Na úvod 13. dílu si udělejme malou rekapitulaci : 1) Radobýl, Litoměřice-Bílá labuť, 2) Skanzen Řepora v Praze, 3) U Fleku, noční Praha, 4) Kolem Řípu, 5) Cinibulkova stezka-Mšeno, 6) Vltavský cyklookruh, 7) Podle Labe do Hněvic, 8) Z Hněvic do Roudnice, 9) Z Roudnice do Litoměřic, 10) Z Litoměřic do Ústí, 11) Jizerka, 12) CHKO Kokořínsko- centrální část.
Již oblast mezi Mělníkem a vstupní branou do CHKO stojí za zmínku. V Mělnické Vrutici se po několika desetiletích opět objevila u silnice voda a více o tom píše místní historik pan Purš. Málokdo ví, že to údolí od odbočky do Hleďsebe ( vzato od Vrutice) až po vlastní obec není jen pásmem vodní ochrany, jak čteme na cedulích u silnice, ale také patří k největším lokalitám výskytu Bolševníku velkokvětého u nás. Tato rostlina ( hrůzostrašný bodlák) dorůstá obrovských rozměrů, těžko se hubí a dotyk s jejími listy může způsobit vážné zdravotní problémy. Asi na poloviční cestě mezi obcí Hleďsebe a Lhotka bylo nedávno zrenovováno místní přírodní koupaliště a dokonce tu oproti minulosti vyrostl i malý bufet. Vlastní obec Lhotka se opravdu činí. Původně ji proslavilo skalní obydlí, které má dokonce vlastní webové stránky, ale v současnosti je téměř známější díky pořádání četných Lhotkafestů na místním hřišti. Poblíž je důležitá hospoda pro trampy a vede tudy cesta, která by snad jednou měla být cyklotrasou do obce Střemy. Vydáme-li se sem z Mělníka vláčkem, pak nás jistě bude zajímat, že je zde zastávka a upoutají nás skály nad obcí a četné chatky.
Bohužel, ke Lhotce nepatří jen tato zastávka, ale asi o kilometr dále i kdysi krásné nádražíčko, které tu chátrá a nedávno byla stržena jedna významná železniční budova v něm, kterou už nestačila z důvodů nějakých podvodů zachránit ani nabídnutá rekonstrukce. Řepné vlaky odtud odbočovaly po dnes již neexistující koleji ( dnes cyklostrasa) k obci Střednice. Nádraží má dodnes své kouzlo, zvlášť když přijedou speciální parní vlaky s dětmi z Prahy do zdejšího tábora, který je hned vedle stanice, nebo když tu při každoročních oslavách páry na Kokořínsku zastaví vlak na pár minut a cestující si tu vypráví v nádražíčku třeba u cigaretky navzájem své dojmy z akce.
Za nádražím již začíná ona vstupní brána do CHKO a velmi hezká procházka je právě po značené Máchově cestě, která zprvu kopíruje potok Pšovku a dává turistům nahlédnout do katastru tohoto velkého významného tábora, který slouží mnoha účelům. Právě tady za říčkou probíhají velmi hezké skalní partie, které nás dovedou k již minule zmíněnému mlýnu Štampach, odkud nás cesta zavede nad skály nad rybníkem u mlýna, odkud jsou velmi hezké rozhledy do údolí.
Skalní byt v Kokořínském Dole nese tuším datum nad vchodem 1815. Je vidět ze silnice.
Minule jsem také vzpoměl určitou skupinu lidí, kteří se klidně vzdají zejména o víkendu pohodlí domova a vydají se za dobrodružstvím i s tím, že budou nocovati kdesi v tábořišti, nebo dokonce náhodně pod širákem. Obvykle jde o mladší ročníky, kteří cestují pěšky i na kole, sami i ve skupinách, vystavují se všem změnám počasí a pro některé se z toho stává určitý celoživotní kult. Sám jsem však měl možnost potkat i člověka v penzi, který se takto toulal sám naším krajem, byť měl nedaleko Prahy domov. Podle jeho slov se právě na toto moc těšil. Tyto samotáře opravdu obdivuji, protože ikdyž je v odlehlé pustině prý bezpečněji, než kdesi na okraji měst, zkusme se nad tou situací třeba jen každý zamyslet. Mnozí tito aktivisté, ať už putují krajem sami či ve skupině, tak pro nás píšou na internetu vynikající cestovatelské materiály, ve kterých se dozvíme, kde třeba i v zahraničí doplnit zásoby a kde hlavně levně, nebo nenápadně v krajině přenocovat. Někteří takto putují i řadu dní. Zvláštní kategorií jsou poutníci, kteří se vypravují na akce náboženského charakteru a přespávají hromadně na předem dohodnutých farách, ale to jsme trochu odbočili. Zrekonstruovaná restaurace U Grobiána po vychřici z léta 2010, která obnažila okolní skály.
V oblasti CHKO je mnoho skalních převisů a tábořišť, které tito trampové velmi dobře znají a člověk na svých toulkách některé objeví. Nechme je však objevit těm lidem, kteří mají přírodu rádi, nejsou líní, myslí pozitivně a neničí krásy, které mohou udělat radost nám všem.
Původně jsem myslel, že se posuneme z osady Kokořínský Důl dále na sever, že si něco řekneme o severozápadní části CHKO, kde se nalézá nejvyšší kopec oblasti a hodiny se touláte divočinou, aniž by člověk přišel do nějaké civilizované vsi, ale to zase někdy příště. Zároveň bych si dovolil čtenáře Toulek upozornit, že už se nám pomalu blíží jedna pěkná slavná akce v dalekých nedalekých Zubrnicích, a ikdyž třeba Soutok nebude u toho, určitě k tomu něco dám. Pokud nechcete čekat, více se dozvíte na titulní stránce webu www.zmz.cz , kde je i odkaz na nádherné video z pořadu Toulavá kamera.
http://soutok.blogspot.cz/2012/03/toulky-14.html
Pro rádio Soutok napsal Standa Švec.
Takové krásy, tak blízko a často se tam i roky nepodíváme. Opět pěkné čtení a díky za něj. A co nějaký seriál o historii, nebude?
OdpovědětVymazatDo psaní seriálu o historii se mi opravdu nechce. Proč? Vždyť tu máte historii v každém měsíčníku radnice, knížek bylo už napsáno kvanta a většinou stojí tak kolem 250 Kč a kdo zájem má a prožil tu aspoň kus života, tak je má doma.Píšou je opravdoví profesionálové, magistři, kteří se historií města zabývají, je to takříkajíc jejich chleba a opisování čehosi, byť třeba i s určitou úpravou není zrovna zábava.
OdpovědětVymazatMožná jsem tak trochu na netu svévolně v rámci propagace města v minulosti ( 8.4. 2007) vytvořil v dobrém úmyslu stránky http://www.mujmelnik.webzdarma.cz/ , které se snaží stručnou formou trochu přitáhnout zájem laické veřejnosti o naše město, a které můžete navštívit i dnes, ale toť vše. Když už něco někde napíšu, tak jsem samozřejmě rád, když se to jen tak někde skrytě neválí a někomu to poslouží. Opravdu, stručná historie města Mělníka je k mání leckde a člověk by se do toho nerad zamotal jen proto, že nemá čas třeba jen listovat pomůckami a zabývá se spoustou dalších věcí.