Když vinobraní skončí, je to zvláštní pocit.Článek i fotogalerie.

Dětský skákající hrad po vypuštění vzduchu.

Kdysi bývalo vinobraní v Mělníku snad jedinou veřejnou akcí pod širým nebem. Bývala to prostorově akce skutečně megalománských rozměrů a pravidelně ji pro hlavní televizní večerní zpravodajskou relaci zařazovala Československá Televize do svých šotů. Pro puntičkáře dodávám, že  právě tehdy, když jsem z důvodu zmíněné povinnosti v minulém článku u toho nemohl být, tak jsem projev Karla IV. viděl právě na obrazovce a bylo to velmi milé. Pro vaši představu dodám, že stánky v 70. letech sahaly v Pražské ulici až téměř ke hřbitovu a Krombholcova byla obsazená až téměř k dnešní redakci Mělnického deníku. Také od Náměstí Míru byly vlastně relativně ještě nedávno stánky až k ZDŠ Jungmannovy sady. Hlavně v té ulici podle tiskárny a před dnešním infocentrem. Před Besedou pak pamětníci nostalgicky vzpomenou na maringotku, kam vás silný muž zval na souboj s velikým hadem a neopoměl zvolat :,, Pojďte si to rozdat se silným hadem ! A pro děti je připravena malá opička Rozárka :-)"

Proč to říkám , nebo spíše píšu? Netvrdím, že v dnešní době se nenajdou lidé, kteří jsou schopní prožít veškerý čas od zahájení vinobraní až do jeho konce v centru dění. Sám jsem to mnohokrát prožil a jak píšu, tak tehdy ani jiné akce tady nebyly. V pátek odpoledne to prostě byla radost pro leckoho, protože byl před námi celý volný víkend a člověk potkával mnoho přátel i užíval koncertů, případně atrakcí. Sobota byla vždy takovým dnem, kdy jsme mnozí toužili slyšet krále, jak zdraví své občany, vidět průvod a samozřejmě ohňostroj. V neděli v 15.30, pak bývalo trestání nepoctivých řemeslníků v koši, který byl máčen v městské kašně. A pak už přišli smutné chvíle, kdy to vše končilo, domů se nikomu moc nechtělo, rozebíraly se stánky, atrakce a člověk i viděl, že to není žadná legrace a slušná robota. Vždy to byla taková smutná chvíle, protože lidé mají nějak zafixováno, že se na pondělí moc netěší a navíc přichází méně přívětivá část roku.

Když už jsem včera fotil ta přeplněná parkoviště, tak i dnes udělám fotky, které se zpravidla nefotí a jsou tak nějak smutné, byť si mnozí řekneme, že bude zase klid a vše se vrátí k normálu. Takto smutně v pološeru končí atrakce, které ještě včera touto dobou zářily, a tak vypadají ulice, kde se ještě včera vyhýbali lidé jeden druhému.

Tyršova ulice. Hlavní tepna atrakcí.

Včera s rozsvícenými reflektory, dnes již spí. Kde budou řádit příště?

Parta chlapů rozebírá atrakci, aby ji brzy zase někde stavěla. A váží to dost.

I stánkaři musí rozebírat a náladu má jistě každý podle tržby.

Maringotka, to je symbol komediantství.

Vozítka leží už přímo na asfaltu.

Opuštěné zhaslé kolo, jako v nějakém hororu.

Prázdný regál, jindy plný cukrovinek.

Strašidelný hrad před demontáží.

Zafixovaná gondola.

Ještě kompresorem dohustit přední kola a je připraveno k odjezdu.

Tady se pracuje.

Zcela opuštěná atrakce na své rozebrání ještě čeká.

Tady pomáhají silné reflektory. Ráno bude ulice zřejmě prázdná a po pouti téměř ani památky.

Nakonec jsem si nechal bejváky, kde skupina lidí, kteří si zvolili tento kočovný život má své sezonní bydlení.

SŠ.