Z vlastního archivu ( 2) - Před 20 lety roku 2005 jsme prvně vystoupali na věž chrámu sv. Petra a Pavla a rozhlédli se z ní. Vodárenská věž přinesla po Pražské bráně další zajímavé výhledy na město a jeho blízké okolí.

Milí čtenáři, včera jste se mnou tady na Soutoku ve fotografiích vstoupili do naši jediné zachované městské Pražské brány a rozhlédli jsme se z jejího nejvyššího patra do všech stran. Pak jsme se ještě vyjímečně podívali na baštu v Jungmannových sadech. Není bez zajímavosti, že hlavním téma tohoto Dne mělnických památek ( 11.4. 2005) bylo středověké opevnění města, a tak asi nikoho nepřekvapí, že zpřístupněny byly i další dvě památky tohoto dílu, které měly za úkol samozřejmě také vyhlížet případného nepřítele a v případě nutné obrany byly důležitými centry odporu.

Zejména z Pražské brány se totiž také ovládal padací most a měla podobný účel, jako bohužel již nedochovaná Labská brána v ulici Legionářů na opačné straně náměstí Míru, o kterou Mělník přišel až teprve mezi lety 1836 - 1838. Aby byl výčet  mělnických obranných bran kompletní, tak ještě musím zmínit dávno zaniklou Říční a Loukovou bránu, o jejichž vzhledu, se můžeme tak akorát dohadovat z obrázků na jedné z několika zachovaných mělnických vedut. Zdá se, že Říční se nacházela někde mezi ZDŠ Jaroslava Seiferta a dnešním parkovištěm nad Vrázovou vyhlídkou, zatímco Louková v místech budovy soudu.

Konečně, řekněme si, že ty mělnické veduty jsou prostě poklad. Můžeme nad nimi žasnout a přemýšlet, zda jejich autor vyjádřil opravdu to, co vidí, nebo jen dostal na základě historických pramenů úkol na  zmíněných přibližných místech cosi ze své fantazie stvořit, ale nemůžeme popřít, že jsou prostě nádherné, z valné části krajinně důvěryhodné a určitě nás pohled na ně ještě více přibližuje k určitému patriotství, byť jsme někdy někteří nadšení i z jiných míst, ke kterým můžeme mít citově různě silné vztahy.

Mimochodem, podařilo se mi kdysi ty mělnické veduty najít v hojném počtu dokonce na internetu, ale později už byly k disposici asi jen pouhé tři. Ostatně, stále platí, že si můžete z internetu stáhnout pro osobní potřebu cokoliv, ale nemůžete to šířit na webu a podobně se to týká i interiéru sakrálních památek a zámků. Tam jsou ta pravidla ohledně osobního zájmu návštěvníka rozmanitá. Někde vás nechají fotografovat, jinde jen za poplatek a u těch nejvzácnějších památek ( třeba relikviář sv. Maura v Bečově nad Teplou) si můžete přímo z místa třeba jen odvézt brožuru s barevným vyobrazením relikviáře. Ve Staré Boleslavi jsem se letos prvně setkal s případem, kdy byla lebka sv. Václava zakázána fotit a mohli jste ji oficiálně získat pouze na turistické vizitce, kde zabírala jen její část o rozměru čtverečního centimetru.

Hlavní dominantou města Mělníka je chrámová věž kostela sv. Petra a sv. Pavla. Pohled z Pražské brány.

Samozřejmě ji najdete na internetu v pěkné kvalitě i v rozumné velikosti, ale o tom to přeci není. Proto lidé cestují, aby byli přímými účastníky a odváželi si vzpomínky i třeba v podobě nejrůznějších artefaktů přímo z místa. To jsem ale trochu odbočil a pojďme již do chrámové věže. Tady byly neskutečné fronty. Táhly se ten den parkem snad až od Palackého ulice, ale jak jsem již psal, tak tehdy člověk uvažoval jinak. Pokud nepublikujete, tak vás ani moc nezajímá, kolik bylo kde lidí, ale snažíte se kromě osobního prožitku si nejčastěji z takové věže odnést výhledy do kraje.

Nebyl jsem v naši domácí chrámové věži již dlouho, ale myslím, že tam asi není nic, co by bylo kromě ceny vstupného třeba měnit. Pokud jsou dveře otevřené, tak vás zprvu čeká krátké úzké kamenné schodiště až k pokladně.Pak se chodilo po dřevěném schodišti s různými patry a v roce 2005 to bylo vše ještě provizorní, aby mohl být později již zrekonstruovaný objekt v roce 2007 již natrvalo zpřístupněn veřejnosti. Výška mělnické věže, se udává 60 metrů, a tak by se dalo říci, že zatímco zámecká vyhlídka nalézající se v nadmořské výšce 220 m.n.m. je nejvyšším přirozeným bodem našeho druhohorního domácího mělnického kopce, tak vyhlídkový ochoz bude zřejmě v nadmořské výšce kolem 275 m.n.m. a špička chrámové věže pak dosahuje 280 m.n.m. Namořská výška kopečku Chloumeček, na němž stojí kostelík sv. Jana Nepomuckého ( barokní kaple sv. Jana), se udává 282 m.n.m.

Je to tedy taková zajímavost, že v ochozu věže jste vlastně v úrovni Chloumku a nejnižší místo mezi oběma kopci je koryto říčky Pšovky ( 160 mn.nm.), které tu zprvu vymodelovalo druhohorní Labe, které náš kopec původně obtékalo ze severu a rovněž dost pravděpodobně mělo vliv i na skutečnost, že zatímco dnes je mělnický kopec od Brabčova, kterým tu začíná Turbovický vrch táhnoucí se do Přívor oddělen terénní průrvou, tak kdysi byl náš vrch pravděpodobně součástí zmíněného hřebene. Dnes tu tedy máme údolí, jehož nejnižším bodem je bývalý řepný plac a kudy kdysi vedla trasa cukrovarské vlečky. Dnes tu tedy máme takzvanou obchvatovou silnici města, která někdy bývá nazývána také průtahovou právě pro zmíněnou skutečnost oddělení Rousovic od centra.

Na fotografiích vidíte zvony, které máme v chrámové věži tři a jsou předzvěstí faktu, že jsme již opravdu blízko cíle výstupu. Toto místo má úžasnou atmosféru a své obrovské váhy každoročně dojde na Den zvoníků ( během DED), kdy tu také najdete kromě odborného výkladu promítání a fotografie, které člověka i zasáhnou, protože mnoho zvonů bylo odvezeno a roztaveno pro potřeby světové války.

Náladu vám naopak zpraví ukázky zvonění, výhled do kraje a ještě jedna věc. Vy si totiž můžete všechny tři zvony najednou poslechnout každou neděli od 9 hodin a třeba si je i nahrát. Také to někde mám nahrané níže od bývalého lisu v Podhradí. Mám tu ale i krásný článek právě ze Dne zvoníků.

https://soutok.blogspot.com/2019/09/skvelou-sobotni-akci-tohoto-vikendu-byl.html

Koukám, že tady mám v článku výše i vyzvánění přímo nahrané ve věži. Každý zvon má jméno dvou světců. Největší je zasvěcen svatým : Petr a Pavel, prostřední Václav a Ludmila a nejmenší na elektrický pohon Anežka a Zdislava. Nu, a někdy je krásné jen to, když se procházíte někde dole u řeky a shora se vám z dáli ozve břinknutí, dvě, tři, která značí čtvrt, půl a tři čtvrtě, neba hlubší odbíjení celých hodin. Někdy se to nese po větru opravdu daleko.

Tak jako má Pražská brána pohánění hodin, tak je to podobné i tady ve věži. Ale, už se těším na ten výhled, ač jsem zjistil, že pouze odtud je vidět něco, co dole z vyhlídek nespatříte.

Tady můžete dokonce ,, přepínat mezi pohledem dolů a do dáli. Zde zámecké nádvoří, které nám jistě připomene mnoho akcí, někomu i taneční a mě navíc ještě velmi povedený  německý film Stalingrad s bravůrním hercem Karlem Heřmánkem z roku 1993.

https://www.csfd.cz/film/26591-stalingrad/prehled/

Vlašské komíny i sluneční hodiny na vstupní věži do pater dominují snímku.

Tady máme pro změnu pohled k SZ na čtvrti Pšovka a Mlazice, které byly silně průmyslové.

Kdyby bylo opravdu dobře vidět, tak tam vzadu na obzoru za radnicí spatříte Bezděz a hned vedle Ještěd. Kdyby byl Mělník jen o málo severněji, tak z této věže Ještěd už neuvidíme, protože bude v zákrytu za Bezdězem. Čili, toto je jediné místo, kde můžete výše jmenované na tomto kopci spatřit. Pak až z polí Brabčova, což je odtud slušná procházka. Pohled s kopci v pozadí se tak líbil, že si ho kdysi dávno v 90. letech dala politická strana ČSSD na volební letáčky. Mě se později toto také podařilo vyfotit a myslím, že to je také dokonce v článku o zvonících výše. Ale v dubnu 2005 bylo hezky a daleko vidět nebylo.

Následující snímky netřeba komentovat. Snad jen pro vzdálenější návštěvníky webu. Radnice.

V centru snímku Pražská brána.

Budova proboštství.

Dálkový pohled do dálav za mělnickým cukrovarem.

Pravý soutok Labe a Vltavy. Všimněte si v popředí práce na bývalém lisu v Podzámčí. Dnes už známá dokončená soukromá stavba, podle které mnozí při procházkách chodíme.

Pohled na laterální kanál.

A jedno přiblížení, kterému dominuje středová zelená budova vinařské a zahradnické školy, která nedávno slavila kulaté výročí ( nejstarší školy v celém Rakousko - Uhersku). V pozadí cukrovar ještě se dvěma komíny. Koukal jsem, že jsem v archivu kdysi vyfotil i nějaké postupné bourání části cukrovaru.

Pohled na Hořín a Hořínský park.

Most veslaře Straky, kterému však stejně mnozí místní říkáme ,, starý most". Zvyk je železná košile a někdy se těžko mění.

Odtud je to Labe vidět slušně do dáli.

I tady se mi pozdě odpoledne povedlo vyfotit aspoň náznak poslední skupinky. Už ani nevím, zda jsem ten den nebyl náhodou ve věži dvakrát, protože jsem věděl, že se to zase nadlouho zavře.

A jsme v nejnižší obranné a vyhlídkové baště, kde byl později chvíli i městský vodovod. Tad je to pochopitelně o nejbližším okolí, ale nám tak domácí a milé. Sídliště Pivovar v popředí s ,, novým" gymnásiem ....

Pohled k poště a bývalé Americe.

Do vyšších partí města a na Karlovo náměstí s jedním ze dvou obchodních domů.

Do ulice kpt. Jaroše i dále k jihu.

Tak tady vedle, jak jsme se loni dočetli v knize Velký Mělník I bydlela nějakou chvíli budoucí i pozdější herečka Stella Májová, kterou proslavil film Příklady táhnou z roku 1939, a která nejprve vyrůstala v Rybářích u ,, starého mostu". Jo,jo ... Život je krásný daleko od lidí, když lidi nevidí ...

https://www.csfd.cz/film/1579-priklady-tahnou/prehled/

Ještě nějaké snímky z mého druhého vstupu.

Tak, jsme na konci. Tady už dává pohled do Palackého ulice tušit, kam že se podíváme třeba už příště, až zase bude takový nemastný, déštivý listopaový den. Kdo si myslíte, že to bude spíše pod ní, tak máte pravdu. V roce 2005 jsme objevovali téměř za necelých půl roku další  zatím vůbec nepoznané krásy Mělníka. Tou dobou bylo ještě časté otvírání mělnických středověkých soukromých sklepů pod hlavičkou MOOS a vedením Martna Klihavce v podstatě vzdálenou budoucností, která nás měla k radosti nás mnohých po slušné pauze potkat, a která nás vzala také do mnohých zcela nových nepoznaných sklepů. Ovšem, prvně to bylo pro moji generaci otevřeno v roce 2005. Jak to bylo předtím pořádně nevím.

Pohodový poklidný pondělní sváteční večer.

 

Z vlastního archivu ( 1) - Před 20 lety roku 2005 jsme mnozí prvně v životě navštívili běžně veřejně nepřístupné prostory našeho města a byla to obrovská euforie. Nejvyšší patra Pražské brány a další části mělnického opevnění.

 

Milí čtenáři, protože technika kráčí neskutečnou rychlostí a věci na CD-ROM není za chvíli na čem přehrát a jsou náchylné k technickým problémům, tak jsem se během delšího volna rozhodl, že udělám jednoduchou věc, která se zároveň pojí s další možností publikace na webu. Dnes to tedy nebude ani článek z reálu a ani historický článek z mého prvního webu, ale vydáme se přímo do mého osobního fotografického archivu. Tedy do doby, kdy jsem vůbec netušil, že budu psát nějaké weby. První díl je věnován části akce Den mělnických památek ze dne 11. dubna 2005, kdy o sobě dal famózním způsobem vědět téměř čerstvě založený mělnický MOOS ( Mělnický osvětový a okrašlovací spolek) ve spolupráci s RMM a městem. Mimochodem, v tomto roce také vznikal web Mělníček.

Pro mě bylo obrovským štěstím, že jen o čtvrt roku dříve jsem získal svůj vůbec první digitální fotoaparát a papírovým albům tak bylo odzvoněno. Samozřejmě se přidala i obrovská radost z toho, že se člověk podívá do běžně nepřístupných míst svého rodného města, kde celý život žije. To navíc dokresloval neskutečný zájem veřejnosti, kdy se všude tvořily fronty. Fronty byly naprosto všude. Tvořily se před vstupy do sakrálních památek, před Pražskou branou, před vstupem do chrámové věže a volněji bylo snad jen u vstupu k baště v Jungmannových sadech a do muzejní expozice kočárků.

Začínal jsem podle zachovaného pořadí fotografií den s velkým D v Pražské bráně. Možná toto místo, pokud budeme hovořit o interiéru není leckomu tak neznámé a veřejnost obyčejně ví, že se tu nachází kavárna, či čajovna a různí umělci tu na malém prostoru vystavují svá výtvarná díla, ale přeci jen zřejmě více lidí chápe tuto zachovanou jedinečnou památku našeho města spíše v historickém kontextu, a jako úžasnou vstupní budovu do nejužšího historického středu města s časovou informací navíc.

Za připomenutí stojí, že brána byla původně ve středověku mnohem vyšší, několikrát vyhořela, prošla obdobím, kdy postrádala hodiny a největší změny obvykle patřily střeše, ale naposledy i změně barvy omítky. O všem se píše v mnoha  regionálních publikacích a jistě i v úžasném kouzelníkovi, kterým je internet. Ano, dříve jste museli často někam jet, aby člověk věděl, jak to tam vypadá a stačí zůstat v rámci České republiky. Dnes máte po celém světě on-line kamery a jediným úchopem panáčka vedle mapy serveru google, se přenesete do libovolné ulice na světě, nebo i na různá místa v přírodě.

Výletní lety nad městem pro odvážné měly teprve přijít, drony byly vzdálenou budoucností a ani dnes si nemůžete s těmi malými privátními létat, kde se vám zachce. Podívat se na město z nejvyššího patra naši krásné památky, na kterou často romantik při zastavení se v blízkém okolí pohlédne, tak to byl prostě zážitek. Co na tom, že chrámová věž dává mnohem vzdálenější výhledy ? Tady se díváte do ulic, kterými chodíte a na budovy, které míjíte, nebo jsou dokonce nějakým způsobem spjaty s vašim životem.

Jsou to nejrůznější krámky, úřady, gastronomická zařízení, školy i třeba jen vzpomínky na již neexistující budovy tak, jak nám je zejména v posledních letech přibližují ve svých knihách Karel Lojka a Martin Klihavec. To je prostě naše domácí město, kde hlavně celá desetiletí žijeme.

Odtud se v náhledu jeví vodárenská věž, jako vzdálená, ale i do ní se podíváme a rozhlédneme se z ní. Což teprve Blata, z jejichž ,, vrch" je vedle Chloumku, Brabčova, Vehlovic a Liběchova také velmi zajímavý a hezký pohled na město, byť ten nejslavnější je pochopitelně na zámeckou dominantu s chrámovou věží přes řeku, kterou někdy vyhlížíme při příjezdu domů z různých směrů, včetně cesty od Prahy.

Jen o něco blíže, než stojí vodárenská věž máme na snímku Karlovo náměstí s tolik diskutabilním obchodním domem, za nímž již máme Fibichovu ulici, která mě v čase autobusového nádraží ( 70. léta 20. století) v dětství zvlášť přitahovala.

Na Ferdinandovu hlásku je podle našich možností nejlépší pohled z přístupové cesty skrz podloubí přes dvůr do restaurace Na hradbách. Tam jsme se tedy ještě nepodívali. Jak napsala již bývalá předsedkyně MOOS Renata Špačková v jednom ze svých prvních děl ,,Mělnická zastavení I ", tak zajímavou ozdobou této krásné vížky je střešní korouhev z roku 1965 ve tvaru půlměsíce. Skutečně krásná brožura, která ve formátu tak akorát do ruky vás seznámí při toulce městem, se zajímavými objekty v nejužším středu města.

Jen to snad i lehce nepodstatné neomítnuté románské zdivo na metru čtverečním části budovy zámku odešlo ze zraku lidí podobně, jako informace z díla profesora Ludvíka Böhma v knize Okres Mělnický, kde je malá zmínka o chodbě ve výši prvního patra, která asi po 7 let spojovala údajně zámek s chrámovou věží. Někde jsem uváděl i stránku, kde jsem informaci v publikaci  našel, včetně obrázku této stránky.

 Co už je trošku škoda, tak je to skutečnost, že se nám na fasádě jednoho domu na náměstí Míru nedochovaly tři hlavní postavy z opery Prodaná nevěsta, ale již s tím nic nenaděláme podobně tak, jako s krásnou stavbou nad bývalou mělnickou studnou nad náměstím, která byla sbourána. Tu si však můžete kromě vyobrazení zakoupit v informačním centru, jako vystřihovánku, kde najdete i další vystřihovánky zdejších významných staveb. Opět díky aktivitě MOOS.

Já tehdy samozřejmě nevěděl, kdy a zda pohlédnu někdy příště z nejvyššího patra naši krásné zachované Pražské brány a je pochopitelně lepší mít vždy celou paletu možných záběrů, než později litovat, že člověk něco nevyfotil.

Také Palackého ulice má své génius loci. Na přelomu milénia byla sice větší možnost návštěvy gastronomických podniků s krásnými dvory po levé straně ulice, než dnes, ale co naděláme. Určitou zajímavostí je také to, že kromě krátkého podloubí, které si tu můžeme užít a několika drobných sošek a malůvek na některých domech, se můžeme podívat  i na hezké sluneční hodiny, které nám tu vyrostly na boční fasádě při stále trvající rekonstrukci historické restaurace U zlatého beránka. Považte, že se tu stravoval při svých toulkách na Bezděz i básník Karel Hynek Mácha a bylo to vůbec první důležité místo ,, městské hromadné dopravy "

Odtud jezdily dostavníky k brodu dnešního Štěpánského mostu a později i autobusy linky do Prahy, kterou provozoval pan Kryml. Pokud jste si udělali při příležitosti 750 let města Mělníka čas a zavítali na výstavu RMM, tak jste tam mohli spatřit i dobový jízdní řád této linky. Zachovaly se však díky nejrůznějším prvním novinovým občasníkům i informace o odjezdech dostavníků a výletních lodí. To by mělo být již zmíněno v seriálu o dopravě z listopadu 2011 zde.

Na závěr návštěvy Pražské brány tu mám i několik dobových obrázků členů MOOS a našich historiků, kteří se podstatnou měrou zasloužili, že dnes víme o našem městě tolik věcí a měli jsme možnost, se leckde podívat, kde to jinak i nebývá obvyklé. Někteří již nejsou mezi námi, ale to je zkrátka chod života.

V této skříni se nacházel samotný stroj pohánějící hodiny na bráně.

Veduta připomínající plenění kláštera na Pšovce v roce 1611 pasovským vojskem. Objekt kláštera byl při povodni v roce 2002 těžce postižen, ale díky aktivitě MOOS a finančním sbírkám byl zachráněn a tuším již do pěti let zrestaurován.

Z náměstí Míru jsme se pak poblíž dnešního antikvariátu Želva dostali brankou přes pozemek na baštu v Jungmannových sadech. Tady jsme měli prvně a zatím i snad naposledy možnost podívat se na celou fortifikaci shora a vůbec se o suchém příkopu něco dozvědět. Koho to zajímá více, tak tu mám článek ...

https://soutok.blogspot.com/2023/08/opomijene-stredoveke-hradby-mesta.html

Někde tady mám jistě i článek s fotografiemi z roku 2009, když se provedla rekonstrukce celých obranných hradeb, ale nyní nevím kde. Tak, on člověk některé věci ani nemusí vědět z hlavy, ale hlavně když ví, kde ty informace má, nebo že je vůbec někde má. Jak vidíte, tak jsou dny, kdy na fotografiích rozhodně nešetřím a razím myšlenku, že to člověk prožívá celé znovu.

Bývalá tiskárna je dnes už naštěstí zachráněna a vypadá opravdu krásně.

Jediné místo, kde se tuším asi 11 metrů nad dnem výkopu zachoval kousek hlavní hradební zdi. Níže je na snímku takzvaná parkánová zeď.

Protože jsem netušil, že budu jednou takto tvořit pro web, tak jsem lid téměř nefotil. Je to trošku škoda, protože právě lid ukazuje ten zájem o jisté akce  Zde je aspoň malá vyjímka a tato fronta způsobila, že jsem tehdy změnil zamýšlené pořadí návštěv zpřístupněných míst ve městě. Zejména MOOS se opravdu snaží otvírat veřejnosti nejlépe místa, kde ještě nebyla. Není to snadná organizace a návštěvnost je také vždy s otazníkem, protože co člověk to názor.

Někde chodí jen tam, kde ještě nebyl a jiný si třeba řekne, že už jedno podzemí viděl, a že to stačí. No, a dalšímu je to ukradené celé. Ty rozdílné lidské názory jsou prostě vidět na každém kroku a v každé diskusi. Příště bych se v tomto seriálu a v rámci stejného dne chtěl s vámi podívat na naši hlavní městskou dominantu a do slíbené vodárenské věže. Přiznám se vám však, že už mi ty akce někdy splívají a divím se, že tam mám tak málo záběrů z kostelů, což je zase jinde.

Nicméně vám interiéry sakrálních památek ukazovat nemohu a stejné je to třeba i se všemi prostory RMM. Ale, tam si můžete přeci jen každý dle zájmu zajít. Tím bych asi dnes skončil. Konečně, problémem Soutoku je i informování čtenáře, co v článku vše bude. A když je ten nápis už dlouhý, tak ho ani nemá cenu nastavovat, ač je pořád něco, o co se rád podělím, když se rozjedu :-).

Tak, do dnešního počasí aspoň jednu pěknou melodickou písničku z exotiky, která je trošku ve stylu reggae a refrain mě zaujal. Tentokrát to není Brazílie, které jsem posledně věnoval snad dokonce osm skladeb a další pěkný osmiminutový mix živák, ale opět radost jménem gasy z oblíbeného a nyní prý i pro návštěvníky nebezpečného ostrova nedaleko africké pevniny.

https://www.youtube.com/watch?v=ElBikfjvUQI&list=RDElBikfjvUQI&start_radio=1

Hezký prodloužený víkend !