K napsání tohoto příspěvku mě motivoval diskusní příspěvek pana Lojky v článku
http://soutok.blogspot.com/2015/08/povidani-o-melnickych-restauracich.html
...., tedy spíše na ...
http://soutok.blogspot.com/2018/12/recenze-knihy-melnik-na-starych.html
Píšete rádi ? Jsou lidé, co rádi o něčem píší. Nejsnadnější je, když pouze něco mapujete, děláte reportáž z nějaké akce, vybíráte si obrázky ke zveřejnění, přidáte nějaký svůj názor, nebo děláte nějaké reklamní upoutávky na budoucí akce.
Co však dělat, když chcete psát o něčem, k čemu máte nějaký vztah a nemůžete se ubránit tomu, abyste něco neprozradili sami na sebe, už jen proto, že s tím téma prostě souvisíte? Dalo by se říci, že jste vlastně součástí uváděné hry. To často platí pro cestopisy, ale také pro různá odvětví běžného života. A to ani neuvádím, kolik fotografií každý z nás z různých důvodů nikde nepublikuje, a to samé platí i o tom, co ještě veřejně prozradíme, a co už nepustíme.
Ne nadarmo mě zaujal jeden skvělý filosofický citát pro mě neznámého autora, který napsal, že člověk žije současně tři životy, pokud jde o naše myšlenky. První váš svět je ten, kterým se prezentujete ke svému okolí. Druhý váš svět končí u dveří vašeho domu a zná jej jenom rodina. Třetí a poslední svět patří jenom vám a nezná jej ani váš partner.
Psal se rok 1996. Nevím, zda vám mám prozradit, proč jsem měl pevnou telefonní linku, ale měl jsem zkrátka doma pevnou telefonní linku :-). Byl to tehdy takový výdobytek techniky, protože žádný mobil a ani internet tehdy ještě tak běžně, jako dnes neexistoval. To byla výsada podnikatelské činnosti a pamětníci si jistě pamatují, jaké obrovské krávy byly první počítače v kancelářích, a že šéfové s prvními mobilními telefony vypadali asi tak, jako když volají na Měsíc.
To prostě byly drahé obrovské aparáty s anténkami a doba to byla vskutku zvláštní. Ono je totiž v životě vše relativní a stejné je to i s mobilním telefonem a s určitou svobodou. Mladá dívenka je nadšená, že může psát SMS svému chlapci. Mladík je rád, že nemusí obíhat všechny možné restaurace, aby se sešel s kamarády. A můžete si zjistit dnes kdekoliv potřebné informace.
Na druhou stranu vás může po telefonu někdo otravovat, vnucovat vám reklamu a nikdy nezapomenu na výpověď jednoho kamaráda, který mi kdysi řekl : ,, Stando, víš kdy jsem prvně poznal, co je to také mobilní telefon ?" Když byl pátek odpoledne, asi tak 14 hodin, jeli jsme z montážní práce, se do podniku převléci, já měl už plán, co dále se svým soukromím, a najednou to zazvonilo, a já se kvůli dalšímu kšeftu ( firmy) dostal domů až o dvě hodiny později. To jsem byl ... ".
Ale, pojďme tedy zpět do toho roku 1996. Ani nevím jak, a už je to zase 23 let a dá se o tom doslova psát historie, která se dotýká vlastně i našeho regionu.
Bývá zvykem, že občas jezdíme skoro všichni na návštěvy k příbuzným, nebo k rodičům. Jenže, tentokrát jsem si musel na přítomnost táty poněkud počkat.
Z vedlejší místnosti se ozýval silný šustot, který občas přerušovaly hlasy mého otce, které střídaly hlasy zcela cizích lidí. ,, Co to je ?"ptám se. Vysílačka. Netrvalo dlouho a starší stanice putovala ke mně, abych prý zbytečně neutrácel peníze za hovory. Teď už aspoň víte, proč média nechtěla, aby o tomto hobby vůbec někdo věděl. To bylo nežádoucí.
Jak je ta historie v lecčems podobná současnosti :-). Tak samozřejmě, že na dosah to nemohlo konkurovat telefonu, každý mohl slyšet, co si povídáte a k lékaři, nebo na úřady to nebylo, ale jinak to tehdy byla velmi zajímavá věc. Pro provoz na vysílačce byla stanovena nutná pravidla, aby se na kanále mohli lidé vůbec bavit a našli se samozřejmě i tací, kteří je nechtěli respektovat, ale vše se vyřešilo.
Co se tam řešilo ? To bylo věcí. Někdo hlásil, že už bude autem doma, tak ať mu jdou otevřít vrata. Jinde si ženské vyprávěly o nějakém receptu. Na dalším kanále si povídala skupinka místních chlapů a hned vedle jeden z nich navigoval kamioňáka, aby mu usnadnil průjezd Mělníkem.
Ti neposlušní buď brzy přešli na mobil, když už byl, nebo je to přestalo bavit. Zejména mládež měla někdy spády škodit a mazala hovory klíčováním mikrofonu. Bylo to však málokdy a dalo se s tím různě bojovat. Utéct na jiný domluvený kanál, odsunout to na jinou dobu, nebo je vyčmuchat. To nebylo zas takové těžké, protože síla signálmetru hodně napověděla, každý znal tak nějak své CB sousedy ( CB- pásmo) a dotyčného se povedlo kolektivem známých vysledovat a vyříkat si to.
Proč jsem dal do článku ty fotografie od Čapoše, nebo od Podařilů ze Chloumku ? CB, to byly dějiny. Lidé, kteří spolu mluvili, se chtěli samozřejmě poznat i osobně a není ani trochu divné, že iniciátory byli hlavně lidé důchodového věku. Ve zmíněných podnicích tak proběhly třeba vyhlášené srazy regionálního významu, někdy i spojené s technickou burzou, což vítali i prodejci. Tam přijeli například účastníci ze Mšena, Mělníka, Neratovic, Kralup, a jak těch zájemců rychle přibylo, tak se přizpůsobovala i organizace, která byla zvlášt důležitá u větších srazů.
Bylo nutné mít na prsou cedulku s volačkou, která měla dvě části.. Přezdívku a místo bydliště. U vchodu se pořádal zápis o účasti a platili jste si i lístek na oběd. Výběr býval ze dvou chodů a byl to gastronomicky velký kšeft. Třeba do Sloupu v Čechách ( okres Česká Lípa) jezdilo až 300 lidí od města Šluknov až po Prahu. Všemu napomáhal i jediný celorepublikový časopis, který vydával podnikatel v Hradci Králové a později sloužil i internet.
Ve Sloupu docházelo k takovým dvěma základním modelům komunikace. Jedni tam přijeli za atmosférou a i nadále se drželi kolegů z regionu, které znali. Druzí byli již známější a mohli si tak výhodněji dovolit konverzaci i se vzdálenějšími účastníky.
Jak se dosahovalo popularity ? Cesty byly prakticky tři. Buď jste bydleli na takovém místě, že signál z vaší antény letěl velmi daleko do Čech. To byl třeba případ domů v okolí restaurace Skleník na Mělníku, či na Chloumku. Nebo jste byli účastníkem jedné, či dvou akcí dne, což bylo výhodné pro důchodce. Ti třeba vstali ráno ve 4 hodiny, kdy byl éter nejklidnější a začali se zdravit. Vyhlášený byl kanál číslo 21. Akci začala určená osoba a oznámila, na koho to předává.
A tak jste slyšeli třeba stanice až z Kolína , nebo Vlašimi. Také jsem si do toho jednou ráno asi ve 4.30 brejkl ( kouzelné slovíčko break znamenalo, že chcete po souhlasu vstoupit do hovoru) a pozdravil se s nejlépe slyšitelnou stanicí z Kolína, kterou byl Štábo Kolín. To byly proslavené volačky, které u toho v tyto časy byly a byly slyšet skutečně daleko.
V půlnoci začínal Pepa Varnsdorf takzvané ,, Noční můry". Samozřejmě, že jste slyšeli jenom někoho. A o tom to bylo. Když jsem například přijel prvně do Sloupu, tak jde kolem mě kluk skoro v mých letech a na cedulce má napsáno Delta Rumburk. ,, Člověče, já Tě slyšel až na Mělníku, brejkoval jsem na tebe, ale přes ty tvoje místní místní brejky jsem signálem nepřelezl." - ,, Jo, já tam bydlím hned na kraji na takovém kopečku. Tak to večer zkusíme.
Pak se našlo nějaké téma hovoru a je samozřejmě výhodou, když aspoň občas cestujete a někde to znáte." A jak to večer dopadlo ?:-) Takto: ,, Mám Tě tu tak za 21. Na nějaký pokec to není, spíš tě tam občas i jen tuším a signál 1, což je prakticky na hraně možností :-). První číslo reportu udávalo pomyslnou stupnici kvality poslechu ( 1-5) a druhé sílu signálu ( 1-9).
Poslední a nejlepší možností byly takzvané sólové, nebo skupinové portably. Jezdilo se na ně někdy odpoledne, někdy až v podvečer a trvalo to do noci, nebo až do rána, případně s přestávkou i celý víkend. Skupina lidí, nebo jedinec vyjel na nějaký kopec v republice, odkud to chodilo na jiné kopce i do údolí Nálada byla veselá a lidé se střídali u mikrofonu i u zápisu spojení
. Nebyl problém se i bez směrové antény, nebo nepovoleného výkonu více než 4 Wattů spojit i 200 km daleko. Tam už jsem mohl s Deltou pokecat bez problému, když se přihlásil ( brejknul si) :-).
Spousta neználků na kopci se ptalo: ,, A jak se domluvíte daleko ?" Mysleli, že si z nich děláme legraci, když říkáme, že od kilometru do 200, ale někdy za podmínek třeba i 2 500 km. Skutečně nebyl problém, se domluvit z vrchu Nedvězí ( blíží se zimní přechod) na Praděd, Kleť, či do Blanska. Nakonec se pořádaly pro zájemce i různé soutěže.
Jednou z nich byla například CB- liga, kde se počítal součet vzdáleností a vítězný tým, nebo jednotlivec, pak dostali v Holicích pohár, stejně i dvě další místa v kategorii. Dokonce se později v časech soutěží celá republika rozčlenila na lokátory, aby se stanoviště rychleji našla a lépe se to počítalo i bilancovalo.
Každý znal obvykle svůj šestimístný znak bydliště, nebo kopce odkud vysílal. Samozřejmě, že jen ti, co to brali sportovně a měli zájem o spojení. Tací si třeba i doma do mapy píchali špendlíky, aby viděli už na první pohled, jak jim to kam z domova chodí :-).
Někdy se i někde pomáhalo. Třeba závod polárních psů v Orlických horách...http://czechlongtrail.com/ Milou akcí byly Rozhledny a Svatojánské mušky. Rozhledny startovaly v 1 hodinu ráno a šlo o to předat podle pořadových čísel štafetu po celé republice.
Expedice si akci natáčely na magnetofony, ale pochybuji, že by nahrávka vydržela. Ani nevím, zda ji nemám i na CD. Člověk tím žil, než zjistil, co vše už ulovil, a že to zkrátka chodí. Někteří provolávali, že ani žádný mobil nepotřebují, nebo jenom tak, ale podmínky odpadového pásma 27 Mhz, se tak zhoršily, že všechny teorie selhaly, lidi to otrávilo, a toto hobby prakticky někdy rokem 2007 umřelo, ač se ještě někde snaží, ale již to jde mimo mě.
Atmosféra to byla neskutečná, protože sdružovala nenásilně lidi, a to tak, že to probíhalo jak u vysílaček, tak v restauracích. Jednou v roce vyšel na základě zájmu seznam volaček ČR podle krajů, který připomínal telefonní seznam a v době boomu byl pěkně velký Dodnes mám z tohoto období řadu zážitků i různých fotografií, ale je to již jenom nostalgie. Jezdil jsem třeba po okrese na kole a zkoušel jsem, odkud se v terénu domluvím domů. Takovým místem byla třeba i stodola za Kokořínem směrem na obec Jestřebice :-).
Takových výzkumníků bylo více. Někdy se chlapi dohodli, vzali auto, objížděli Čechy, dělali hovory do okolí auta s tím, kdo byl zrovna na příjmu a třeba se s nimi šli i vyfotit. Na jedno takové setkání jsem si vyšlápl s jiným místním kamarádem k benzinové pumpě Shell. Zatímco oni pokračovali v plánované cestě domů na Moravu, nás čekala cesta na kopec :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat