Pokud máte rádi cestování a výhledy do krajiny, tak zjistíte, že aspoň občas, se neomezíte jenom na svévolnou větu : ,, To je krása !", ale chcete také vědět, na co se vlastně díváte. Na mělnické zámecké vyhlídce se nejčastěji návštěvníci dohadují ohledně kopců na severozápadním obzoru, a pak už pro nás banální komickou záležitostí ohledně pravého a takzvaně falešného soutoku největších českých řek.
S kopci Českého středohoří problém mnohdy není, protože mají svůj známý tvar a řada lidí i bez pomůcek pozná aspoň odtud viditelný Říp, Milešovku, Kletečnou a Sedlo. Situaci si však ulehčujeme, když se jedná o vzdálenější Krušné hory, které nemají výrazné vrcholy, ani tvar a působí pouze jen tak, jako namodralá hradba pohraničních hor na obzoru.
Pozorný pozorovatel však časem zjistí, že se v nich za dobrých podmínek objevují především větrníky větrných elektráren a z Mělníka není mnohdy problém spatřit i siluetu horského hotýlku Komáří vížka ( 808 m.n.m.) nad městečkem Krupka. Větrné elektrárny a jejich umístění zjistíte zde :
https://csve.cz/cz/aktualni-instalace
Děčín - Moldava v Krušných horách.
Pak se tam ještě mohou vyskytnout občas nějaké stožáry a někdy nás někde zaujme i bělavý dým patřící obvykle nějakým chladícím věžím elektráren ležících pod Krušnými horami, což je spíše případ Řípu. Tam je divák přece jen poněkud výše a kromě pohledů do zde zakryté východní části Českého středohoří, se mu již nabízí i pohledy do míst, kde lze o něco níže tyto elektrárny tušit a případně je i identifikovat.
Slunce a zejména jeho západy mohou na některé kopce upozornit, jakož i na stavby, které se tu nacházejí, a tak se může stát, že z bezvýznamného stožáru, se rázem stává střed zájmu. Tak tomu bylo i v mém případě, když jsem si uvědomil, že zrovna u toho stožáru na první fotografii zcela vpravo, se pravidelně slunce o letním slunovratu nachází.
Z okna vlaku.
Zprvu jsem se pokoušel zjistit umístění toho neznámého objektu v mapě a samozřejmě mi imponovalo, že jde o bod, který je jistě až v Krušných horách. Ba co víc. Vypadalo to, že se možná dívám na objekt, který je až za hranicemi naší republiky. To později ještě více utvrdil i program do našich mobilních telefonů, který je právě takovým programem pro ty, kteří chtějí vědět, co může být z daného místa vidět.
Myslím, že již nebylo co řešit, když se na konci letošního července ukázalo, jaký pohodový výlet lze do těch míst podniknout, a co všechno si přitom navíc mohu ještě užít. Na co ještě vůbec čekat, když už je srpen, délka bílého dne, se pomalu zkracuje a noční déšť na tuto sobotu ještě celkem příznivě srazil teplotu ?
To se ví, že vstávat se mi brzy ráno do volné soboty, kdy kapky deště pěkně bubnovaly na sklo oken moc nechtělo, ale to takto nelze dělat, ač má člověk papírově dva dny odpočinku, a pak je to vstáváni zase nutností. To by se člověk nikam dále nepodíval.
Hrozné je to připravování a nic nelze podcenit. Je třeba myslet na to, že byl nad ránem silný déšť a jistotou tedy bude pevná terénní obuv do mokra, něco proti občasnému dešti a něco proti větru, který se může na horách objevit. To další je takový standard našich nároků a i tak jsem nechal doma eura, kdyby náhodou byla potřeba třeba ke koupi nějakého pohledu.
Historické nádraží Moldava.
Vyjel jsem tradičně v 6.50 zastávkovým vlakem do Ústí nad Labem - západního nádraží na jízdenku DUK celodenní za 140 Kč. Prostě jasná klasika. Zprvu se vše kolem mračilo, ale už před Ústím vylézalo sluníčko schované dříve za mraky. Tam jste v 7.52 a já si dovolil něco, co ještě nikdy.
Vkročil jsem do budovy, hodil pohled na všechna výdejní okénka, tabule odjezdů, i na tentokrát vybrakovanou nádražní knihovničku a vyšel jsem opět na peron, abych nastoupil ještě mezi posledními lidmi do zde již dlouho stojícího vlaku mířícího z Kadaně do Děčína.
V 8 hodin jsem tak vystoupil na ústeckém hlavním nádraží a měl jsem přes 15 minut na to, abych si prohlédl všechny místní nádražní obchůdky a zkusil najít mezi nimi i případnou směnárnu. Co kdyby tam měli někde na horské chatě na Lugsteinu pohlednici, jako třeba na jaře na Ungerbergu u Sebnitzu :-)?
Cesta na místo je skvělá a tento vlak je jak dělaný i pro nás Mělničany. V 8.19 jezdí z hl.n. přímá spěšná spoj. Trasa spoje je: Děčín- Ústí nad Labem hl.n- Ústí nad Labem záp.n- Teplice- Louka u Litvínova - Hrob- Dubí - Mikulov - Moldava v Krušných horách s příjezdem v 9.55. Jedná se o významnou obnovenou horskou železnici, která v minulosti pokračovala i na území Saska, ale dnes je tu několikakilometrový úsek bez kolejí, což je častá bolest tratí končících u našich hranic.
Lidé se na tuto trať vrací i opakovaně, protože nabízí ve své horské části neskutečnou romantiku. Ona totiž stoupá z podhůří Krušných hor až na jejich vrchol a nabízí cestujícím úchvatné výhledy. Projíždíte dlouhé tunely, přes viadukty a vidíte zvláštní zapomenutá městečka v přírodě, lesy, skály i stará velká chátrající nádraží. Nejkrásnější však jsou dálkové výhledy z vlaku a konečně i pohledy na blízkou horu Bouřňák.
Po celou dobu stoupání vlaku, kdy jsem jel snad i 30 minut pozpátku jsem se díval občas s úsměvem domů. Čtenáři, rozuměj tím, že můj zrak přitahovala hora Říp a její okolí. A pak to byla úchvatná hora Bořeň nad městem Bílina. V Moldavě je obrovské, staré a kdysi důležité nádraží, před nímž je mnoho informačních tabulí ohledně horské dráhy.
Moje cesta vedla samozřejmě do informačního centra u hranic s Německem, ale centrum mě uvedlo trošku do rozpaků. Zakoupil jsem tu několik pohledů se železniční tematikou, neb jiné nebyly a tři turistické vizitky, což bylo také pro toto místo trošku překvapivé maximum. Paní byla celkem příjemná, a když jsem ji oznámil svůj úmysl, tak mě varovala.
Nejprve mi ukázala u mapy něco, co dávno vím. Prostě to, že v Sasku mají kraj, který nese název Východní Krušné hory - Saské Švýcarsko. Volně přeloženo mi sdělila, že je sice Hřensko daleko, ale když prý přejdu potok do Saska, tak to asi od silnice napravo bude zakázané jít. A přidala vyprávění nějaké paní.
Nejlepší důkaz je vždy ten, který vidíte osobně. Přešel jsem potok a žádné cedule zákazu, nebo zátarasy jsem neviděl. V 10.25 jsem tedy vyrážel na trasu po modré značce, která tudy vede severovýchodním směrem. Celá moje akce proběhla tentokrát po cestách, které nebyly nikdy užší, než rozchod kol traktoru :-).
Značení bylo jako u nás a velmi jsem si pochvaloval četnost značení, kvalitu i častou kilometráž v kilometrech. V pozdější fázi jsem potkával konečně i další pěší poutníky, nebo cyklisty z obou států a ve 12 hodin jsem konečně stanul pod hlavním cílem výletu. ,, Tak to je tedy ten stožár, u nějž vídáme o letním slunovratu z naši zámecké vyhlídky zapadat slunce."
Jinak tu pro nás relativně není nic zvláštního. Později jsem potkal místní české znalce, kteří mi řekli, že tam poblíž je sice jakási částečně výhledová skalka, ale vede k ní jen neznačená pěšina. Díky těmto chlapíkům jsem se dozvěděl mnohé zajímavosti, ale to snad ani občas nelze publikovat. Nicméně, když se slušně chováte a porušíte nějaký zákaz, tak vám spíše jen domluví a pokuta by pro vás byla něčím, co snad ani raději nedomýšlet.
Samotní místní Sasové na mě působili velmi přátelským dojmem, a když pominu jejich překvapivou odpověď v češtině ( starší manželský pár), když jsem se loučil s paní v TIC v Moldavě, tak jsem měl později příjemný pocit, jako kdyby tu snad ani žádná hranice nebyla.
Je pravda, že tu logicky hodně zakopáváte o naše lidi i o vícejazyčné texty na informačních tabulích, kde figuruje vedle němčiny především náš jazyk, ale nikdo se tam na mě rozhodně nemračil, a tak, jako jsme se my mnozí naučili zdravit pozdravem ,,Hallo" , tak oni někdy sami od sebe zase užijí to naše ,, dobrý den" , což je takový symbol společného zájmu o turistiku, cestování i dobré vztahy.
Paradoxně jsem právě s jedním místním občanem zažil takovou komickou situaci. Zaujalo mě tam místo, kde se píše, co vše je odtud za vynikajících podmínek až vidět. Psalo se tam až o 140 km vzdálené Sněžce a Luční boudě. Bývám zvyklý, že to poslední dobou za moc nestojí a snad proto, že cesta vedla věčně lesem, tak jsem se vrhl spíše k teorii, než k realitě.
Hlavně jsem fotil na panelech vše zde poučné, co je odtud prý dokonce někdy až vidět. Náhle tam zastavilo auto s německou SPZ a vystoupil jakýsi sympaťák, který se šel podívat na výhled. Místo pozdravu jsem použil při setkání něco ve smyslu krásného počasí. On se zadíval jedním směrem, začal cosi vykládat, a pak jsem se probral. ,, Cože, on je vidět Ještěd ?!"
To mě již muž ukazoval rukou na nám důvěrně známý kopec a mně nezbývalo, než se ho zeptat, odkud přijel a porozprávět trochu o městě na soutoku největších českých řek, aby mimochodem věděl, že to mám k tomu kopci téměř o 100 km blíže, než to má on. Byl totiž místní.
Někdy se stává, že na nějakém výletu narážíte celý den na stejné lidi a ještě se vám připletou i na první fotozáběr dne :-) Šlo prakticky o místní dvojici dobrodruhů, která byla i na Kokořínsku, chystá se k Čertovým hlavám do Želíz, ale mají za sebou i mimorepubliková dobrodružství na Balkáně ( vodáctví), což tato doba umožňuje. Prý by ještě do konce léta rádi vytáhli s koly k Hamburku a jeli podle Labe domů.
Chlapíci mě protáhli bezpečně Cínovcem a nasměrovali dál na cestu ke Komáří hůrce. Byla to taková nekonečná úvozová cesta s občasnými pěknými blízkými výhledy naopak k severu. I tady jsem potkával pěší a cyklisty, a občas i komunikoval, aby byla cesta zajímavější.
Měl jsem už nějak docela dost, protože jsem šel 20 km neznámým terénem, bylo už horko a občas jsem se pro zpestření ptal, jak je to ještě asi na tu Komáří vížku daleko. Také už bylo 16 hodin. A tak jsem třeba potkal dva mladíky z Drážďan, slovensky mluvícího Vietnamce s německou přítelkyní, nebo partu ,, pražáků " ( správně pražanů :-)) v maskáčích, kdy jeden tvrdil, že jdou pořád na západ, a taky to u nás na Mělníku a na Kokořínsku znali.
Krupka.
Úplně mi připomněli ten film Království nebeské. ,,Hej, nevíte kudy se jde do svaté země ?" Už nevím z hlavy, jak to tam je, ale něco ve smyslu ...,, Jdi pořád na jih, až budou lidi mluvit Italsky, pak na východ..... Raději toho nechme, ať se ještě časově nezamotám mezi latinu a nějaké první prvky italštiny.
Z Komáří vížky byly oproti loňskému říjnu parádní výhledy a každý si je pochvaloval. Dolů jsem se svezl velmi rád lanovkou v 16.30 a zase to bylo jiné. Cena 170 Kč, teploučko, krásné výhledy a doba jízdy 15 minut. Ale, pokladní se podivil, že chci lístek jenom dolů, protože obě cesty stojí 240 Kč a všichni ostatní z naši skupiny už měli lístek z dolní stanice pro oba směry. Když to někdy nejde.
Lanovka ( čekání v řadě) mě zase seznámila s věkovými vrstevníky z Prahy, a tak jsem došel do Bohosudova na vlak až v 17.30. To bylo právě včas, protože v 17.40 jedete jednu stanici do Ústí nad Labem- západní nádraží, odkud vám v 18.03 odjíždí vlak k nám. Mělník vás přivítá v 19.02.
Výlet k bodu, kde se promítá slunce o letním slunovratu za našim zámkem, se prostě po všech stránkách povedl. Vlastní aktivita prostě potěší a člověk má sám ze sebe radost, že to aspoň takto ještě vše jde. Kolik lidí jen už takto vyšlapovat nemůže a jsou i mladí. Úspěšný vstup do dalšího pracovního týdne !
Jen tak pro představu. Nafotil jsem 180 fotografií a s článkem si hraji skoro celý den. Není skoro čas na korekci. Píši to pro lidi, kteří si myslí, že psaní blogů je nějaká legrace. Pro autora zábava vykoupená časem. Množstvím času, protože nejde jen o fotografie.
Aktualizováno 7.8. ve 21.30:
PS: Cestu si lze zkrátit. Autobusová linka číslo 398 Teplice-Cínovec- Altenberg-Dresden
http://mhdteplice.cz/jr/2015-01-01/duk/389.pdf
Žádné komentáře:
Okomentovat