Retro: Stáří není zásluha. Jak počítač změnil celkové smýšlení společnosti.

Občas, se nám snaží Česká televize nabízet pořady s předponou retro , aby dnešní mladý člověk, který socialismus před listopadem 1989 nezažil, tak aby si udělal nějaký obrázek o tom, jaká ta doba vůbec byla. I senior, který to zažil, se rád občas podívá a pořad podrobí určité analýze. Je totiž až neuvěřitelné, jakým tempem, se život mění, co udělala změna režimu, a dokonce došlo nezávisle s tím ( technika satelitu tu byla i za socialismu ve společenských tanečních a restauračních  zařízeních ( hudební televize MTV), jako doplněk) k převrácení určitých hodnot, což si ani mnozí již  neuvědomujeme, nebo si to nemůžeme uvědomovat. A protože i tyto retro pořady mají určité rezervy, tak mám docela pěkný motiv na nezvyklý článek.

Začít bych mohl už jen docela obyčejným zdravením, které umí dodnes některé lidi pěkně rozpálit. Pominu teď případy, kdy se některý člověk domnívá, že dosáhl nějakého společenského postavení a tak nemusí odpovídat na pozdravy jiných, protože to bylo i dříve. Jiný už je fakt, že dříve jsem si, jako kluk vůbec nedovolil nějakého souseda ze čtvrti nepozdravit, protože by si mohl stěžovat rodičům a pokládal by mě za nevychovaného. A to by si člověk od rodičů, kteří se jistě se sousedem znali pěkně odskákal. Podobné to bylo i ve školství. Ale, nechme teď tyto věci už jen pro jejich obšírnost být, neboť by vám spousta oponentů řeklo, že je to prostě světový trend a podívejme se na nějaké zajímavosti.

Když dnes dítě dokončí ZDŠ, tak se může zcela dobrovolně a svobodně rozhodnout, zda půjde někam o prázdninách na brigádu ( dnes jsou i zahraniční možnosti), nebo zda si udělá klasické dvouměsíční prázdniny a bude lenošit. To dříve nebývalo. Dříve, než jste začali něco studovat  na střední škole, nebo v učilišti, tak bylo běžné, že se kolektiv vlastně prvně seznámil na zpravidla měsíční srpnové brigádě. Bylo to zkrátka povinné, stejně tak, jako později pro chlapce dva roky vojny.

Bylo to špatné, když to nebylo demokratické rozhodnutí jedince ? To nechám na vás, ale zajímavé je, že naprostá většina lidí, se kterými jsem kdy mluvil, tak na tyto povinné brigády i vojnu nevzpomíná ve zlém a někdy je označuje za zajímavý a někdy i veselý životní přínos. Ono to ani jinak nešlo, než tu povinnost prostě přijmout, a kdo se tomu chtěl vyhnout, tak na to někdy i pěkně doplatil. Nedávno ( duben ? 2016) jsme se sešli s Martinem Klihavcem v Lobči v pivovaru u křtu knížky dvou autorů, která nesla název Pivovary Mělnicka. V té knížce je například obrázek chmelnice, která dnes na tom místě již sice nestojí, ale vždy když jedu kolem na jízdním kole, tak si tam vzpomenu na vyjímečný měsíc svého mladého života, byť těch brigád bylo více.V hospodářství totiž tehdy hlavně pomáhali studenti, dokonce i žáci druhého stupně ZDŠ a samozřejmě armáda.

Zajímavé je, jak se dříve lidem udělovala dovolená. Pokud vám bylo 18-22 let, tak jste měli nárok na pouhých 14 dnů volna v kalendářním roce, což díky vložené vojně leckomu ani nepřišlo. Teprve od 23 let do 32 let, jste měli nárok na tři týdny, a od 33 let jste dostali teprve 4 týdny volna. To vše už člověk pomalu zapomněl, ale ono to často vychází i dnes, že tak 14 dní je na léto, týden na Vánoce, a když člověk onemocněl, tak si nemusel lámat hlavu s nějakými třemi  neplacenými dny. Tehdejší model byl zcela opačný, než dnešní. Stáří znamenalo praxi a zkušenosti v celém spektru oborů lidské činnosti.

Když bylo člověku 40 let, tak se předpokládalo, že už toho udělal pro společnost dost, má i určité profesní i životní zkušenosti, a tak má nárok na slušný plat, auto, bydlení, třeba i chatu, nebo vyšší pracovní pozici. Naopak, mladý člověk byl někdo, komu chyběly zkušenosti, začínal s troškou peněz a výhledově, se měl ke všemu teprve pomalu propracovat, což tak nějak i chápal.

 Ano, existovaly novomanželské půjčky, stavěly se někde po práci  i svépomocí domy apod. Bez ohledu na věk, pak všichni zaměstnanci ( bylo povinné někde pracovat) užívali určité výhody, jako byl případně levný víkendový, nebo dovolenkový pobyt v podnikových chatách v atraktivních oblastech, příspěvky na zahraniční dovolenou, na lázně u starších nemocných zaměstnanců, a samozřejmě ty mikulášské i vánoční besídky s bonboniérou na doma, za pár korun na ROH, což nejraději  retropořady připomínají.

Mládež však raději dávala přednost aktivnějším dovoleným v podobě dobrodružství. Čili vandru, vodáckých dovolených apod. Už méně se dnes ví to, že kromě cestování do socialistických států existovala pro lidi do 26 let takzvaná CKM ( cestovní kancelář mládeže). Pokud jde o zahraničí, tak Češi v létě nejčastěji jezdili stejně tak, jako dnes do Chorvatska, jen to byla Jugoslávie. Zkrátka k Jadranu, a pak do bulharské Varny,Burgasu, či rumunské Constance ( vše Černé moře). S CKM bylo možné podle prospektu vycestovat i na západ, či do severní Afriky, ale už jsem tu kdysi psal, jaká banalita někdy rozhodne o tom, že člověk něco nezkusí.

Sametová revoluce změnila neuvěřitelným způsobem tehdejší zaběhlý život a podobně změnil lidské hodnoty počítač. Najednou vznikl soukromý sektor podnikání, přišla i flexibilita, nové úřední výrazy i názvy, a změnil se i dosavadní systém hodnot, na jehož vrcholu byli dosud ti nejstarší a údajně nejzkušenější Už neplatilo heslo, že stáří se rovná zkušenosti, ale budoucnost byla v mládí. Reklamy zvaly mladé lidi do začínajících perspektivních mladých kolektivů,  mnohdy se požadovala znalost anglického jazyka a postupně znalost práce na PC. To samo o sobě dávalo velkou příležitost především mladým lidem, kteří na rozdíl od starší generace byli doslova nuceni povinně asi třikrát týdně studovat na ZDŠ i dalších školách aspoň jeden světový jazyk a pozadu nezůstávala ani výuka práce na PC.

Mnohdy jsem také slýchal verzi mladých manželství, že si ten počítač kupují hlavně kvůli těm dětem, že se to teď na školách i při učení čím dále a více chce. Webové adresy začaly pronikat i do televizních reklam a lidé se pomalu a jistě začali ptát, co že to je vlastně za novoty a za zázrak Kdo neměl počítač, tak samozřejmě vůbec nechápal, co vše to umí. Člověk byl zvyklý listovat obsahem knihy, a pak se později ukázalo, že tady musíte mít nápad a vědět, co chcete hledat, a jak.Spousta lidí na PC totiž třeba jen hraje hry, nebo hledá ubytování na dovolenou.Dále neví,co vůbec hledat a proč.

To jsem však mnoho předběhl. Starší člověk je k mnohému začátku nedůvěřivý, a ten mladý totiž musí získat nauku vlastně povinně a díky tomu, že ještě neví, co to jsou pracovní povinnosti, nebo nějaké případné zdravotní  problémy a nespadl do nějakých zajetých kolejí, tak je více nakloněn k dobrodružným změnám třeba i v povolání.

Zprvu nebyly počítače ještě tak rozšířené a těch všelijakých technických předchůdců v podobě elektronických zápisníků  apod. měly také dost. Nedůvěřivá starší generace, se snažila od těch mladých a zasvěcených zjistit, k čemu je to dobré, co to tedy vlastně všechno kromě počítání umí, a jak to funguje, což se často nesetkalo s pochopením. těch mladších, kteří se v mnoha případech viděli, jako správci počítačových sítí a posilovala je i určitá vize toho, že oni umí něco více a jejich je budoucnost. Dobovým heslem se tak stalo, že stáří není zásluha.

Všichni tací samozřejmě nebyli, ale sami nakonec víte, že když něco umíte a někomu to vysvětlujete, tak se mnohdy neubráníte počínat si rychle a nechcete se moc zdržovat. Byla to zvláštní neviditelná i neohraničená doba. Až teprve vlastní aktivita, osobní omyly, a snad i určitá nauka způsobily, že se toto určité generační napětí nakonec oboustranně srovnalo a snad to bylo ve své podstatě celkově pro společnost přínosné. Zmizel totiž zastaralý názor, že mladý člověk musí nejprve letitě dozrát, byť určité zkušenosti potřebuje získat, a ten zase na oplátku viděl, že i ti starší se mohou ještě v nových technologiích také něco naučit, pokud k nim mají přístup,jsou k tomu nuceni  a mají zájem. Ono totiž stále platí, že nejlepší škola je povinnost. Zvlášť v době tolika zájmů lidské činnosti.

Tak bouřlivá doba tu byla na přelomu tisíciletí.