Recenze knihy Mělník na starých fotografiích 1970-1989, aneb jak se dříve fotografovalo.

Nemohu začít po Štědrém dni jinak, než knížkou, která mi hodně zahrála na city, a kterou jsem si vybral, jako jeden z vánočních dárků. Vždyť jsem se díval zpět do svého dětství a mládí. A je až neuvěřitelné, jakou směsici pocitů jsem přitom prožíval.

Když jsme někdy v letech 2006 - 2007 diskutovali na serveru Mělníček cz o nehezkém Karlově náměstí v jehož jižní části vyrostly dvě nevzhledné krabice s obchody, kterým se však po roce 1989 dařilo čím dál méně, aby nakonec neobstály v konkurenci supermarketů pod kopcem centra města, tak se zdálo, jako kdyby celá ta tragedie našeho historického centra proběhla v roce 1976.

Ve skutečnosti, jak kniha ukazuje, tak budova staré zubárny, kam jsme jako děti chodily přímo ze škol na prevenční zdravotní prohlídky stála snad ještě v roce 1986. Vůbec tedy nešlo o nějaké náhlé změny, ale o změny postupné. Čtenáře musí až zarazit, kolik práce, se na Mělníku vlastně v tomto období udělalo. Nové panelové domy, poliklinika, další škola, samoobsluhy, krytý bazén, koupaliště , nové autobusové stanoviště, atd. atd.

Proč je vlastně člověk tak překvapený ? Těch důvodů může být celá řada. Máte i dnes mnoho občanů Mělníka, nebo těch v okolí, kteří vám řeknou, že nemají nejmenší potřebu do centra města vůbec dorazit, protože lékárnu mají třeba i na poliklinice a obchody v centru snad nelze ani brát vážně.

Navíc si celá řada občanů vybere nějaké ty ulice, kterými se naučí chodit a stejné to bývalo kdysi i v obchodech potravin, kterým se říkalo samoobsluha. Člověk tak nemusel nutně procházet místy, kde se zrovna něco dělo, nebo to tak neprožíval, protože měl ve svém věku úplně jiné zájmy.

Třeba to, jak nezapomenout koupit za 3 Kčs časopis Stadion, kde je fotka Realu Madrid, tragický snímek z formule 1, kdy na okruhu Kyalami  hasicí přístroj letící vzduchem zabijí britského pilota Toma Pryce a souboj o černý trůn ( MS v těžké váze v boxu) pokračuje dalším dílem ( 1977).

Nutno však říci, že i tak celá řada těch snímků na člověka dolehla. Třeba takové Podolí. Jako bývalý kluk z Blat jsem tam v časném věku dohromady moc nepřišel a přesto, když mě Michal Švarc o nějakou odpolední pauzu mezi učením pozval právě do domu,který je na fotografii, tak mě tato část města zaujala. Snad nejvíce místo, kde se voda z náhonu ztrácela za stavidly v budově vodárny.

Rád jsem později několikrát prošel kolem náhonu, díval se na ty políčka směrem ke Chloumku, ale také přes ulici k městu. A najednou mi jsou některé ty domy na fotografiích pana Lojky tolik povědomé. Člověk si jen řekne, že je až neuvěřitelné, jak je už dlouho na světě a co vše se za tu dobu již změnilo.

Jedné uličce, se na Mělníku přezdívá Myší díra a vede prakticky od pošty ( od bývalého Svazarmu, či SIA) podle zahrady mateřské školky do ulice Pod Vrchem. Kdo si dnes vzpomene, že právě v místě, kde začíná zahrada školky bylo možné odbočit vpravo a asi metr širokou uličkou dospět mezi  krásnou zelení až do Vodárenské ulice ? To sice na fotkách není, ale také je to vzpomínka.

Vodárenská, nebo někdy i Jarošova ulice, se uzavírala v 70. letech pro potřeby sáňkování. Samozřejmě, že člověk pamatuje i tržnici, která byla v proluce mezi Pražskou branou a dnešním sekretariátem ODS. Bylo to takové útulné místo s výhledem na Ferdinandovu hlásku, že i dnes by se mi tam líbilo venkovní restaurační posezení :-). Mimochodem, navíc tam prodávala občas i moje babička.

A o Fibichově ulici a jejím autobusáku ani nemluvím. Vždyť táta sedával nějaký čas v kanceláři před stanovištěm číslo tři, mě zajímalo, kam které autobusy přes Mělník jezdí a v důsledku toho tu vznikl v listopadu 2011 seriál, který dokumentuje moje paměti z dětství.

Prostě, kniha je neskutečným klenotem a je vůbec k nevíře, že v nějakém roce 2018 něco takového spatřilo světlo světa a nezůstalo jenom v soukromí. Mohl bych o tom psát ještě velmi dlouho a vlastně tak odkrývat i určité soukromí, ale myslím si, že každý ví, co asi chci říci a vy, kteří tu žijete tak dlouho, jako já, nebo dokonce ještě déle, tak máte zase své velké vzpomínky, které řeknou zase více vám.

Myslím, že mi nebudete mít za zlé, když zde ještě jednou opravdu poděkuji panu Lojkovi za snímky, kterými si údajně ulehčoval svoji práci v OSP, a také Martinovi Klihavcovi za nápad, iniciativu i pomoc při tvorbě díla, které má dnes vlastně neskutečnou hodnotu, zejména pro ty dříve narozené.

Člověk je takový, jak jej vychovají jeho rodiče a posléze i jeho okolí. Když rodiče nemají žádné záliby, nebo jen pijí a kouří, tak asi nevychovají pro naši společnost nic pozitivního a někdy dokonce i pravý opak.
Fotografování je věcí, která sice spoustu lidí nebaví, ale mnozí tomu propadnou v době, kdy založí rodinu a chtějí nějak zdokumentovat především růst malého človíčka, nebo mají potřebu zaznamenávat přítomnost své osoby a blízkých rodinných příslušníků na různých místech.

Jsou ale i vyjímky, které se zabývají i krajinou a snaží se třeba i o to, aby nebyl snímek jen všedním dokumentárním materiálem, ale aby byl krásný, nebo i něco vyjadřoval. Takovým fotografem byl i můj táta, který snad celý život, co jsem jej znal, až do důchodového věku, kdy došlo k obrovskému pokroku v technice, používal německou zrcadlovku EXA 1.

https://foto.bazos.cz/inzerat/98637743/Exa-1a-FUNKCNI.php

Dnes jsme zvyklí udělat cvak cvak a nejlépe snad každých 5 let měnit fotoaparát, protože už má málo pixelů, ale ještě nedávno jsme neměli o nějakém digitálu ani páru a foťák nám měl sloužit mnoho let. To prostě byla taková doba, že vše muselo vydržet dlouho, muselo to být tedy kvalitní, a když se něco rozbilo, tak bylo dobré, pokud jste si to dokázali spravit sami.

Exa byla na kinofilm, na který se dalo vyfotit nanejvýše 36 - 38 snímků, které jste pečlivě vybírali. Neexistovalo udělat 8 nedočkavých snímků hradní zříceniny během pochodu z různých vzdáleností, a pak vybrat ty nejlepší. Můj foťák nesl jméno Carina a byl podstatně jednodušší na ovládání, neboť byl vlastně takovým automatem pro začátečníky.

Zatím co táta musel koukat na počasí, jak a odkud svítí slunce, jakou zvolit clonu a rychlost, a jeho fotoaparát byl schopný i dlouhých dob osvitu filmu, tak u Cariny bylo vše jinak. Předně nebyla na kinofilm, ale matně si vzpomínám, že pomocí plastových krytek jste mohli předem nastavit různé rozměry budoucí fotografie, což bylo ovšem na úkor filmu.

Těch největších snímků jste mohli nafotit snad jen 8, střední možnost byla tuším 12, ale obvykle se fotilo z filmu asi 24 fotografií. Clona měla jen dvě možnosti a tři polohy při pootočení objektivu sloužily k nastavení na focení krajiny, skupiny osob, či portrétu. Makro tam snad ani nebylo. To by musel člověk hledat na netu někde v retru, nebo pátrat doma ve sklepě.

Když se filmy dofotily a třeba i na pětkrát, tak přišlo to pravé ořechové. Nejprve jste je museli ještě v aparátu navinout zpět do kazety, odkud se s focením odvíjely. Pak bylo třeba najít komoru nejlépe bez oken, nebo pracovat večer u zatažených oken. Zkrátka muselo být tma. Aby člověk vůbec viděl, co dělá, tak bylo třeba červené světlo. Amatéři si někdy barvili žárovky 220 V červenou barvou a později byly i barevné filtry.

Když se řekne tank, tak si každý představí hlavně pásové vozidlo, ale byla to i nádoba, kde se film, tedy negativ vyvolával. Pomocí zvětšováku ( další výdaje), se pak negativ vyvolal na fotopapír, který se nejprve máchal ve fotomisce s vývojkou, opláchl v misce s vodou a putoval do třetí misky s ustalovačem. Zejména chvíle, kdy ve vývojce vznikala fotografie byla doslova posvátná.


Nakonec se fotografie dávali do kýble se studenou vodou a sušily se v sušičce, což bylo zařízení na elektriku. Fotka ležela obrázkem dolů na vyhřívaném plátu a shora ji přitlačovalo plátno.

Táta nedělal jen fotky, ale zkoušel později nějaký čas i amaterský film, což byly zpravidla záběry z dovolené. To byla fascinující podívaná. Tank měl jiné rozměry a hlavně potřeboval asi pět lahví s různými chemikáliemi. To už nebyla jen vývojka a ustalovač, ale pamatuji, že na další bylo snad napsáno bělič, a možná tam byl i čistič.

Měl takový obrovský buben ze dřeva, který si sám vyrobil a filmovou řezačku. Nechci tu dnes psát, co že se vlastně tou řezačkou všechno řezalo, a to více či méně pro svůj tehdejší věk. Vnímal jsem to spíše tak, jako atmosféru, než že bych to chtěl tehdy vědět.

Později několikrát litoval, že nefotil některé věci na Mělníku, které se později změnily, ale to už je věc jiná. V každém případě se fotografování s příchodem digitálu neuvěřitelně změnilo. Víte sami, že jste v centru na nějaké akci, která ještě běží a zde na Soutoku již můžete sledovat třeba 50 fotografií z akce. Stačí jen komunikace mezi fotoaparátem a PC pomocí USB kabelu, nebo wifiny.

Dnešní fotografování vám umožní i to, že se nemusíte na výletě zdržovat čtením informačních tabulí ohledně turistických památek apod. , ale klidně si je bez výčitek vyfotíte.
Technický pokrok je neskutečný. Gigantické kamery mají dnes rozměry, že je sotva postřehnete. Fotopušky s množstvím čoček jsou již snad také přežitkem a plně je nahradí nenápadný foťáček.

Možná, že řada z vás, kteří jste ještě fotili na klasický kinofilm, tak pamatujete dobu, kdy jste si mohli nechat ve sběrnách dát vyvolat film i nechat udělat fotografie. Osobně jsem si první digitální automat pořídil až v roce 2004 k vánocům, kdy jsem si zajel do Dolních Beřkovic natočit videosekvenci jednoho z prvních průjezdů vlaku Pendolino u nás, zatáčkou ( sklopné skříně pro rychlost 160 km/ hod) a ještě nebyl tehdy Olympus vybavený zvukovým záznamem.

Závěrem článku tedy snad jen tolik. Kniha ve mně nevyvolala jen vzpomínky na staré časy na Mělníku i pod ním, ale připomněla mi i partyzánské časy, kdy jsme se někteří v domácích podmínkách s tehdy dostupnou technikou za zdlouhavých a v téměř posvátných chvílích vyvolávali své první fotografie.