Karel IV. Parafráze slavného votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi.
Ačkoliv dnes žasneme nad vynalézavostí starých říší, obdivujeme sedm divů světa, alexandrijskou knihovnu a antické Řecko se svými hrdiny, filosofy a vědci, tak nás mnohé kromě toho zajímá, jak vedle vědy a významných počinů na poli kultury také kdy vypadala politická mapa světa a určitým způsobem obdivujeme ty říše, které nabyly obrovských rozměrů, staly se významnými a nezapomenutelnými.
Mezi ně patří především antická Římská říše, která je fascinující ukázkou toho, jak se z nevýznamného městečka ( roku 750 př.n.l.) ve světě politických intrik narodila říše, která za časů císaře Trajána v roce 116 našeho letopočtu dosáhla svým vlivem od Atlantiku až po Perský záliv. Není divu, že po jejím pádu, který bývá ponejvíce datován k zániku Západořímské říše v roce 476 n.l., se její odkaz stal součástí nově vzniknuvší Svaté říše římské národa německého.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e_%C5%99%C3%ADmsk%C3%A1
A právě císař této říše, byl ve středověku považován za hlavního pána Evropy.
Nechci zde ztrácet čas nějakými polemikami o mírumilovném slovanském etniku a naopak o agresivním germánském živlu, kdy už mnohý dnešní čtenář zajímající se o historii ví, že vše vůbec není tak jednoznačné a ve všem je třeba hledat vychytralost a politické intriky. To tady bylo od nepaměti a tak se ukázalo, že přijmutí křesťanství knížetem Bořivojem a kněžnou Ludmilou našim panovníkům určitým způsobem při respektování západních sousedů i pozdějším začleněním do Říše rozvázalo ruce.
V dějinách Českého knížectví a později Českého království, se vystřídalo mnoho panovníků, ale především na tři z nich lze hledět tak trochu jinak, protože ten náš stát, nebo jeho vliv rozšířili také někam dále, než jsme dnes zvyklí a na takové mapy, se vždy pěkně kouká. Ono nám to totiž připomíná takovou docela důležitou hrdost, která nám říká, že jsme také mě li nějakou větší moc na větším území, která je vlastní občanům britských ostrovů a velkých států Západní Evropy. Navíc je krásné, že se k nám dodnes například občané Lužice určitým historickým způsobem dodnes hlásí, podobně jako některá místa v Rakousku respektují společnou historii nejen díky mocnářství, ale i našemu králi Přemyslu Otakarovi II. a těch vazeb by se našlo více.
Pojďme se tedy na ty tři muže, kteří měnili hranice ,, našich Čech" nejvíce podívat.
Tím prvním byl kníže Boleslav I. , který expandoval naši říši východním směrem ( jinam to ani nešlo) a dal jí kolem roku 960 na čas asi největší rozměry, byť bychom to spíše měli nazvat politickým vlivem, než nějakým přesně ohraničeným územím. Rozšířil svoji moc na Moravu, do Pováží, Slezka, Malopolska ( Krakovsko), Sandoměřicka, Červených hradů ( téměř k městu Lvov) a k maďarské hoře jménem Mátra.
Slavníkovci v dnešní Libici nad Cidlinou ( u města Poděbrady), se nechtěli smířit s jednotnou vládou přemyslovských knížat a tak rok 995 ( vyvraždění Slavníkovců v Libici údajně družinou Boleslava II.) bývá označován, jako rok sjednocení všech českých kmenů v jednom státě.
Druhým z nejslavnějších panovníků, který naopak rozšířil naše území téměř k Jadranu je král železný a zlatý Přemysl Otakar II. , který však podle odborníků doplatil tak trochu na nedostatek diplomatického chování. Bývá mu vytýkáno, že se měl ucházet již ze začátku vlády o říšskou korunu, podobně, jako později budoucí císař Karel IV. a nikoliv stavět titul císaře na vedlejší kolej, na což v bitvě na Moravském poli v Rakousku ( jižně od Břeclavi) v souboji s německými knížaty podporovaným Rudolfem Habsburským v roce 1278 doplatil. Právě tento český král má údajně na svědomí první vnější kolonizaci našich zemí, což mu někteří lidé vyčítají. Je však třeba brát i ohled na to, že tehdejší Čechy potřebovaly odborníky a nejen ve stavitelství, kteří byli právě v té vnější Evropě, značná část země byla zarostlá lesy a také možná tehdy nebyla ani taková národnostní řevnivost, jako později, která v průběhu staletí různě kolísala.
Tento panovník připojil k Českému království nejprve nejbližší historické Rakousy ( část Horního i Dolního Rakouska) 1251- 1276, pak Štýrsko 1260-1276, Korutany a Kraňsko 1269- 1276 . Pokud je vám divné, že král zemřel až v roce 1278 a všude se uvádí rok ztráty území 1276, tak je to právě v důsledku politické prohry s Říší i odpíráním poslušnosti na získaných územích. Nejslavnější bitvou tohoto panovníka je bitva u Kressenbrunnu v roce 1260 nedaleko soutoku Moravy s Dunajem, kde Otakar v krvavé řeži porazil uherského krále Belu IV., který si činil nárok na Alpské země, ač tyto získal Přemysl po vymření panovnického rodu v sousedních Rakousích a sňatkem. Český panovník se tak stal v roce 1260 nejmocnějším králem ve střední Evropě a zatoužil prý i po uprázdněném německém trůnu a po císařské koruně. To si však již německá knížata zvolila za krále právě Rudolfa, protože se obávala jeho velké moci, jehož volbu však Otakar neuznával. K rozhodující bitvě mezi nimi pak došlo na onom smutném Moravském poli v roce 1278.
Bezpochyby nejslavnějším panovníkem českých dějin je pak potomek krále Jana Lucemburského, kterého dnes známe pod jménem Karel IV. a jehož rok narození 1316 si letos připomínáme.Tady už je zcela zbytečné psát o tom, co vše udělal a jak je významný. Článek se zaměřil na panovníky, kteří získali pro Čechy územní zisky a tak si je opět v letopočtech připomeňme. Po králi východu a jihu, by se dalo říci, že on byl spíše králem severu.Dolní Lužice 1368- 1635, Horní Lužice 1319- 1635, Slezko 1327- 1731, Horní Falc 1353-1373, Braniborsko 1373-1415 ( výměna za Horní Falc) Lucembursko 1310-1437 a osobně si ještě dovolím zmínit Donínsko ( okolí Pirny), jehož poslední dvěstěleté období skončilo roku 1402 po Karlově smrti v roce 1378 ( 100 let po Otakarovi).
SŠ.
Žádné komentáře:
Okomentovat