Karlovy Vary.
Máte pocit, že je článek v tomto magazínu tak trochu úlet mimo mísu ? Ani trochu si to nemyslím. Vzpomeňte si, jak se relativně nedávno zaplnily zejména supermarkety pod centrem dýněmi, různými vykrajovátky, a kdo chtěl, tak si u nás udělal Halloween, ač jde o anglosaský svátek, který nás donedávna ani nenapadl.
Ať se to někomu líbí , nebo ne, ale v Čechách se toho za posledních 30 let , ale i předtím mnoho změnilo a cizích státních příslušníků s množstvím kultur je v naší zemi tolik, že o tom prakticky ani nemáme přehled.
Vždy se mi líbilo, a byl jsem na to pyšný, jak mnoho toho věděl český žák o světě. Samozřejmě, díky našim tehdejším skvělým učitelům. My jsme i chtěli vědět, jaké je hlavní město Etiopie, nebo kde leží Rio de Janeiro, Monako, Katar, či Andorra.
Oproti tomu někteří žáci vyspělých západních velmocí v Evropě dokonce ani nevěděli, jaké město uprostřed té Evropy vlastně leží. Stačí si jen přečíst seriál o cestě Jindry Tremla k francouzské pevnosti Boyard, kde zprvu lidé hodně tápali, nebo si vzpomenout na naši českou rozladěnost, kdy si tamní lidé pletli Česko a Čečensko.
Mám doma krásnou knihu s názvem Dějiny Evropy ( asi 1996), kterou napsalo 14 evropských dějepisců, a ta kniha má za úkol nám připomenout, že jsme především Evropané. Od Říma až po Euro. Je to trochu nudná kniha, protože kapitola o nás je dost chudá a shrnuta pod pojmem ( Češi, Poláci,Maďaři). Inu, každý hledá hlavně to, co ho oslovuje nejvíce a k čemu má poměr. Ale,pojďme již k téma.
Karlovy Vary.
Zejména moje generace ještě pamatuje, jak se u nás, jako první opravdu vzdálenější civilní obyvatelé objevili občané Vietnamu, kteří tak zapadli do našeho života, že si je ani neuvědomujeme. Zdejší pamětníci si jistě ještě vzpomenou na studenty z Libye a nutno říci, že mělnický cukrovar, který v tomto roce slaví 150. výročí zaměstnával zejména v době řepné kampaně zaměstnance snad ze všech kontinentů.
Nejinak tomu bylo zase například v okolí Mladé Boleslavi a Mnichova Hradiště, kde zněla ve vlacích často i kubánská španělština. K největším migracím však docházelo po listopadu 89. Zprvu to byly takové nenápadné cesty mladých českých studentů do západních států Evropy, kde tak ani nešlo o jistě lepší brigádnický výdělek, než u nás, jako o poznání nového prostředí a zdokonalení se v jazycích. To až později nesměle doplnila možnost našich lidí odejít za prací, což nebylo nic jednoduchého a na vyřízení, se v některých případech podílela řada institucí.
Olomouc.
Tak, jako pro nás, tak i pro národy východních a jihovýchodních států Evropy, se otevřely hranice, a tam se ukázala ta potřeba migrace za prací ještě mnohem palčivější, než v Čechách. Může nám to někdy připadat divné, že tam, kde by bylo co budovat a kde je něčeho nedostatek, tak že tam snad skoro asi nikdo nepodniká, nikdo tam nechodí do práce a většina práceschopného obyvatelstva někam jezdí, ale je to tak.
Ba, co jen jezdí? Pracovní migrace je mnohdy doprovázena stěhováním a není to žádná novodobá záležitost. Vždyť o tom jsou i knihy, kdy se zase naši krajané vydali za prací i lepším životem na všechny strany, často i na východ Evropy, zakládali česká města i vesnice, aby se jich pak podstatná část, pokud přežila tamní režimy i ekonomickou situaci, vrátila zpět.
S migrací pak přichází i určitá kultura, která se začne objevovat ve větší či menší míře na území jiného státu a začneme s těmito lidmi samozřejmě aspoň občas přicházet nějakým způsobem do styku a tvořit si názory na ně.
Jedním takovým atributem současnosti právě v tuto dobu jsou pravoslavné vánoce a pravoslavné kostely. Ono se o tom sice moc nemluví a ani nepíše, ale obojí stojí za zmínku. Už jen proto, že pravoslavné kostely jsou zkrátka krásné svoji architekturou i blyštivými báněmi a jsou vlastně bratry našich kostelů.
Holíč, Slovenská republika.
Znalci dějin ( učte se je a neohrnujte nad nimi nos) vědí, že na počátku dnešní evropské kultury stanula Římská říše, která později vyznávala a šířila křesťanské náboženství, než se rozdělila. Myšlenka je tedy z principu stejná, jen náčiní a zvyky jsou trochu odlišné, jak by řekl laik. A rozdělení se tehdy promítlo i do kalendáře.
Do nedávna tedy platilo, že státy na východ od Slovenska a řada balkánských států i jejich příslušníků žijících u nás slavila pravoslavné Vánoce hlavně 6. a 7. ledna ( je to složitější). Dnes už se to tak říci nedá. Někde si uchovali původní termín, jinde přijali náš termín, ale původní termín mají třeba jen, jako volný den.
Je to prostě rozmanitější a není jistě náhodou, že k tomu došlo v současnosti, v době velké pracovní migrace. I tak nikdo nikoho nenutí, kdy che co slavit a do kterého svatostánku si chce zajít, třeba se i jen podívat a zamyslet se nad našimi společnými evropskými dějinami.
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1noce
https://eurozpravy.cz/zahranicni/evropa/211896-tajemstvi-pravoslavnych-vanoc-proc-se-slavi-v-rusku-jindy-nez-u-nas/
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/vanoce-v-moldavsku.A131220_070156_zahranicni_skr
Žádné komentáře:
Okomentovat