V úterý si připomeneme již 96. výročí vzniku Československé republiky. Je to samozřejmě výročí, které si pravidelně připomínáme, je mu věnována dostatečná mediální pozornost a každý zájemce si může znovu a znovu připomenout v mnoha netových, elektronických i papírových médiích tehdejší historické události.
Zkusme tu nastínit takový trochu jiný laický pohled na věc, kde se nebudeme zaobírat nějakými přesnými daty, nebo slavnými jmény mužů, kterým se souhrnem také někdy říká ,, velcí muži října" a nebudeme tu popisovat chod událostí.
Pokud se vám do rukou dostane nějaká stará učebnice dějepisu, tak se obyčejně dozvíte, že po prosperující krásné době Karla IV. a slavných husitských taženích upadá roku 1526 České království s nástupem Habsburků do doby temna, která trvala více, jak 300 let. A právě vznik samostatné republiky v roce 1918 se stal tím št'astným okamžikem, od něhož však čekala náš národ ještě dlouhá doba k šťastnějším zítřkům.
Dnešní dějiny již tolik nehrotí fakt, že jsme se zkrátka na více než oněch 300 let stali součástí mnohonárodnostní monarchie, kde jsme sice hráli roli ekonomicky nejsilnějšího území v soustátí, ovšem národnostně jsme v určitém měřítku pociťovali útlak.
Současná literatura poutavě popisuje dobu, ve které na jedné straně pomalu odzvání starým pořádkům, lepší se postavení prostého lidu a na straně druhé dochází k určitým rebeliím za zrovnoprávnění národů, nebo dokonce touze být součástí již nikoliv habsburského soustátí, ale jakéhosi nově-vzniknuvšího slovanského soustátí.
Dnes si jen těžko představujeme a zdá se nám to i zbytečné, jak například erbovní znaky ve městech vystřídala čísla popisná, školní docházka se stávala povinnou a lidé již nemuseli žádat souhlasu takzvané vrchnosti, pokud se chtěli ze své obce někam vzdálit za jakýmkoliv účelem. Skoro by se dalo říci, že nebýt těch určitých národnostních pocitů křivd, které zůstavaly nevyslyšené a potírané, tak šlo na přelomu 19. a 20. století o soustátí s relativně pohodovým životem z něhož se nám leckterá technika i stavební slohy zachovaly dodnes.
Známá kapitola první světové války, pak představuje císaře Františka Josefa, jako namyšleného nesmlouvavého diktátora, po kterém již mimochodem Praze mnohem více nakloněný Karel I. ( pobýval v Čechách) ,se již marně snaží tajným vyjednáváním s mocnostmi přivést mír a zabránit nejhoršímu. Podle historiků dokonce ještě několik měsíců před koncem války v roce 1918 nezní z Čech jakékoliv signály, které by volaly po nějaké samostatnosti. Ani západní mocnosti nemají s blížícím se vítězstvím úmysl soustátí zcela zničit. Až teprve aktivity budoucího presidenta Masaryka na Západě(Evropy) a v USA přinesou nakonec Evropě mapu, která se ve své podstatě dochová v samotném jejím srdci dodnes. Bylo třeba přesvědčit mocnosti o potřebě vytvoření samostatného svrchovaného právního slovanského státu, jako určité rovnováhy výbojného etnika, kterým německé Rakousko i samotné velké již sjednocené Německo bylo. Že nebyl daleko od pravdy, se ukázalo o 20 let později a kdoví, jak by to s Českým jazykem dopadlo, avšak, patří samozřejmě již do oblasti zájmu lidí zajímajících se o historii, se zabývat i okrajově tím, co by tedy bylo, kdyby i nadále Čechy zůstaly onou součástí soustátí, jakou byly a monarchie zůstala ponechána.
Jedno tu monarchie zcela jistě zanechala. Byla to myšlenka jakýchsi aspoň Středoevropských spojených států, na jejichž principu, se zrodila do jisté míry dnešní EU, jako určitá protiváha USA. A je rovněž zajímavé, že zatímco tato doba přinášela jakousi celosvětovou touhu vytvářet různá společenství, tak dnes jsme naopak svědky, kdy se různá společenství států rozpadají a nechybělo mnoho k tomu, aby toto dokonce nepostihlo i samotnou Velkou Británii. Paradoxně tak působí fakt, že snad jediné, co se opravdu významně spojilo za posledních 20 let je Německo, které spojuje především společný jazyk i podobná kultura. Je však nutné i vidět, že dnešní situace v Evropě je úplně o něčem jiném a to ať se podíváme do sféry kulturní i hospodářské. Nemalou úlohu také hraje vzdělávání a vzájemné poznávání díky turistickému ruchu. Přes občasná zaskřípání v některých mezisousedských vztazích lze říci, že zřejmě ještě nikdy nebylo v Evropě tak přátelské mezinárodní klima, jako v současnosti. A tak můžeme dnes s určitým uspokojením hledět k symbolům naší státnosti i k symbolu hvězdného kruhu vyspělé otevřené Evropy.
SŠ.
Žádné komentáře:
Okomentovat