Víte, co s námi udělal facebook a kolik toho na sebe prozradíme ? Druhá etapa obchvatu v Mělníku jde do finále a již vyhlížíme termín Dne otevřených dveří. Nové cykloboxy nevydělávají.

 

Ačkoliv se to nezdá, tak takovou tehdy ještě vtipnou předmluvou k dnešnímu téma mohla být již 70. léta, kdy se na televizních obrazovkách těšily veliké popularitě indiánky, které si zejména díky slavným dílům s apačským náčelníkem Vinnetouem udržely popularitu až do dnešních dnů. Už tehdy jsem slyšel větu : ,, Bílí muži berou indiánským mužům a ženám tváře."

Později jsem v mnoha cestopisech často slýchal, že si příslušníci různých kmenů v ,,méně civilizovaných končinách" vyloženě nepřáli, aby je někdo fotografoval, nebo požadovali nějaké úplatky, což platí dodnes. Tehdy jsme u nás ještě fotografovali na černobílý fotografický papír pro potřeby osobní v rámci rodiny a mladé dívky si často pořádně rozmyslely, kterému svému ctiteli by mohly případně nějakou tu svoji fotečku obličeje věnovat.

Není  v tomto městě snad člověka, který by nečekal na konec měsíce září, kdy má být konečně otevřena druhá část nyní budovaného obchvatu  v našem městě. Práce je opticky kolem něj ještě dost, ale mnozí již vyhlížíme termín slíbeného Dne otevřených dveří, kdy bude možné, se před vlastním otevřením po obchvatu projít.

To vše se neuvěřitelným způsobem změnilo na přelomu milénia, když se dostal počítač prakticky již do každé rodiny a ruku v ruce s ním internet, bez kterého nemá PC pro valnou část populace prakticky žádnou hodnotu. Najednou jste mohli vyfotit digitálem sraz nějaké party kamarádů někde v restauraci a snímky jim téměř obratem přeposlat. A právě tehdy se znovu vrátila ta věta z dětství o kradení tváří.

,, Ne, že to pošleš někam na Mělníček !" slýchal jsem napůl vážně a napůl v legraci. Tehdy si lidé začali uvědomovat, jakou sílu může mít v dnešní době vlastně jakákoliv sdílená fotografie, a že ji prakticky již nikdy nejde ze sociálních sítí odstranit. Zrušení nic neřeší, protože už si mezitím nějaké snímky někdo dávno stáhnul.

Lidé se před takovými 15-10 lety dělili na ty, kteří se snažili vyhýbat situaci, kdy by je mohl někdo cizí vyfotit a na ty druhé, či i na ty třetí nerozhodné. Dostal jsem se do situace, kdy jsem slušně požádal známého, zda ho mohu vyfotit na web a on tehdy překvapivě odpověděl : ,, Co bys nemohl. Každý nás tu fotí. To ani nejde být případně někým nevyfocen, když se podílíš na něčem, co je v rámci nějaké akce mediálně sledované."

Když jste  byli členem nějakého organizačního, kulturního, nebo sportovního týmu, tak jste byli již minimálně smířeni s tím, že si vás někdo vyfotí, nebo vás to mohlo i těšit, ale pořád to bylo takové přirozené a patřící k věci.

 Zajímavou skupinou byly vždy mladé hezké slečny. Ony si jsou svých předností vědomé prakticky snad genově. Leckterá se jistě vidí v roli nějaké té modelky, manekýnky, zpěvačky, televizní zpravodajské moderátorky, herečky, a tak si leckteré z obyčejného zapózování nedělají hlavu a přijmou ho spíše s úsměvem.

Obrovskou změnou pak byl facebook. Tam už vás vlastně všechny kolonky o údajích nutí k tomu, aby člověk o sobě aspoň něco prozradil a zvlášť to platí pro takzvané profilové foto, které sice někteří nějaký čas obchází určitým zástupným obrázkem, ale nakonec o sobě leckterý jedinec prozradí mnohé. Stali jsme se během několika let společností, kdy na sebe víme celou řadu věcí a mnohdy si ani neuvědomujeme, co o nás kdo ví, nebo si to nechceme připustit.

Je tedy pravdou, že nás některé věci ani nenapadnou, nebo nás někdo blízký prakticky zase až tak nezajímá, byť se s dotyčným například často potkáváme, ale nápad nám může předat i někdo mnohem mladší, kdo se rád zabývá technickými věcmi doby ve které žije. Facebook vám klidně odkryje soukromý život třeba vašich pracovně nadřízených kolegů. Tak jistě, oni tam obvykle nedají nějaké choulostivé téma, ale už prozradí, co mají rádi, nebo kde nedávno byli a na fotografii třeba i vidíte, s kým že tam byli :-).

To, co já zde velmi často prezentuji na webu v podobě výletů a zálib, tak to oni svoji náplň zase nějakým způsobem vypovídají na svých FBI a někdy i s osobními fotografiemi. Pokud jsem tu tedy v úvodu psal, že v 80. letech si dívky rozmýšlely, kterému nápadníkovi svěří nějaké foto zpravidla nadbytečné fotky z OP ( občanský průkaz), nebo ŘP, tak dnes je doba mnohem dále a můžeme na netu číst i články ohledně zneužívání erotických fotografií.

Mládež je dnes zcela jinde. Divil jsem se relativně nedávno jednomu mladíkovi, že se pořád dívá na nějaké a pokaždé jiné fotky dívek a pořád tam na mobilu něco mačká. Když jsem se ho tedy zeptal, co že to vlastně dělá, tak mi bylo vysvětleno, že ty dívky něco zazpívají, nějak se zavlní, nebo i něco řeknou a on to potom lajkuje palcem nahoru, či dolu. Zase mám hned  rozšířený obzor :-).

Další takovou skupinou jsou samozvaní aktéři a učitelé, které tentokrát najdete v pohybu. Dříve se mladíci scházeli v garážích, nebo na pronajatých sálech, aby se tu pokoušeli plnit si sny o začínajících hudebních skupinách a dnes můžete takové amatérské záležitosti najít třeba klidně i na serveru youtube. A nejsou to jen mladí hudebníci, ale kdokoliv, kdo vám chce například představit, jak se zachází s nějakým elektronickým výrobkem.

Koupíte si věc, je k ní manuál, ale přesto se někdy vyplatí, když si tu věc necháte představit od člověka, který s ní má již nějaké zkušenosti a ovládá ji. Je někdy skrytý mimo kameru a jindy jej máte naopak před sebou na obrázku, často se i představí a ukáže vám třeba v nenáročném videu, jak se má správně brousit vrták.

Mladí lidé si dnes pro svůj věk některé věci ani uvědomit nemohou a poznají to až časem, ale moje generace, která se čím dám častěji ohlíží a porovnává, tak musí konstatovat, že svět se změnil neuvěřitelně a zejména v oblasti sociálních sítí, jak se tomu také na internetu říká. A vlastně to tu dnes v tomto článku píše člověk, který díky náhodě zažil takového malého předskokana sociálních sítí, kterým byla kolem roku 2000 občanská radiostanice.

A jak mě to dnešní téma vůbec napadlo ?  Četl jsem letos takovou  filmem proslavenou větu, která byla  zajímavě doplněna. ,, Už je čas pane učiteli ( - ) Dožít se důchodu.

Celá léta jezdím občas vlakem a vždy moji pozornost uchvátí neobvyklá válcová stavba, kterou najdete na mnoha městských nádražích, a která slouží k parkování kol. Říká se jim také parkovací věže. Noční snímek jedné z nich ( v Břeclavi) je na prvním snímku.

Dnes vede i přes Mělník významná Labská cyklotrasa, která má svoji odbočku k vlakovému nádraží a nutno dodat, že tu opravdu někteří cyklisté začínají, nebo končí svoji cestu a někteří jsou i ze zahraničí.

 Význam Mělnické stanice může nyní v době jednání o zrušení lokálky spět k další významové degradaci nádraží, která v minulosti postupně ztratila kiosek s občerstvením ( požár nádraží), novinový stánek i nádražní restauraci přes silnici, ale na druhou stranu získala další parkovací plochu pro auta, úschovnu zavazadel a nakonec i slibované boxy pro úschovnu jízdních kol.

Přece jen je Mělník branou do Kokořínska a jen nepochopitelné nenavazování spojů a touha mocných za každou cenu nově zrekonstruovanou lokálku zničit je dalším kopáním do našeho po požáru upraveného, ale chudého nádraží.

Proto už snad ani člověka nezaráží, že Mělník je u těch věží takovou vyjímkou a zvolili jsme v našem městě zařízení se zřejmě dostatečnou kapacitou. Konečně, některé stanice dokonce nabízí cyklistům svá kola, jak jsem tu již kdysi psal, ale nejsem si v současnosti jistý, jak je tomu v případě naši stanice. Tím mimochodem odpadá starost s přepravou kol ve vlacích, ale nemáme zpravidla vůbec zprávy o tom, jak a kde jsou tyto služby využívány.

Nicméně mě tu poněkud udivilo, že služba vůbec nic nestojí. Bude vám stačit pouze mince v hodnotě 10 Kč, která se vám po vyzvednutí vrátí tak, jako když u supermarketu vrátíte opět do řady uzamčením nákupní košík.

Na samý závěr si dnes dáme již dlouho hotovou Mýtní ulici. Vypadá to pěkně a automobilisty i kolaře tu již žádné drncání nečeká.