Je zajímavé, že tři čeští panovníci, kteří sehráli významnou roli v našich národních dějinách, ale i v Evropě našli svoji smrt vždy v měsíci srpnu a vždy na bitevním poli. Tím prvním byl král řečený železný i zlatý, který skonal v bitvě u Suchých Krut ( Dürnkrutz) na Moravském poli dne 26. srpna 1278. Tedy jen pouhé čtyři roky po okamžiku, kdy nám zde v Mělníku udělil právo výnosu z labského obchodu ( pokládáme za vznik města) a na kontě má celou řadu založených českých měst i hradů.
V Evropě svým vlivem jednoznačně rozšířil české království téměř k Jaderskému moři. Také 26. srpna, ale roku 1346, pak umírá v bitvě u Kresčaku ( Francie) po boku nejslavnějšího českého panovníka Karla IV. jeho již slepý otec Jan Lucemburský. Historický název země Koruny české tak za panování jeho syna dosahuje nějvětší územní rozlohy v jejich dějinách, kterou Karel získá obratnou politikou.
Po husitských bitvách a posledním v Čechách narozeném králi, kterým se Jiří z Poděbrad stal přichází v nelehké době do vedení zemského útvaru linie Jagellonců původem z Polska ( Vladislav Jagellonský). Kruté mládí poměrně osamnělého a nezkušeného panovníka Ludvíka Jagellonského ( nar. 1506 v Budíně a od roku 1516 panovníkem v Uhrách, Chorvatsku a Čechách) dovrší pohroma v podobě nájezdu tureckého vojska sultána Sulejmana I.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_Jagellonsk%C3%BD
Vše směřuje k rychlé důležité bitvě v katastru dnešního jihomaďarského města Moháč. To najdete na Dunaji nedaleko hranic s Chorvatskem a Srbskem. Jenže turecké dobyvačné vojsko je obrovské, Ludvík žádá o posily, které se mu z celé řady důvodů nedostávají a někteří přichází na pomoc zcela liknavě. Každá oblast Evropy má nějaké své problémy, místo střetu připadá některým panovníkům velmi vzdálené a některé dorazivší obranné jednotky v místě bitvy nejsou pro své vyšší ego ochotné přijímat rozkazy od zkušených válečníků.
Ludvík se nakonec pokouší po porážce o záchranu útěkem, ale při překračování jen nedalekého tehdy rozvodněného potoka Celje v něm nalézá smrt. Podle svědka, který jel na koni před ním došlo zřejmě k události následujícím způsobem. V půli potoka se chtěl kůň napít, ale netrpělivý panovník jej tak pobídl ostruhami, až kůň vyběhl prudce z koryta. Ten úhel způsobil, že překvapený panovník prudce přitáhl uzdu a kůň na povel zastavil tak, až se mu zadní nohy zabořily do bahna, přepadl na hřbet a pod sebou uvěznil v bahně krále.
Jak hluboké koryto s rozvodněným potokem nedaleko ústí do Dunaje tu asi muselo být, když muž před ním se otočil, spatřil otisky kopyt a ještě chvíli několik bublin na hladině, se můžeme jen dohadovat. Ostatně, nebyl důvod, aby mu královna toto svědectví nevěřila. Dnes je na místě památník s výjevem vzad padajícího koně s králem. Samozřejmě bych zde mohl krásný detail jinak poměrně strohého památníku vyobrazit, ale na jih Maďarska se nechystám a mohl by mít člověk potíž kvůli převzatému obrázku bez povolení. Zadejte si mapy a potok i památníkem najdete na SZ od Moháče ještě v jeho katastru.
Fantasticky je to vše popsáno v odkazu níže a o celé bitvě vyšla nedávno také kniha. Bohužel zase jedna z kapitol,která nekončí z našeho pohledu dobře.
Není bez zajímavosti, že to bylo zase v srpnu. Tentokrát 29. srpna 1526, kdy zahynul další náš český král a na uvolněný stolec ze strany mladé manželky tak dosedla dravá větev v podobě rodu Habsburků, která udělala, jak víme, v mnoha věcech rázný pořádek. Zejména v náboženském vyznání, kdy třeba učitel národů Jan Amos Komenský odešel do exilu. Ještě dodám, že roku 1529 došla turecká armáda až k Vídni a Turci se tu objevili později o jeden a půl století znovu. To už jsou však zase jiné zajímavé kapitoly dějin.
.JPG)
Jeden 28. říjen, aneb tradiční výzdoba balkonu radnice.
Mně se v článku výše líbily ty důvody té liknavosti ze strany pomoci ostatních velmocí z křešťanské Evropy. Francouzi bojovali s rakoukými i španělskými Habsburky o italský sever a víme, že to nebylo. naposledy. Však rakouská větev Habsburků někdy kolem roku 1710 vládla dokonce chvíli až na Sicílii. V Německu to byly již zmíněné vnitřní náboženské spory a tehdejší vyhlášení benátečtí kupci viděli v Turcích obchodní partnery podobně tak, jako u jiných zámořských národů.
Vždyť by se dalo říci, že i kvůli takovému dálkovému obchodu byl sever Itálie bohatý ( Benátská republika).
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ben%C3%A1tsk%C3%A1_republika
Polského krále Zikmunda prý donutil Sulejman k uzavření míru,ale to by mohl člověk jen neustále studovat a studovat historické příčiny a návaznosti, jakož důsledky nejrůznějších bitev.
A pak si to musíte čas od času opakovat, protože když se s něčím nepracuje, nebo něco nepoužíváte, tak je to na zapamatování horší a někdy i zbytečné.Hlavní je vědět, kde to najdete, což je dnes v době AI naprosto super. Něco vás napadne a za pár vteřin máte na svoji otázku první informace. Ovšem, pokud chcete mít ten opravdový požitek, tak je dobré něco vědět a případně i vědět,kde se o tom jinak píše.
My tu dnes slavíme vznik našeho státu. Kdo vědět chce, tak už ví, jak nelehko se náš samostatný stát Čechů a Slováků rodil. Byla za tím hlavně aktivita několika jedinců na čele s budoucím prezidentem Masarykem, která poukazovala na boj našich legií na východní frontě a nutnost vzniku našeho státu. Původně jsme prostě jen měli zůstat částí poraženého Rakousko - Uherska.
Nicméně, ta historie je krásná také proto, že se lidé zamýšlí, co by jak bylo. My starší víme, že jsme se sice o 400 let dlouhé vládě habsburské dynastie učili, ale bylo to nazýváno obdobím temna a marnou snahou se vymanit z určitého podřadného postavení v monarchii. Dnes se poukazuje na průmyslovou vyspělost Čech v této době, a jako fanda železnice musím i vzpomenout snad nejhustější síť v Evropě.
Vyvolává to i spousta otázek. Kdybychom zůstali v tomto útvaru, tak bychom sice v rámci jednoho státu dnes mohli cestovat mnohem dále a i historie Evropy by se vyvíjela jinak, ale na druhou stranu bychom dost pravděpodobně přišli o své dřívější původní dějiny a časem by to šlo s našim jazykem asi tak, jako s oběma jazyky v obou Lužicích v dněšním sjednoceném Německu. Snaží se sice o udržování zvyků regionu a udržují si dvojjazyčné nápisy, ale to obyvatelstvo pochopitelně více a více asimiluje,což je patrné již nejen v dnešním Braniborsku.
Na jednu stranu tedy odborníci přichází s tím, že pokrok k nám přišel ze západu, což nelze zpochybnit ( třeba stavitel naši místní chrámové věže), ale na druhou stranu jsem v komentářích viděl odpovědi typu : ,,Habsburkové nám naše bývalé země Koruny české postupně prohráli, s Němci v pohraničí byli zejména před válkami, ale i v čase vyhlášení republiky problémy a na mocnostech se nám po druhé sv. válce téměř nic nepodařilo v připomínkách získat."
Historie je prostě živá, jako ten název časopisu v úvodu. Super je zde zmíněný článek, super je směsice reakcí a realita je taková, že tedy máme vlastní stát s krásnou přírodou, své krásné dějiny před Habsburky, s nimi i po nich, ale jinak pochopitelně také u nás plno svých problémů, jako má snad nyní každý stát v Evropě. Na nás je, abychom se z historie uměli občas poučit, nepodceňovali ji a zamýšleli se nad ní. Nejen nad tou vzdálenou, ale i nad současnou. Nejen nad tou, co zavání násilím, ale i třeba nad tou hospodářskou a sociální.
Žádné komentáře:
Okomentovat