středa 19. července 2017

Máte rádi Šumavu? Tip na pohodlný a časově krátký výlet do zajímavého koutu Šumavy. Alpy z Pancíře.


Chata na Pancíři.
Pokud vás zajímají výlety Soutoku, tak jste jistě postřehli oznámení, že jsem během sedmi dnů udělal na Jízdenku na léto čtyři výlety. Dva z nich jsem zde již představil ( Břeclav-Moravské pole, Domažlice a Hoher Bogen) a dnes vás tedy vezmu na výlet třetí, který byl ve skutečnosti poslední, ale rozhodl jsem se jej vydat, jako předposlední.


V Praze u mostu vlak zastavil.

Protože jsem v pohoří Hoher Bogen neulovil ty rozhlasové stanice, které jsem tam chtěl zachytit, tak jsem vymýšlel výlety tak, abych měl šanci toto napravit. K návštěvě Pancíře mě motivovalo hned několik okolností. Je sem dost dobré spojení, od vlaku jste na kopci za chvíli a ani nepotřebujete použít lanovku, a konečně, je odtud pěkný výhled, který někdy nabídne i Alpy.

Byl jsem tu naposled v roce 2000 na skupinovém zájezdu, a protože jsme tehdy v květnu dorazili na vrchol asi v 9.30 hodin, tak se mi je opravdu ještě podařilo zahlédnout, než se počaly ztrácet v oparu.


Ráno jsem vyjížděl v 5.32 z Mělníka do Všetat rychlíkem na Kolín. Odtud jede vlak z Turnova ( v 5.50), který vás přiveze do Prahy na Hlavní nádraží v 6.35. Ani se moc nenačekáte, a už v 7.12 vás veze přímá linka do Železné Rudy-Alžbětína. Z důvodu rekonstrukce nádraží v Plzni, však musíte přejít do jiné vlakové soupravy, což je nějakých 100 metrů pomalé a pohodlné chůze. Času tam máte i na rozhovory na poróně dost.

Pak vás vlak veze malebnou krajinou přes Klatovy a Hojsovu Stráž ( Zrovna včera v televizi bylo, že tam jeden chlapík vyrábí v obci další vesnický orloj v ČR.) do stanice Špičák, kde pro náš cíl cesty vystoupíme. Je téměř 11 hodin dopoledne. Počasí bylo velmi příjemné, spíše pod mrakem a neviděl jsem důvod, proč bych se neměl vydat 4 km po červené na Pancíř po svých.

Špičák.Nádraží i hora nad ním.

Tam jsem také v 11.45 úspěšně dorazil a na posledních metrech jsem povykoval na lidi na lanovce, zda jim tam není trošku zima. Bylo jim docela zima. Chata na Pancíři slouží, jako restaurace s ubytováním a zároveň vám za 20 Kč prodají na vaši žádost plastovou vstupenku a odblokují dveře vedoucí do rozhledové věže. Jakou jsem měl viditelnost, tak to můžete vidět z obrázků. Otevřel jsem si z důvodu fotografování i rozhlasového příjmu vždy potřebné okno a občas jsem měl ve věži i nějakou tu návštěvu. Někdo byl sdílnější, jiný trochu morous, ale tak už to chodí.


V obci.

Nejvíce mě však rozpálilo, že měli jen pohledy a jedinou turistickou vizitku ( chaty) už vyprodali. Hlavně, že nabízeli magnetky. Tady jsem tedy udělal chybu, když jsem dal na radu obsluhy a vracel jsem se po  stejné značce k jiné chatě, kde by prý mohli něco podobného mít. Tak trošku jsem totiž spekuloval o malé zacházce k Čertovu jezeru, které jsem společně s Černým jezerem také navštívil před 17 lety. To to uteklo.

Z Pancíře jsem odcházel ve 13.30 a ve 14 hodin jsem byl již opět na nádraží ČD ve Špičáku. Odjet domů bez vizitek však bylo nemyslitelné, a tak následoval 3,5 km dlouhý zrychlený přesun k info centru v Železné Rudě, kde je opravdu bohatý výběr všeho. Vlak měl totiž odjíždět z Železné Rudy-Alžbětína ve 14.45 a k info centru jsem došel někdy ve 14.38.


Mohl jsem jet domů klidně až v 16.45 hodin, nebo ještě později, ale když já chtěl být doma aspoň ten poslední pátek také jednou včas, užít si večer, a ne zase přijet nejdříve v půlnoci.


Lanovka na Pancíř má jednu přestupní stanici.

Vlak stavil ve stanici Železná Ruda-město ve 14.58 a mně končil čtyřhodinový pobyt na Šumavě, jako když jsem si vyšel jen kousek za Mělník. Vzhledem k ceně jízdného to tak však opravdu bylo. Nesmíme zapomenout, že již první výlet mi vrátil investici do jízdenky v porovnání k běžnému jízdnému.


Pancíř, konečná stanice.

Projel jsem opět  krásnou místní krajinou a v 16.57 mě čekalo přesedání v Plzni do mezinárodního rychlíku od Německa, kde se zažilo plno legrace. Nejprve totiž chodily po vagonech v obou směrech celé zástupy, pak se údajně přidával vagon a nakonec jeden sympaťák s veselou náladou a v klobouku nám zevnitř otevřel kupé a pravil: ,, Proč si nesednete ?:-))" - ,,No, protože není skrz kouřové sklo vidět dovnitř". A pak už se jen povídalo a povídalo.


Ráno, tak asi do 10 hodin bývá někdy šance vidět Alpy.

Jel s námi například Japonec, který bydlel v Satalicích u Prahy a každý den jezdil tři hodiny ráno a tři hodiny odpoledne do Plzně do práce, kde překládal v jedné výrobní firmě. Bylo mi divné, proč si čte japonsky psanou knížku s obrázkem parní lokomotivy a dozvěděl jsem se, že si občas ještě brigádně přivydělává přes léto, jako obsluha ve spacích vagonech na mezinárodních linkách. Upovídaní byli i další dva pánové, tak nebyl čas na pozorování krajiny. Jen dvě mladé slečny a jedna paní natahovaly uši.

To tak prostě ve vlacích chodí, že si tu lidé řeknou plno věcí, protože vědí, že se brzy ztratí v anonymitě života. A tak nezbývá než dodat, že v Praze jsem byl v 18.41, do Všetat jsem jel vlakem na Turnov v 19.25 s příjezdem do Všetat ve 20.06, a na Mělník jsem měl jet ve 20.12 vlakem od Kolína s příjezdem ve 20.21 do Mělníka. Jak však víte z minulého článku, tak vlak od Kolína měl 20 minut zpoždění.

I tak však byl trošku pokrácený výlet na Šumavu krásný a počasí vyšlo. Zřejmě by se vyplatilo například z Pancíře sejít přímo do Rudy k info centru, popojet opět na Špičák a zajít si k nedalekým jezerům. Jejich zvláštností je, že jejich vody tečou pokaždé do jiného moře a probíhá tu rozvodí.

Ještě dlužím weby: http://www.dalekieobserwacje.eu/tag/pancir/

http://www.sumavanet.cz/fr.asp?tab=snet&id=7841&burl=


V útrobách rozhledové věže.



Okna jsem si otvíral podle potřeby.




Velký Javor. Nejvyšší hora Šumavy.Dojdete na něj asi za čtyři hodiny ze stanice Železná Ruda-Alžbětín ( hranice probíhá středem nádražní budovy). Soutok tam byl v roce 2000.



Výhledy z rozhledny.



U Železné Rudy.


Železná Ruda.



sobota 15. července 2017

Můj nejnáročnější výstup, aneb co má společného Hoher Bogen s Mělníkem. Žádnej neví, co jsou Domažlice, žádnej neví, co je to Taus.


Hoher Bogen.


V loňském roce ( i dříve) vám magazín Soutok okořenil toto období šesti výlety v řadě ( najdete je v záložce pod rokem 2016 a měsícem červencem) a samozřejmě jsem využil Jízdenky na léto, která umožňuje v krátkém časovém období ( sedm, nebo čtrnáct dní) libovolně cestovat železnicí po celém území ČR. To v některých situacích oceníte a navíc nemusíte dokonce mít nikde ani výdaje za ubytování.

Nejinak tomu bylo i letos, kdy však bohužel kvůli určitým záležitostem byl Soutok nucený použít pouze variantu sedmidenní za 780 Kč, což se ukázalo, jako nesmírně náročné. K jedné z cest, mě motivoval časopis Živá historie a článek o ni jsem již publikoval takříkajíc za tepla ve čtvrtek dopoledne. Brouka do hlavy mi však nasadila zpráva, že můj příbuzný během dovolené nedaleko Domažlic zachytil v příjmu DAB+ rozhlasu multiplexy z Porýní,Bádenska a dokonce i Švýcarska.

Je to asi tak, jako když řeknete rybáři, že jste byli u Vranovské přehrady a chytli jste tam skoro dvoumetrového sumce. Co udělá ? Pojede tam co nejdříve také.


A tak první myšlenka patřila samozřejmě městu Domažlice a hlavně nějakému kopci poblíž. Snad by to mohl být kopec Čerchov s rozhlednou, pomyslel jsem si, který je od vlaku vzdálený asi 2-3 hodinky chůze, ale pak mě oslovila určitá nostalgie

. No jasně, musí to být pohoří  Hoher Bogen v Německu a důvodů je celá řada. Už mí rodiče kdysi dávno vzpomínali, jak při nějaké odborové rekreaci stanuli na nějakém našem kopci a s úžasem hleděli na zajímavé pohoří, kde se na jednom konci pohoří tyčila k nebi anténní věž a na druhém byla jakási americká radarová základna střežící vzdušný prostor nad železnou oponou. Dalším faktem bylo, že už jsem jel pětkrát vlakem kolem něj ( dvakrát na Řezno a třikrát zpět, kdy jsem cestu směrem do Pasova volil přes Železnou Rudu), vypadá z dálky v otevřené krajině skutečně impozantně, a konečně je mediálně zajímavý i pro Mělník.


Lovci dálkového příjmu v dobách železné opony otáčeli kromě vrchu Ochsenkopf ve Smrčinách své televizní i rozhlasové antény právě k němu, a i dnes, se občas přesvědčuji od mělnického zámku, že stále ještě lze zachytit v určité kolísavé kvalitě radiový signál z tohoto asi 168 km vzdáleného pohoří. A tak bylo o první cestě rozhodnuto.
https://de.wikipedia.org/wiki/Sender_Hoher_Bogen


Berounka před Berounem.

Vstával jsem tedy minulou sobotu ve 3 hodiny 10 minut ráno abych, se dopravil autem do Všetat. V sobotu se tam totiž nedostanete a na pracovní den nemám čas čekat. Zaskočila mě ve tmě cedule v Kelských Vinicích, která ukazovala nějakou objížďku a slepou ulici, což mě pro jistotu, ale zcela zbytečně vyhnalo do Větrušic a Tuhaně. Naštěstí jsem vlak ve 4.27 do Prahy stihl v pohodě a v 5.12 jsem byl již na pražském Hlavním nádraží.

Tady byla téměř hodina času, ale přece nebude člověk utrácet peníze za jiný druh dopravy a dopravovat se do Prahy jinak, když je to všechno v ceně jízdenky. Na druhou stranu můžete aspoň pozorovat obrovskou komunitu různých tváří a hovořící mnoha jazyky V 6.12 jsem potom pokračoval vlakem Egrensis do Plzně ( 7.49) a nutno říci, že nebylo s kým promluvit a vlak byl zrovna docela prázdný.

 V Plzni je skutečně nádherné vlakové nádraží a dokončuje se jeho modernizace, která vyžaduje někdy i určité nedobrovolné, ale velmi časově pohodlné přestupy. V 8.10 jsem pokračoval do města Domažlice, kam přijedete v 9.25. Na hlavním nádraží spoj končí, ale do stanice Domažlice- město vás za deset minut sveze spoj Domažlice-Furth-Schwandorf. Tou bych mohl jet sice už přímo k hlavnímu cíli akce, ale co by to mělo za smysl ?


To již slunce opravdu pálí, ač je 10 hodin a já obdivuji především domažlické náměstí Míru.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Doma%C5%BElice
Myslím, že jde o jedno z největších náměstí v republice, kde najdete podloubí po obou stranách. Snad každý ví, že se této oblasti říká Chodsko, a že tu žil jakýsi Jan Sladký Kozina ( vůdce Chodů) a kníže Lomikar, který přežil odsouzeného povstalce o rok a den.


Z význačných osobností, se s městem pojí například Jaroslav Vrchlický, Božena Němcová a Jindřich Šimon Baar https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_%C5%A0imon_Baar



Jenom v Domažlicích jsem nafotil především na hlavním náměstí k 60 fotografiím, včetně interiéru hlavní sakrální památky. Dlouhé podloubí však mělo v parném dni také své kouzlo.


Pro mě jsou Domažlice zajímavé i jinak. Prvně jsem tu přímo ve městě byl někdy na začátku sedmdesátých let a naposled snad v roce 1975. Jedna moje třídní učitelka totiž odtud pocházela, tak se sem uskutečnil  také školní zájezd. Pomalu jsem dokráčel na místní hlavní nádraží a teplota atakovala téměř třicítku. Mezinárodní rychlík z Prahy, kterým jsem v minulosti jezdil do Regensburgu, je o 10 minut opožděný, ale to mi nevadí. Rychle proladím rádio, abych věděl, co tu mohou tak místní lidé v DAB+ i v FM poslouchat a za chvíli už se linou z nádražního rozhlasu známé tóny lidové písně ...

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lidove-pisne/zadnej-nevi-co-jsou-domazlice-84890



Radnice
Ve Furth im Waldu jsem ve 12.20 a mám před sebou ve 29 stupních ve stínu asi 32 km pochodu. Město není nic zvláštního a i nádraží toho na německé poměry moc nenabízí. Místní radnice byla společně s kostelem asi nejzajímavější budou městečka.


Tak toto mě pěšky čeká. Asi 15 km tam a to samé zpět.


Výhledy zpět k městu. Na obzoru je Čerchov.

Turistické a cyklistické značky, jsou stejně, jako cesty nejlepší u nás. Na mapách cz jsem si udělal  představu, kudy mám jít a šel jsem jen s určitým vlastním nákresem. Brzy jsem se na hranici města ztratil na nějaké příjezdovce k jedné hlavní silnici. Objevuji autobusovou zastávku s asi dvacetiletým člověkem, ptám se na cestu a ukazuji na vzdálené pohoří.

Začal mi vykládat, jak mám postupně přestupovat na různé autobusy, které mě dovezou k lanovce. Rázně jsem ukázal na kopec v dáli a řekl jsem, že to je jen 15 km pěšky, nebo-li 3 hodiny. Rozesmál se, zakroutil hlavou a poslal mě kolem autostrády, ale správně. Ostatně, měl jsem podobný dojem. Po půl kilometru podle silnice jsem se skutálel pod most, kde opravdu vedla silnička s červenou značkou F3.


Nejprve vedla po krásné asfaltce a slunce se naštěstí často schovávalo za obláčky. Míjel jsem kravín, o kterém se ještě rozpovídám a v jedné obci nějaká červená značka v podobě pruhu kamsi odbočovala. Stála tam dodávka a její řidič přečetl z mého obličeje nejistotu. Ihned ke mně utíkal a ptal se na můj problém. Potvrdil moji domněnku, že ten červený pruh značí nějaké jiné označení.

Legračně mi ukázal, že bych tamtudy šel někam oklikou do háje a já mu pro legraci ukázal můj nákres, abychom se oba společně zasmáli. To jsem zažil právě i v Rakousku, kde mi kousek za Hohenau jmenoval řidič vesnice, které jsem si již doma vypsal. Na otázku, jak je to ještě daleko, mi řekl, že ještě asi 12 km, ale symbolicky naznačil, že když si šlápnu, tak tam jsem za chvíli, čemuž jsme se oba zasmáli. Bylo totiž horko a měl jsem toho dost.

Značení je tam hrozné. Asfaltku asi po pěti km vystřídala polní cesta, a pak už byla i třeba taková, jako je na obrázku. Na úpatí lesa jsem byl za dvě hodny, ale prudká cestička, která se v jednom místě zůžila na pěšinku, kde se oděv otíral o ostružiny byla občas utrpením. Nechávají vás jít vyšlapanými místy a nemáte kontrolu, že jdete správně.

 Navíc objevíte zcela neaktuální značky. Došel jsem asi v 15 hodin na nějaké místo k chatě, kde jsem koukal na půl kilometru vzdálené parkoviště. Jsou to lenoši a jezdí sem auty. Z lesa není nikam vidět. Široká cesta nějak obchází vrchol a asi za dalších 30 minut končí u kamenného posedu u zavřené budovy pod vysílačem.


K západu není pro stromy vidět, k jihu jsou v oparu nějaké kopce a k severu vidíte za vrcholovým křížem naši Šumavu.

Tam je také lavička. Aspoň vyndavám rádio a spouštím scan DABu. Bída. Na každé straně kopce je to jinak. Jenom regionální muxy z Mnichova a Ingolstadtu, ale žádné SWR, nebo dokonce SRF ze Švýcar apod.   https://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_DAB-Sender_in_der_Schweiz


Trošku rozladěný neúspěchem, ale na druhou stranu potěšený. Vždyť stojím přesně v místě, odkud třeba na frekvenci 96.8 MHz ladím občas při procházce kolem našeho zámku právě tento vysílač na fotce. Mělník je odtud asi 168 km vzdušnou čarou daleko.


Dolů zpočátku kvaltuji, ale ukazuje se, že v pohodě stíhám, ač jsem ještě v 16.20 na vrcholku. Ještě poslední pohled na pohoří. Škoda, že jsem navštívil jen část, ale na více nebylo času, ani sil.


V Německu je náboženství na vysokém stupni a podobně je to i s poctou k padlým ve válkách.


Kravín u Furth im Wald mě velmi potěšil. Všimněte si toho přístupu k chovu. Ta úžasná vzdušnost, která v kravíně panuje Je to tu celkově zemědělská oblast, ale opět presentuji jen zlomek fotografií.



Prvních asi 8 km k pohoří vedlo po cyklostezce. Ta snad vedla k lanovce, ale jako stoupající variantu to snad nemohli myslet vážně.



Typické domy s tolik oblíbenými obrázky na stěně. Zde chybí jen květinová výzdoba na balkonu.



Furthem protéká řeka Chamb, zde jen o něco větší než neregulovaná Pšovka. Za mostem je kaple a pod ní park a dětské hřiště. Prakticky jsem v parku asi od 18.10 do 19.15 oddychoval, protože přímák z Mnichova do Prahy tu staví až v 19.52. V kapli tiše seděla v lavici jedna žena a interier byl skromný, ale hezký.


Bývá zvykem, že májky v bavorských městech zdobí ještě různé emblémy, které jsou pro nás španělskou vesnicí.

Tento kostel ve Futrhu mě vždy z vlaku zaujal. Nyní vidím i něco více, než jen jeho vrchní část. Když jsem došel na nádraží, tak jsem se nestačil divit. Sobota večer a nás tu nastupuje nejvíce pět. Při mé první cestě na víkendovou jízdenku SONE+ v srpnu roku 2004 do Řezna tu bylo narváno a mávali nám tu i nějací nádražní policisté.

Aspoň, že vlak byl opět řádně zaplněný. Měl jsem přijet ve 22.40 do Prahy, ale 8 minut zpoždění je na hraně odjezdu vlaku do Mělníka. Jen jsem odblokoval dveře, už mám mokré rameno a vlak na Mělník nikde, ba ani nápis. Teprve teď zjišťuji, že venku neprší, ale má třetí a poslední lahev na boku báglu je nedbale uzavřena. Také zjišťuji, že je sobota, a to žádný vlak ve 22.48 z Prahy do Mělníka nejede.

Čeká mě nudné čekání do 0.15, které si snažím zkrátit různým způsobem. Musím myslet na to, že mám vystoupit už ve Všetatech, kde mám auto. V 1.30 jsem konečně doma. Příště má být lépe. Bude? Mezitím Mělnický deník píše článek o zlepšení ( přidání) nočních spojů mezi Mělníkem a Prahou, který určitým způsobem navazuje na článek Soutoku, který se týká navržených řádů pro příští období.

Ovšem, nyní je již v článku Mělnického deníku vše posvěceno významnými činiteli naší regionální politiky. Čtenář, který do Prahy běžně necestuje, se dozví, že autobusy mají stále častěji zpoždění a budoucnost tedy přejde zřejmě na železnici.

Výstava ,,Člověče, nezlob se! – Pojďte si hrát do mělnického muzea!" byla zahájena. Soubor historických her a stavebnic.


Velmi pěkný příspěvek tu mám opět z RMM. Kdo z nás by si někdy v životě nezatoužil s něčím hrát, a kdo z nás starších by nebyl někdy pohlcený určitou nostagií, pokud by viděl staré deskové hry, nebo Rubikovu kostku ? Sice se to sem možná moc nehodí, ale docela rád mimochodem připomenu, že i obyčejná krabička zápalek sloužila k zábavě především mládeže 80. let 20. století :-) Nebo taková čára s desetníky, kuličky apod..

Člověče, nezlob se! – Pojďte si hrát do mělnického muzea!
14. 7. – 24. 9. 2017 Regionální muzeum Mělník – malý sál

Ve čtvrtek 13. 7. byla v Regionálním muzeu Mělník zahájena výstava Člověče, nezlob se!. Soubor historických her a stavebnic z let 1880 – 1980 zapůjčili na Mělník sběratelé manželé Pecháčkovi z muzea hraček v Rychnově nad Kněžnou.

 Téměř stovka exponátů nabízí návštěvníkům ucelený pohled do historie hry. K vidění je několik druhů Člověče, nezlob se!, Rubikova kostka, Monopoly, Kloboučku hop, Richterova kamenná stavebnice, česká stavebnice Komenium…atd. Zajímavostí je např. český předchůdce Lega – cihličky pálené z hlíny od firmy Tego a unikátní papírová stavebnice Pražského hradu, jejíž vznik inicioval básník Jaroslav Seifert.

 „Dříve se na vývoji hraček podíleli spičkoví výtvarníci, pedagogové i psychologové“ říká kurátorka výstavy Miroslava Pecháčková při pohledu na krásně malované puzzle z první poloviny 20. století. Nechybí ani pár modelů z Merkuru a stavebnice Seva.

Nejen děti jistě ocení interaktivní zónu, kde si mohou vyzkoušet více než 200 druhů her. V malé místnosti, která přiléhá k výstavnímu sálu, jsou k dispozici např. dáma, mlýny, několik druhů domina, šachy, blechy, kvarteto, poznávací hry zvířátkové a vlajky, kostičkové hlavolamy i Seva. Několik druhů pexesa nabízí pexesovník a nadšenci zde naleznou také kufr plný Merkuru, runovou abecedu nebo stolní hru „Veselá pouť rokem 1937“.

 Pro nejmenší je připravený koutek s interaktivními prvky pro poznávání barev a tvarů i jemnou motoriku. Samozřejmě nechybí dřevěné kostky. Součástí výstavy je také venkovní „Člověče, nezlob se!“ umístěné v atriu muzea. Můžete tak vyzvat rodinu na souboj třeba při posezení u dobré kávy či vína, které nabízí muzejní kavárna.


Během srpna muzeum zve na doprovodný program: 3. 8. a 10. 8. Komentované prohlídky nejen pro děti – Letem herním světem 9:30 - 11:00 a 13:30 - 15:00 hodin. 4. 8. a 11. 8. Minihrátky - přiblížení světa deskových her dětem do 6 let, 10:00 – 11:00


Regionální muzeum Mělník vyhlašuje letní fotografickou soutěž „Hraj si, ať jsi, kde jsi!“ na muzejním facebooku. Poděl se s námi o radost z hraní společenských her a získej Ubongo, IG puzzle nebo Člověče, nezlob se! Vlož na naší Timeline nebo přímo do alba „Soutěž - Hraj si, ať jsi, kde jsi“ fotku, jak hraješ jakoukoliv společenskou hru (nejenom deskovou) na neobvyklém místě (třeba v letadle nebo na lodi nebo na skále nebo na stromě...:-) Samozřejmě platí pravidlo zachování bezpečnosti všech zúčastněných osob! Fotografie mohou být i historické! Vyhrává fotka s největším počtem „lajků“. Soutěž trvá do 31. 8. 2017.
Výstava bude otevřena do 24. 9. denně kromě pondělí 9:00-12:00 a 12:30-17:00 hodin. Pojďte si hrát!
KrF.