Výlet k možná nejslavnější bizarní hradní zřícenině v České republice.

 

Žijete na Mělníku, nebo v jeho okolí ? Naučili vás rodiče a potažmo škola lásce k přírodě a k cestování ? Pak jste jistě brzy poznali Kokořínsko a zaujalo vás.

S Kokořínskem se samozřejmě pojí osobnost básníka Karla Hynka Máchy, který byl  na dnešní měřítka také velmi zdatným turistou a romantikem. O tom svědčí jeho velká obliba přespávání v hradních zříceninách, jejichž podobu si kreslil do svého zápisníku. Z toho prý vzešlo asi 88 náčrtů hradů a hradních zřícenin, které si stihl Mácha během svého krátkého života na svých toulkách zakreslit a samozřejmě je musel pěšky navštívit. To dnes mnozí nezvládneme ani při dnešní dopravní technice, ale žijeme prostě poněkud jinak.

Určitou útěchou nám tak mohou být i překrásné obsáhlé encyklopedie plné barevných velkých obrázků, kterých však musíte mít k rozsáhlému počtu těchto památek u nás hned celou řadu. Jenže, tam zase spíše vidíte slavné hrady a zámky, ale se zříceninami je ta situace podstatně horší. Buď je vytvoří určití nadšenci, kteří se zaměří na několik svých oblíbených objektů, nebo se setkáte s publikací, která by ráda obsáhla všechny, ale stejně zjistíte, že tam nějaká ta vaše známá chybí, jsou tam jen maličké obrázky a téměř žádné psaní. Prostě je to takový přehledový lexikon.

Většina  z nás tak objevuje krásné hradní zříceniny spíše náhodně, díky televizním dokumentům, nebo kalendářům, které pro nás vytvoří naši profesionální  fotografové krajináři. Tak tomu bylo v mém případě i s hradem Gutštejn. Prostě jsem jednou prohlížel kalendář s těmito objekty a zaujal mě tam hrad, který neměl svoji dominantní věž ani tvaru oválného, ani hranatého a navíc byl snad téměř  jediným, z jehož hradní věže vyrůstal strom. Už tehdy jsem zahořel touhou místo poznat, ale mělo uběhnout několik desítek let.

A tak jsem se jednoho letního dne roku 2023 rozhodl, že svůj první výlet na Jízdenku na léto podniknu právě k hradu, který mě kdysi  právě díky kalendáři zaujal. S velkou radostí jsem vyrazil vlakem v 5.48 hodin do Prahy, kam jsem na Masarykovo nádraží přijel asi v 6.55. Vlak byl slušně obsazený již i na Mělníku, ale nejvíce lidí nastoupilo tradičně v Neratovicích.

Na pražské hlavní nádraží sice musíte jít asi 8-10 minut pěšky, ale cesta jednak není tak špatná, jak by se mohlo zdát, a pak nám také nic jiného nezbývá, když to ti vlivní takto vymysleli a někomu je to snad i jedno. Ostatně, ony jsou i závažnější věci a jenom koukáte. Třeba taková zubní pohotovost, která sídlí na Mělníku, ale občan Mělníka si tam na rozdíl od občana Velkého Borku, či Skuhrova několik stokorun prý připlatí. Tak to mám aspoň od lidí, kteří to již na své kůži zažili.

To jsem ale odbočil. Měl jsem tedy téměř 45 minut času a představoval jsem si, jak si zajdu do Luxoru, ale zase jsem zapomněl, že jsem v Praze, kde není zvykem otvírat brzy krámky, byť by na takovém nádraží jistě ten zájem byl. Díky tomu tu ale máte zase nové obrázky. V přízemí můžete obdivovat za sklem drážní drezínu velikosti automobilu, kterou jsem tu již někde také dával a nyní tedy kdesi v patře model hlavního nádraží.

Odjížděl jsem směrem na Plzeň  tradičně Západním expresem v 7.43, který by vás dovezl asi 11.45 do Regensburgu, kde jsem vlastně již před mnoha lety byl během krátké doby hned čtyřikrát a potažmo přímo do Mnichova. Ve vlaku jsem zjistil, že jsem si nechal doma zcela nabitý tablet a bylo to k vzteku. Druhá facka z filmu Království nebeské. Co jen musí člověk po roce všechno překonat, aby byl zase ve volném čase vůbec schopný cestovat dle svých představ ?

Nu nic, aspoň jsem si zase opakoval úvodní články několika německých lekcí. Tuto mini knížku  jsem si připravit nezapomněl. Ale představa byla zcela jiná. Představte si, co také člověka může potkat. Pořídil jsem si v roce 2015 za nemalý peníz internetové rádio a k  9.5.2023 jej anglický výrobce degradoval na obyčejný přijímač FM/DAB+ . Prý je technologie již dále, kupujícím se tímto omlouvá, ale po určité on-line registraci si můžete se slevou koupit nějaký nový model stejné značky. Prostě vypnul připojovací službu.

Ještě štěstí, že si aspoň díky aplikaci v mobilech a tabletech můžete stáhnout program, který vám umožňuje poslouchat dokonce vámi zadané stanice i bez nabídky země a kontinenty. Tady byly služby netového rádia opravdu horší a horší, když nebylo možné některé stanice již přijímat a signál i vypadával.

V Plzni jste dnes klimatizovaným expresem bez jediného zastavení za 70 minut. Už před devátou hodinou jsem tam vystupoval z vlaku a nástupiště jsem nemusel vůbec opustit. Tam za chvíli přijely takové dva samoobslužné vozy  ( to mě nezajímalo) linky Radnice - Bezdružice s hlášením stanic a v 9.10 se pokračovalo kolem vyhlášené přehrady Hracholusky do malé zastávky Strahov ( na znamení), kam jsme přijeli asi v 10.08 hodin.

Mám moc rád, když lokálka odjede a kolem mě jsou jen pole, lesy a případně kopečky. Vystoupili jsme tu tři a na zřícenině jsem se měl s vystupující dvojicí setkat. Ta si to totiž trošku zkrátila a dost pospíchala.

Tady to vypadalo, že se mám snad brodit, ale pak se ukázalo, že má červená se táhne stále po pravém břehu potoka Hadovky a výstražná cedule o přechodu po vzdálenějším mostě se týkala něčeho jiného. Největší problém mi totiž dělalo počasí. To že je léto ? Pořád  všude větrno, také v Plzni na nástupišti a lehkou bundu jsem si opravdu nevzal. Vždyť loni bylo na jihu Moravy úplně jinak a další krám do batohu.

Vůbec jsem nechápal, že tady po červené dle stavu cesty od vlaku podle potoka skoro nikdo nechodí a později jsem ty lidi nechápal ještě více.

Občas byla cesta i lepší, ale většinou jsem si připadal, že snad ani nejsem v blízkosti vyhlášených míst.

Potok Hadovka moc vody neměl a občas utíkal i od cesty.

První náznak trampingu.

Málem bych šel dále podle potoka, ale zaujala mě tato lávka a prostory za ní.

U tábořiště byly uvázány i dva hasící přístroje.

Přemýšlel jsem, proč tu pořád čtu někde o nějakých mrtvých, abych se později dozvěděl, že to je prostě kvůli lidskému hazardu. Hrad Gutštejn totiž stojí vysoko na skále nad potokem Hadovka a lidé to nechtějí nahoru a snad i dolů zdlouhavě obcházet, až se zřítí.

Tak, je 11 hodin a jsem v cíli své cesty. Tady vpravo dole jsou mí noví dočasní kamarádi z Plzně, kteří se nyní rekreují u přehrady Hracholusky, přijeli stejným vlakem, vystoupili na stejném místě a po krátké diskusi je mám ještě znovu v Konstantinových Lázních potkat a jet s nimi vláčkem zpět. Paní ( 76) byla dost upovídaná a řekla mi, že to tady prostě zbožňují a jsou tu snad po 50. Pán ( 79) se mi snažil popsat okolí potoka dále i naučnou stezku, ale vážně se mi už dolů  k vodě nechtělo a nebyl čas.

Kalkuloval jsem s odjezdem z Konstantinových Lázní už ve 14.05 domů. Později jsem se už v Lázních dozvěděl, že dvojice, které bych ten věk snad minimálně z více metrů nehádal, tak že mnohdy pomáhá s taškami třeba i o 20 - 30 let mladším lidem, kteří se sotva hýbou a nikam nechodí. Jsou ale prý poslední manželskou dvojicí z jejich jinak velké party přátel, která zůstala ještě v jejich věku kompletní.

Paní sice horlivě mluvila o krásách těchto míst i o Domažlicku a okolí Železné Rudy, kde to trošku znám, ale nikdy prý nebyli na Kokořínsku, ani na Mělníku a jenom u příbuzných v Brandýse nad Labem.

Těch lidí tu bylo prý tentokrát hodně a jedna mladá rodina sem přijela kočárkem až z Konstantinových Lázní. Místy prý byla cesta příšerná. To jsem měl prozkoumat a zatímco kočárku asfaltky vyhovovaly, tak mě značka po silnicích přišla občas praštěná a moc jsem nechápal, proč sem lidé nechodí ze Strahova přírodou podle potoka. Ale, tak dobře. Pro kočárky a jízdní kola je okresní a ne moc užíváná silnice celkem dobrá. Horší to bylo na té bližší k Lázním. Nu, a pěšáků už dnes moc asi není. Škoda. Nejvíce ty starší generace. Přitom se říká, že pěšky poznáte nejvíce detailů a můžete jít i do krásnější a divočejší krajiny.

Gutštejn patří k utopeným hradům podobně tak, jako Kokořín, nebo třeba Helfenburk u Úštěku. Následné okresní silničky a výhledy do kraje připomínají spíše okolí obce Sřednice, ale vidíte kolem sebe samou zvlněnou krajinu, kopečky a vesnice.

Přešel jsem trošku na detaily a bližší věci.

To jsem již prakticky v malých Konstantinových Lázních, které mi lehce připomínaly Karlovu Studánku v Jeseníkách. Také malé, také v údolí, a také kolem kopce. Sháněl jsem kvůli vizitkám TIC, ale už ho zrušili. Místo toho tu byla cukrárna, kde paní prodávala mimo jiné i všelijaké lázeňské oplatky ze západu Čech ( včetně místních), ale i několik pohledů a hlavně 6 vizitek, kde nechyběl i Gutštejn.

Hned u muzea stál švihák lázeňský. Já si tedy hned vzpomněl na Františka Ringo Čecha a Jirku Schillingra, kteří nějakou takovou písničku hráli :-).

Lidé tam většinou posedávali v nějakých restauracích, kavárničkách .....

.... a  lázeňskou budovu jsem tam našel až téměř dole na konci městečka. Léčí se tu choroby pohybového ústrojí.

Místní útulné nádražíčko je vlastně zastávkou  na trati Bezdružice- Pňovany v sousedství malého autobusového nádraží. Jezdí to odtud například do Plané u Mariánských Lázní, Tachova, či Stříbra. Mě tady dostalo to, jak se tu věnuje péče WC. To jsem naposledy viděl snad v Bruntále. U nás ve velkém okresním městě máme snad za tři čtvrtě mega u hřbitova chytrý záchod, ale co si pomyslí návštěvník, který u nás vystoupí z vlaku, nebo čeká na vlak, tak to tedy nevím.

Podívejte se, jak je to jednoduché a logické. Záchody mají být hlavně na nádražích, a až pak teprve možná někde na hřbitovech. Mimochodem, sice jsem tomu moc nevěnoval pozornost, ale jinde než u nás jsem u hřbitova snad nic podobného neviděl.

Jak jsem se tedy výše zmínil, tak na autobusáčku jsem na lavičce potkal staré známé a odjížděli jsme ve 14.05. V Pňovanech mě dvojice opustila a v 15.15 jsem byl opět v Plzni. Tady jsme chvíli čekali na rychlík Berounka ze stanice Klatovy ( odjezd 15.25). Ten sice stavil v Rokycanech, Zdicích i Berouně, ale v Praze byl v 16.47. Teď byl konečně čas na návštěvu nádražního Luxoru. Vždyť Jan Hocek vydal další knihu ,, Centrální stezka. Českem od západu k východu." Myslím, že ji vede také podle Gutštejna. Zatím nebyl čas ani moc nahlédnout. Ostatně, teď už se připravuji na další akci.

Abych užil Jízdenku na léto, jejíž 14 denní varianta stojí letos 1990 Kč, tak jsem v pohodě odjížděl v 17.45 vlakem ČD do Všetat ( asi 18.39 příjezd ?) a odtud již čekající spojí z Lysé nad Labem do Ústí nad Labem ( odjezd asi 18.42 - Mělník asi 18.47 ?) Teoreticky jsem mohl jet dokonce z hlavního nádraží v 17.20 rychlíkem a asi 18.06 být už ve Všetatech a v  18.09 pokračovat Railjetem na Mělník ( 18.15), ale to by musela existovat Jízdenka na léto, kterou by uznávali všichni dopravci. Ovšem, jak jistě víte, tak dnes je doba, kdy je vůbec problém, se všude na něčem dohodnout, natož v dopravě na železnici, kde už to neklape roky.

Mějte se fajn a snad vám články něco dají. Počítadlo webových návštěv zatím Google nevypnul, tak snad dobré. Vidět časem těch šest nul by se mi docela líbilo a samozřejmě se to přibližuje. Pomalu, ale přibližuje.

Za krásnou krajinou nemusíme nijak daleko a máme šanci ji lépe rozumět. Na mělnické hory, aneb jak snadno zabloudíte mezi Vrátenkou a Houskou.

 

Dovolené se nám rozjely a je celkem zajímavé vidět, jak si jejich trávení kdo představuje. Je to totiž neskutečná všehochuť myšlenek. Myslíte si, že nastal čas k výletům, nebo k delšímu pobytu někde mimo domov ? Tak si to většinově představujeme a přesto je dost lidí, co aspoň část dovolené věnují nějaké práci doma. To tu ovšem řešit nebudeme a podíváme se na část rekreační.

Máme totiž sice řadu lidí, kteří se už vidí někde u moře, nebo ,, aspoň" na pobytu někde u nás v Čechách, ale také jsem se zejména u těch starších ročníků setkal s názorem, že si nejvíce odpočinou doma, kde mají minimální starosti a k tomu si občas udělají nějaký výlet do relativně nedalekých míst, kde to už znají, v poklidu si to tam užijí a za chvíli jsou už zase doma ve svém. Mimochodem, vyjde to logicky levně.

Soutok je známý tím, že jeho autor ( moje maličkost) jezdí už 9 let na nejlepší jízdenku v historii Českých drah po republice. Dostal jsem letos otázku, zda zůstanu Jízdence na léto věrný i v jejím 10. jubilejním ročníku, když tak moc podražila. Zůstanu.

Ovšem, tentokrát jsem začal úplně jinak a ono to má vše své opodstatnění. Uvědomil jsem si totiž, že až na několik vyjímek toho člověk moc přes rok nenacestoval a on je to docela slušný zásah do života, který přináší jisté starosti, ale také určité filosofie.

Nechci dnes psát o těch starostech, když jedete autem 25 km za město, ale jak uvidíte, tak také nemusí vše vyjít hladce, a to nemluvím o nějaké případné závadě na vozidlu. Vyzvednout však musím filosofickou stránku věci. Vám se může líbit kdekoliv a můžete klidně obdivovat krásný výhled z nějaké rozhledny kdesi na Vysočině, ale dost pravděpodobně zůstanete pouze u toho konstatování, že to je prostě jen hezké.

Zcela jinou situaci můžete zažít, pokud si jenom tak vyjedete na Vrátenskou horu. Mimochodem, vede na ni i několik oficiálních turistických tras, které umožňují přístup i z takových vzdálenějších míst, jako je obec Skramouš na ,,Mšence",  městečko Dubá na státní silnici, číslo 9, či  z nádražíčka Bezděz, ale také několik cyklotras.

Nejpohodlnější cesta je ovšem autem na parkoviště. Na rozhledně vás možná překvapí zvednuté vstupné z dosavadních 30 Kč na 50Kč, ale co dnes nezdražuje. Pak zjistíte, že se tam budují nějaké sociálky, ale to bylo také vše, co mi mohla mladá brigádnice v pokladně k tomu říci

Jezdím sem velmi rád a je myslím zbytečné, abych tu už po stopadesáté psal, co vše jsem tu zejména díky svému rádiovému hobby zažil. To víte, když znovu šlapu těch 125 schodů  do ochozu rozhledny a vzpomínám, co jen jsem se jich tu zejména večer našlapal, když jsem byl o polovinu života mladší, tak je to těžká nostalgie. Poslední dobou je to většinou jen za rozhledy, nebo aspoň pro pohodu v duši, ale to má úplně jiné grády, než někde ve vzdálené krajině.

Tady prostě víte, na co se koukáte ,jak je to daleko a někdy je i zážitkem poslouchat chvíli dohady těch mladých lidí, kde se kromě dohadů nad jmény kopců občas ještě někdo najde, komu se do ochozu ani moc nechtělo a leckdy už přemýšlí na cestu dolů.

Na snímku máte pasáž známou i od našeho zámku. Milešovka a Kletečná.

Sedlo tu už není tak majestátné, jako od nás, ale pořád je to nejvyšší kopec východní části Českého středohoří.

Bezděz se nedá vynechat. Měl jsem tu čest, se na něj dívat z Prahy- Kbel, kde v cestě není opravdu nic. Pamatujete na nedávný článek o Mělnickém hroznu ? Ti kluci byli právě ze Kbel a rozhodli se, že na něj půjdou stejně tak, jako chodil Karel Hynek Mácha.

V dáli se občas blyštila restaurace na Ještědu, pod kterou vylézaly z anonymity obce na jeho úpatí.

Krásným objektem je větrný mlýn u Vrátna, kde jste už také se Soutokem byli na návštěvě.

Za Bělou pod Bezdězem byly vidět  Drábské světničky i Kozákovský hřbet.

Dnes jsem měl však v plánu i menší tůru k zámku Houska.

Zatímco Krkonoše byly matně vidět, tak jsem jen marně čekal několik minut, zda vítr neučiní zázrak. Stačilo jen odfouknout mraky a pustit na obrys hor sluneční paprsky, které by jistě odhalily známé horské stavby na Cestě česko- polského přátelství, ale tentokrát zůstalo jen u přání.

Zatímco jiní opět usedli do aut a vypravili se k domovům, tak já si jen vyndal na parkovišti z auta směrovou anténu a vyšel jsem pěšky k zámku Houska. Jak jen vystoupíte z lesa, tak jste jako někde v pohádce. Housecké vrchy jsou prostě krásné kopečky na hranici dvou krajů. S určitou nadsázkou by se dalo říci, že to jsou vlastně ,, mělnické hory :-)"

Jen kousek pod Vrátenkou je takové krásné místo  s křížkem a lavičkou. Ačkoliv tu vede taková krásná úvozová cesta, tak je třeba se mít na pozoru. Na jednom starém stromě jen špatně poznáte, že po ni nemáte jít pořád, ale asi jen 50 metrů.

V době, kdy jsem fotil toto foto jsem ani netušil, že správná cesta  ( pěšinka) vede někde poblíž té aleje vlevo. Jak cesta padala dolů, tak už mi bylo vše jasné. Došel jsem potažmo až na silnici vedoucí z Housky do obce Kruh, kde koukal do mapy jeden cyklista z Mělníka, který měl ovšem i elektrický pohon. Ten nějak nechtěl věřit tomu, že by ho cesta, po které jsem přicházel dovedla opravdu do Nosálova. Ve Vojetíně   byl málokdo, ale opravdu nemám čas ho navštívit a zacházet si tak.

Podle známé hospůdky šlo vše už podle plánu, ale já zažil jednu poučku, která mi připomněla historický velkofilm Království nebeské. Ještě štěstí, že jsem jel jenom sem kousek za Mělník.

Jeden chlapec tam dostane od hlavního hrdiny pořádnou facku a nechápe proč. ,, Tu jsi dostal proto, aby jsi si tuto velkou chvíli navždy zapamatoval !" Já totiž přišel na to, že mám sice rádio i anténu, ale nechal jsem doma dvoumetrový propojovací kabel. Ještě štěstí, že jsem na to nepřišel třeba někde ve vlaku na Pálavu, kam jezdí občas nadšenci za dálkovými záchyty na FM a  hlavně  DAB+ z Balkánu. Slovince jsem tam v minulosti sice na teleskop již chytil, ale jen s velkým chvilkovým štěstím.

Tady  na vyhlídce vedle zámku Houska je takový pěkný výhled na Lužické hory, odkud jsem v minulosti na teleskop již oba braniborské muxy z Calau chytil, ale nebylo jisté, zda to není jen podmínkové. Ukázalo se, že ne. Teleskop pobral všechny zde možné německé multiplexy a anténa nebyla vůbec třeba. Naštěstí. Až budu podstatně dále od domova,  a také za účelem dálkového lovu, tak už se nesmí toto stát. Snad si to budu pamatovat tak, jako ten mladík, co dostal facku.

Není u nás snad krásně ? To už jdu na místní vyhlídku na horu Říp. Lidí tu bylo všude dost.  Protože jsem na vyhlídce na Říp zákonitě ulovil bavorské muxy, tak mě napadlo, že někde poblíž mezi stromy bude možná zas  klidné místečko s výhledem k severu a jinými možnostmi.  Přesně z takového směru se vracela dvojice, která na tomto zalesněném kopci také hledala ještě nějaký výhled.

Nakonec se ukázalo, že ne, a že je dvojice z Kolína nad Rýnem.

Tady u zámku jsem zase reagoval na dotaz dvou turistek z Valašského Meziříčí, které sem prý přijely k mému překvapení nějakou linkovou autobusovou spojí a než jim jel autobus zpět, tak chtěly ještě navštívit jezírko v Dolní Housce. Neměl jsem chuť zjišťovat podrobnosti

Všeobecně se ví, že Houska je sice opředena pověstmi, ale jinak má skromné vybavení. Kdysi jsem ji snad navštívil. Obvykle skončím u tohoto snímku.

To už je zpět z cesty na Vrátenku. Tentokrát jdu už správně a bylo třeba tuto cestu učinit, abych obnovil po mnoha letech její znalost. Právě tady jsem si uvědomil, že i turistickou vizitku zámku Houska jinde neseženete, než na zámku, ale už bylo pozdě. Stejné, jako na Kokoříně, kde jsem se pro ni o Velikonoce zastavil.

Když jsem šel na Housku, tak tady seděl pár, který se po čase vydal za mnou. Teď tu nikdo nebyl. Není to snad místo se svým genius loci ?

Jinak snad nemusím případným návštěvníkům Soutoku dodávat, že následovala zastávka u pivovaru Lobeč pro ležáček, kde byla zahrádka přímo přeplněna a nakonec ještě u mšenské školy, kdyby se snad ten obzor kolem Krkonoš rozfoukal. Tak tedy skončila poslední prověrka před relativně dálkovými výlety a už teď vám mohu prozradit, že hned ten první mě svým způsobem lehce nadzvedl, protože jsem zase viděl  jednoduchou věc pro veřejnost, která jinde jde, ale na Mělníku samozřejmě zase problém, nebo to spíše někoho vlivného nenapadlo a jiným je to jedno.

Jednou mi tu kdosi napsal, že prý ta moje propagace města na veřejnost i okolí na tomto webu a služby tomuto městu jsou spíše medvědí službou ( že městu a snad momentálním radním občas spíše škodím).  A kritika něčeho, co se mi , jako občanovi města nelíbí je věc špatná ? Většinou ty věci bijí do očí. Co se mi líbí, tak to rád chválím, ale musí se s mírou.

Ostatně, pokud by měl člověk jenom něčemu tleskat a dávat palce vzhůru, tak by to snad ani nebylo zajímavé. Spousta dobrých věcí uspělo v historii lidstva proto, že je někdo někde okoukal a dopravil do své domoviny. Dorazilo to později, ale dorazilo to.

Mějte se pohodově.