovala. Stála tam dodávka a její řidič přečetl z mého obličeje nejistotu. Ihned ke mně utíkal a ptal se na můj problém. Potvrdil moji domněnku, že ten červený pruh značí nějaké jiné označení.

Legračně mi ukázal, že bych tamtudy šel někam oklikou do háje a já mu pro legraci ukázal můj nákres, abychom se oba společně zasmáli. To jsem zažil právě i v Rakousku, kde mi kousek za Hohenau jmenoval řidič vesnice, které jsem si již doma vypsal. Na otázku, jak je to ještě daleko, mi řekl, že ještě asi 12 km, ale symbolicky naznačil, že když si šlápnu, tak tam jsem za chvíli, čemuž jsme se oba zasmáli. Bylo totiž horko a měl jsem toho dost.

Značení je tam hrozné. Asfaltku asi po pěti km vystřídala polní cesta, a pak už byla i třeba taková, jako je na obrázku. Na úpatí lesa jsem byl za dvě hodny, ale prudká cestička, která se v jednom místě zůžila na pěšinku, kde se oděv otíral o ostružiny byla občas utrpením. Nechávají vás jít vyšlapanými místy a nemáte kontrolu, že jdete správně.

 Navíc objevíte zcela neaktuální značky. Došel jsem asi v 15 hodin na nějaké místo k chatě, kde jsem koukal na půl kilometru vzdálené parkoviště. Jsou to lenoši a jezdí sem auty. Z lesa není nikam vidět. Široká cesta nějak obchází vrchol a asi za dalších 30 minut končí u kamenného posedu u zavřené budovy pod vysílačem.


K západu není pro stromy vidět, k jihu jsou v oparu nějaké kopce a k severu vidíte za vrcholovým křížem naši Šumavu.

Tam je také lavička. Aspoň vyndavám rádio a spouštím scan DABu. Bída. Na každé straně kopce je to jinak. Jenom regionální muxy z Mnichova a Ingolstadtu, ale žádné SWR, nebo dokonce SRF ze Švýcar apod.   https://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_DAB-Sender_in_der_Schweiz


Trošku rozladěný neúspěchem, ale na druhou stranu potěšený. Vždyť stojím přesně v místě, odkud třeba na frekvenci 96.8 MHz ladím občas při procházce kolem našeho zámku právě tento vysílač na fotce. Mělník je odtud asi 168 km vzdušnou čarou daleko.


Dolů zpočátku kvaltuji, ale ukazuje se, že v pohodě stíhám, ač jsem ještě v 16.20 na vrcholku. Ještě poslední pohled na pohoří. Škoda, že jsem navštívil jen část, ale na více nebylo času, ani sil.


V Německu je náboženství na vysokém stupni a podobně je to i s poctou k padlým ve válkách.


Kravín u Furth im Wald mě velmi potěšil. Všimněte si toho přístupu k chovu. Ta úžasná vzdušnost, která v kravíně panuje Je to tu celkově zemědělská oblast, ale opět presentuji jen zlomek fotografií.



Prvních asi 8 km k pohoří vedlo po cyklostezce. Ta snad vedla k lanovce, ale jako stoupající variantu to snad nemohli myslet vážně.



Typické domy s tolik oblíbenými obrázky na stěně. Zde chybí jen květinová výzdoba na balkonu.



Furthem protéká řeka Chamb, zde jen o něco větší než neregulovaná Pšovka. Za mostem je kaple a pod ní park a dětské hřiště. Prakticky jsem v parku asi od 18.10 do 19.15 oddychoval, protože přímák z Mnichova do Prahy tu staví až v 19.52. V kapli tiše seděla v lavici jedna žena a interier byl skromný, ale hezký.


Bývá zvykem, že májky v bavorských městech zdobí ještě různé emblémy, které jsou pro nás španělskou vesnicí.

Tento kostel ve Futrhu mě vždy z vlaku zaujal. Nyní vidím i něco více, než jen jeho vrchní část. Když jsem došel na nádraží, tak jsem se nestačil divit. Sobota večer a nás tu nastupuje nejvíce pět. Při mé první cestě na víkendovou jízdenku SONE+ v srpnu roku 2004 do Řezna tu bylo narváno a mávali nám tu i nějací nádražní policisté.

Aspoň, že vlak byl opět řádně zaplněný. Měl jsem přijet ve 22.40 do Prahy, ale 8 minut zpoždění je na hraně odjezdu vlaku do Mělníka. Jen jsem odblokoval dveře, už mám mokré rameno a vlak na Mělník nikde, ba ani nápis. Teprve teď zjišťuji, že venku neprší, ale má třetí a poslední lahev na boku báglu je nedbale uzavřena. Také zjišťuji, že je sobota, a to žádný vlak ve 22.48 z Prahy do Mělníka nejede.

Čeká mě nudné čekání do 0.15, které si snažím zkrátit různým způsobem. Musím myslet na to, že mám vystoupit už ve Všetatech, kde mám auto. V 1.30 jsem konečně doma. Příště má být lépe. Bude? Mezitím Mělnický deník píše článek o zlepšení ( přidání) nočních spojů mezi Mělníkem a Prahou, který určitým způsobem navazuje na článek Soutoku, který se týká navržených řádů pro příští období.

Ovšem, nyní je již v článku Mělnického deníku vše posvěceno významnými činiteli naší regionální politiky. Čtenář, který do Prahy běžně necestuje, se dozví, že autobusy mají stále častěji zpoždění a budoucnost tedy přejde zřejmě na železnici.

3 komentáře:

  1. Moc pěkně popsané zážitky z cesty doplněné fotkami. U nás bývá situace s vlaky a autobusy opačná. Autobusy zpoždění moc nemají za to na vlak se občas čeká i dvacet minut.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za komentář a dokonce za pochvalný komentář :-). Zrovna mi tento komentář připomněl můj poslední výlet vlaky. Z Prahy do Všetat na čas ( vlak do Turnova), ale od Kolína k Mělníku přesně 20 minut zpoždění. Jenže, chudáci cestující jedoucí od Moravy, když jejich vlak někde nabere zpoždění a ono to tam v Kolíně nepočká.

      Smazat
    2. Jen tak mimochodem, zajímavé jméno to Cestovní pojištění. Také mi to něco připomíná :-).

      Smazat