Báseň stařenky. Povinná četba ?

Dnes mi přišla v e-mailu báseň, u které bylo připsáno, že by měla být povinnou četbou pro zdravotní personály i pro rodiny samé. Prý ji napsala jakási žena v léčebně dlouhodobě nemocných a po její smrti ji mezi věcmi objevil zdravotní personál. Když jsem si ji přečetl, tak na mě zapůsobilo, kolik je v ní reality a mnozí z nás, se s tou realitou můžeme čím dál více a mnohdy i nenápadně setkávat.

Když půjdete přes přechod pro chodce a chcete mít jistotu, že vám dá auto opravdu přednost a nešlápne na plyn, aby ještě rychle projelo, tak je nejlepší být krásnou slečnou, nebo ženou. To už auta zpomalují na 100 metrů dopředu, aby si páni řidiči ( řidičky jsou možná leckteré ohleduplnější) co nejlépe pěkný objekt prohlédli. Ale, jak je již tělesná schránka schátralá a ještě začne přecházet mimo přechod, tak je to pitomej chlap, nebo bába blbá. A to se leckdy promítá i do přístupu k těm, kteří někde nedobrovolně v takové schránce končí a pro řadu lidí tu tak nějak přesluhují, obtěžují, nebo zaclání. Vlastně není většinou nikdo zvědavý na jejich uplynulé osudy, pokud nejsou snad mediálně známými a konec to musí být vskutku hořký, pokud dotyčný, či dotyčná ještě trochu vnímá. I když nejste zrovna přátelé poesie, tak si myslím, že to má obsah a stojí za přečtení.

Báseň stařenky.

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou  vidíte?

Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.


Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,

o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.


Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.


Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.

Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.


Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.

V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.


A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,


Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.


A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.


Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.

Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.


Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.


Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá


Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.

Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!