Možná, že si někdo ze školy matně vzpomíná, že telefon, jako takový vynalezl Alexander Bell https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexander_Graham_Bell ,a teprve klik na webovou stránku nám odpoví, že to bylo v roce 1876. Mnozí z nás známe ty první přístroje, až z filmů pro pamětníky, z časů první republiky, ale věřím, že většina z nás si spíše pamatuje mnohé slavné komické filmové hlášky i elegantní herečky té doby, než nějaký telefon. A tak mohu jen říci, že jsem si ještě hrál s nějakou velkou černou,, kostkou", co měla sluchátko a na boku kličku, ale dospělí už vytáčeli čísla na číselníku, který mnohem později nahradila klávesnice.
Lidé v soukromém osobním sektoru neměli zprvu ani moc důvodů nějak někam volat, pokud nebylo třeba někomu zrovna zavolat lékařskou pohotovost. A tak telefony byly jen na poštách, samozřejmě v zaměstnáních, v pohostinstvích, či obchodech a často u významných veřejných činitelů obce a prvních zájemců. Bylo běžné, že v obci byly třeba jen tři pevné telefonní linky. Jenže, jak už to tak bývá ve všem, tak pokrok zastavit nelze a co člověk vidí jinde, tak o tom také začne přemýšlet, zvlášť když zjistí, že teď zrovna by tu věc užil..
Zatímco v automobilismu lidem nezbývalo, než šetřit a být třeba i nějaký čas v pořadníku čekání na auto, tak velká poptávka po telefonních aparátech a pevných linkách byla kompenzována do jisté míry aspoň tím, že se na mnoha místech v obcích i ve městech objevovaly ony veřejné telefonní budky, které se nejednou staly obětí vandalismu a lákavým zdrojem kovových mincí..
To už se však významným způsobem měnila doba. Kde jinde, než zase v práci. Najednou tu byly velké vysílací stanice, které se montovaly do firemních dodávkových vozů, které měly mít trvale zapnuté příjmové spojení na firemní centrály, aby byli zaměstnanci v terénu operativnější. To nejhlavnější však přinesla až doba po sametové revoluci, kdy se k nám časem dostala západní elektronika a s ní přišly i občanské radiostanice, kterým se lidově říkalo vysílačky, nebo anglicky CB. Platný zákon totiž umožňoval jejich majiteli toto zařízení i pro nízký vysílací výkon ( 4 watty) zcela volně užívat.
Stanice si lidé nejprve v letech 1993-94 přiváželi ze zahraničí, obchodovalo se s nimi na burzách a stávaly se i doplňkovým zbožím nadšenců podnikajících v oboru prodeje elektro, ale později je bylo možné sehnat i přímo ze skladů výrobců na našem území. Nejčastěji tyto stanice připomínaly svým tvarem autorádia, ale objevila se i verze, které se lidově říkalo ručka, a která byla především určena do terénu.. Ta se svým tvarem i velikostí zcela podobala těm prvním velkým a opravdu drahým mobilním telefonům, které zhruba v letech 1996-1997 dorazily ze světa zatím především jen do naší podnikatelské sféry.
Tou dobou byly celé ty do věci zasvěcené rodiny již vybaveny vysílačkami a po celém speciálním pásmu kolem 28 MHz se mluvilo a mluvilo. Vždyť to byla jednorázová finanční investice a za minuty telefonního hovoru, se muselo platit. Bylo běžné na jednom kanálu zaslechnout zprávu: ,, Běž mi otevřít vrata, za chvíli jsem doma."( zpráva z osobního auta) Na jiném si dvě ženy povídaly nějaký recept a něco si domlouvaly. Jinde se zase kamioňák ptal, zda je někdo na příjmu, že chce poradit, jak se vymotat z města, nebo že hledá nějakou firmu.. Dalšími návštěvníky pásma byli taxikáři, kteří si tu domlouvali odvozy osob a někdy, se čertili, když se jim do toho začal míchat nějaký jiný hovor.
Aby nedocházelo ke zmatkům, tak existovala určitá jednoduchá pravidla komunikace, která měl každý aspoň určitým způsobem znát, ale to se vždy nedařilo a tací lidé se buď nechali poučit jinými, nebo je to stejně přestalo časem bavit a této činnosti zanechali. Početnou skupinou byli takzvaní kolečkáři. To byly většinou party chlapů, kteří si tu povídali třeba v šesti lidech, jako v hospodě a někdy i něco i popíjeli. Každý samozřejmě věděl, že neví, kdo ho může slyšet a vážil, co může veřejnost zaslechnout a co ne. Ti většinou říkali, jak je tohle hobby fantastické a dali leckomu prostor k hovoru.
Každý účastník měl svoji volačku, jakou si vymyslel a pod tou byl známý. Ta se skládala z přezdívky, či křestního jména a z názvu domovské obce. To bylo dost důležité, protože taková partička několika lidí, se třeba někdy před víkendem domluvila a vyrazila si společně na kopec, kde třeba opékala vuřty, pila pivo a jeden z účastníků byl vždy u mikrofonu. V takovém případě se parta ozývala, jako expedice + název a hlásila jméno hory z které vysílá. Obvykle expedice začaly vysílat odpoledne a končily druhý den ráno. Pokud neužívaly směrové antény, ale všesměrové, tak se obvykle domluvily i na 200 km.
Ti, kteří tomuto odvětví radioamaterství propadli, tak odebírali speciální časopis, který se tiskl v Hradci Králové a jezdili na takzvané srazy, které se konaly po celé republice. Některé měli lokální charakter, jiné oblastní a existoval i takzvaný celorepublikový sraz, který probíhal společně s radioamatérským srazem v těsném sousedství.. Na srazy ve Sloupu u České Lípy jezdilo i 300 účastníků od Šluknova až po Prahu, což dokládala presentační listina, ale jet bylo možné i na Klokočnou u Mukařova v kraji Josefa Lady, nebo až kamsi k Mostu apod. Někteří otřelí účastníci srazů, se jen nechali zapsat do knihy příchozích a na prsou už měli podomácku vyrobenou uměleckou visačku, se svojí volačkou. Nováčci i četní další účastníci obvykle dostali jednoduchou visačku, kam se jejich volačka dopsala. Zároveň jste zaplatili určitý poplatek a obdrželi jste lístky na jídlo.
Obvykle šlo o polévku a nějaký guláš, nebo o vepřovou s knedlíkem a se zelím. Byl to pro organizátory kšeft. Na srazu bylo hlavní, se osobně poznávat, družit se a veselit se. Kdo jezdil na kopce, tak měl výhodu, protože byl slyšet daleko, a bylo mnohem snadnější se přivítat i s cizími lidmi a mít o čem promluvit. Samozřejmě, že se pak okruh známých tváří zvětšoval.. Následoval i další zábavný program, který byl až do večera. Někdy byla i tombola a hrála dechovka, nebo harmonikáři, protože určitým způsobem to byla záležitost vícegenerační a hlavně ti nejstarší měli nerušeně dost času, se věnovat zejména kolečkům, z nichž třeba jedno začínalo po půlnoci někde ve Varnsdorfu, kdy se tam asi půl hodiny lidé víceméně jen zdravili, ráno ve čtyři kolem Kolína něco podobného, a samozřejmě měli přes den dost času na povídání.
Současně se do tohoto hobby vloudil na kopcích i sportovní duch, ale není účelem tohoto článku zacházet do podrobností, ale seznámit čtenáře, že tady něco takového také existovalo. Dnes máte facebooky i weby a za nimi jsou v anonymitě schovaní všelijací lidé, které třeba ani neznáte a poznáte to jen podle točícího se počítadla, vzácné pochvaly jedince a skupinky lidí, která čeká na příležitost, jak vás za ptákovinu sejmout, a přitom by mohla klidně dělat něco užitečnějšího. Jedno tedy mohu říci stoprocentně: ,, Internet a vychvalování komunikace na něm je sice jedna věc, ale nemůže nikdy překonat chvíle, kdy někam jelo 300-400 lidí, aby se tam tváří v tvář i za pomoci cedulek na hrudi dobrovolně poznávali a měli si i třeba co říci.
A proč toto hobby skončilo? Odpověď je jednoduchá. ,,Odpadové pásmo kolem 28 MHz," jak mu také ti praví radioamatéři v pravém slova smyslu říkali trpělo bolestí příjmových podmínek, které se měly v jedenáctiletých cyklech měnit. (Proto také bylo dáno v užívání občanům a nikoliv službám) Šlo o atmosferické podmínky, které doslova znemožnily komunikaci nejprve přes den a později i v noci, a jen malá část těch opravdu skalních účastníků setrvala vedle mobilu i u vysílaček. Většina populace však přešla zcela logicky na mobilní telefon, který zaručuje dokonalé soukromí, neustálé pokrytí jakéhokoliv území a téměř stoprocentní dostupnost všeho potřebného, bez nutnosti podmínek, polohy a údržby. Od roku 1998, se do tohoto hobby také zapojil počítač ( vyhledávání míst, vzdálenosti, formuláře pro soutěžní i nesoutěžní spojení atd.) a někteří účastníci přešli časem k čistě internetové komunikaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat