Toulky 14.

A tak vyrazili na jaře 2005 účastníci akce ze stanice Velké Březno.

V dnešních Toulkách přerušíme vyprávění o Kokořínsku a podíváme se na něco, co se určitým způsobem stává aktuální, ikdyž ne tak docela. K minulému dílu však musím ještě dodat, že jsem se právě dnes dozvěděl, že Máchova cesta v úseku Chloumek-Lhotka je již vedena jinak a nevede nás zmíněnou lesní roklí, nýbrž kolem vysílačky polem ke skalnímu bytu ve Lhotce.
Vesnička Zubrnice byla celá léta známá pouze jako skanzen lidové architektury. Koho by vzrušovalo, že italští dělníci žijící v ptačích domkách v Úštěku vybudovali nějakou lokálku z Úštěku do Velkého Března v roce 1889, což je o osm let dříve, než byla budována naše lokálka do Mšena a Dolního Cetna. Lokálka potom jezdila krásnou krajinou mezi výletním chmelařským Úštěkem a městečkem se zámkem a pivovarem na Labi (Velké Březno- na jeho rozkvět přispíval hrabě Chotek. Nejslavnější postavou je však místní pijan Viktor Cibich známý z etikety Březňáku)) až do roku 1978, kdy bylo rozhodnuto o jejím zrušení. Jak jsem se dozvěděl, tak na ní bylo točeno několik filmů, včetně filmu Páni kluci a snímky s parní lokomotivou či motoráčkem v kraji kopců patří neodmyslitelně k těmto místům.

Před pěší akcí ve Velkém Březně.
Zatímco celá trasa byla napříště obsluhována autobusy, našli se mezi železničáři lidé, kteří začali snít svůj sen o obnovení trati a vzniku malého železničního muzea v Zubrnicích. Desítky dobrovolníků pak založili spolek a obětovali svůj volný čas brigádám na bývalé trati. Nevidím jako přínos zde popisovat, jak se to celé rodilo, když si to můžete celé najít na stránkách http://www.zmz.cz/ , ale neměli to hoši ze Zubrnic s našim tržním hospodářstvím a zejména vládou ČR vůbec lehké. Největší problém bylo odkoupení trati za přijatelný peníz, na které defakto léta dobrovolně zdarma makali.



Hurvínek má kromě popelníků, dřevěných lavic a stahovacích oken na kličku také kamna, jak vidíte.



Zubrnický železniční spolek si je nyní plně vědom, že tato malebná obec má v současnosti poklady dva a samozřejmě se snaží některé své akce koordinovat s akcemi skanzenu. A tak se pomalu stalo tradicí, že se zde slavnostně každoročně otevírá železniční muzeum současně s akcí ,,Velikonoce ve skanzenu". V počátcích čekalo brigádníky upravovat podloží, vyměňovat staré mnohověké pražce za nové a současně budovat v pronajaté železniční budově v Zubrnicích a jejím okolí malé muzeum. To vše stojí peníze, a tak byl v mnoha případech spolek zavislý na různých sponzorských darech, vlastní práci i dobrovolně levně provedené práci z řad firem fandící této myšlence. Spolek dokonce přišel s originální myšlenkou, jak dárce přilákat. Při úpravách podloží pro položení nových pražců byly vykopávány hřeby, jimiž byly přibíjeny pražce v roce 1889. Tyto hřeby byly upraveny na velmi pěkný suvenír s historickou hodnotou a rozdávány společně s certifikátem každému dárci, který přispěl minimálně částkou 500 Kč na obnovu trati. Jména největších dárců byla vyražena do jakýchsi cedulek, které zdobí některé pražce na obnovené části trati. V muzeum je pak mimo exponáty také přehled koncových destinací všech odprodaných hřebů, které jsou postupně číslovány. Inspekční kolejové vozidlo v muzeu v Zubrnicích.



Od nás je to do Zubrnic přes Štětí, Polepy a Liběšice nějakých 40-45 km, ale po kolejích přes Ústí a přes Velké Březno nějakých 75 km. I tak se ale určitě vyplatí někdy nechat auto doma a zajet na Střekov, okud již druhou sezonu lze občas pokračovat motoráčkem zvaným Hurvínek překrásnou krajinou, až do Zubrnic. Občas však spolek otvírá muzejní sezonu zajímavou turistickou akcí, která má své kouzlo. Zvlášť do nedávna vás motoráček ze Střekova mohl dopravit jen na nádraží do Velkého Března a následujících asi sedm kilometrů bylo nutno absolvovat po kolejích pěšky. Cestou jste se setkávali s různými cedulkami, které vás seznamovali s konkretními body obnovy, nebo udávaly rozměry tunelu pod tratí, kilometráž apod. V Zubrnicích to samozřejmě žilo muzeem, hudbou, občerstvením, a pro děti zde jezdily i malé drezínky. Kdo chtěl, tak mohl a může si zajít ještě do skanzenu, který určitě stojí za shlédnutí. Do expozice patří kromě vagonů také například drobnější železniční zařízení.



Ve skanzenu nejsou k vidění jen domy a jejich interiéry, či staré zemědělské stroje ve stodole, ale také zahrádka, či staré chmelnice, kde se ještě nepoužíval k zavádění drát a chmel se šplhal vzhůru po dlouhých klaccích, podobně, jako rajčata, ač značně výše. Ke skanzenu patří také minimálně jeden vodní mlýn za vsí, kde je opravdu co obdivovat a je snahou zdejších lidí obnovit i další mlýny v okolí. K disposici je i brožura, kde se návštěvbník seznámí s mlynářským řemeslem, technikou mlýnů i jejich rozložení a přístupnosti v okolí. Městečko Levín bylo známé keramikou a lázněmi.




Kdo se nechce ze Zubrnic vracet stejnou cestou, nebo využít autobusu, tak může pokračovat po tělese bývalé lokálky dále k Úštěku, což je odtud 12 km a občas je to právě součástí slavnostního zahájení ( letos zřejmě ne). Spolek nedávno tvrdil, že by rád časem opravil nějak rozumně ještě úsek do Lovečkovic, aspoň pro provoz drezínek, ale to samozřejmě záleží také na tom, kolik financí přinese zisk z muzejního provozu a z provozu sezonního muzejního vlaku, který se loni prvně rozjel až do Zubrnic. I já se vydal prvně v roce 2005 dál po trati, a pokud pamatujete chlapi vojnu, tak si vážně zavzpomínáte. Rozbité mostíky, chybějící koleje, keře, močály, zkrátka malé outdoorové dobrodružství. Pokud je akce zahájení v této podobě, tak si na své přijdou i hospůdky v blízkosti trati, ale prý je to nákladná záležitost.


Nádražíčko v Levíně hrálo prý právě ve zmíněném filmu.



Nevím, ale v Lovečkovicích a v Levíně stáli na bývalých nádražích dva chlapi a hlídali tam především tabule se starými fotografiemi, kdy se tam ještě jezdilo. Od Lovečkovic už zbytky kolejí nepotkáte a trať vás pěkným obloukem s výhledem k Levínu a na Sedlo nasměruje k jihu k jezeru Chmelař v Úštěku.Tak vypadá úsek při průjezdu Levínem dnes.



Tento úsek již jen můžete mnohdy tušit vyryté pražce do hlíny a má být v budoucnu pouze pěší stezkou, nebo snad cyklostezkou. Z Úštěku se pak již snadno dostanete vláčkem do České Lípy, odkud jezdí autobusy na Mělník, nebo je spíše lepší pokračovat otevřenou krajinou s výhledy do Litoměřic na ,,horní" nádraží, a po procházce městem na ,,dolní" nádraží, odkud jezdí vlak k nám. Krom toho můžeme v Litoměřicích například ještě leckde posedět.


A co říci závěrem? No, někde to jde, někde ne. Někde jsou nápady, jinde ne. A tam, kde nejsou, se málokdo sebere, aby se vypravil vstříc poznání, které pak může třeba využít.



Tak vypadají dnes některé úseky bývalé trati.

http://soutok.blogspot.cz/2012/03/toulky-15.html

Pro rádio Soutok napsal Standa Švec.