Milí čtenáři, včera jste se mnou tady na Soutoku ve fotografiích vstoupili do naši jediné zachované městské Pražské brány a rozhlédli jsme se z jejího nejvyššího patra do všech stran. Pak jsme se ještě vyjímečně podívali na baštu v Jungmannových sadech. Není bez zajímavosti, že hlavním téma tohoto Dne mělnických památek ( 11.4. 2005) bylo středověké opevnění města, a tak asi nikoho nepřekvapí, že zpřístupněny byly i další dvě památky tohoto dílu, které měly za úkol samozřejmě také vyhlížet případného nepřítele a v případě nutné obrany byly důležitými centry odporu.
Zejména z Pražské brány se totiž také ovládal padací most a měla podobný účel, jako bohužel již nedochovaná Labská brána v ulici Legionářů na opačné straně náměstí Míru, o kterou Mělník přišel až teprve mezi lety 1836 - 1838. Aby byl výčet mělnických obranných bran kompletní, tak ještě musím zmínit dávno zaniklou Říční a Loukovou bránu, o jejichž vzhledu, se můžeme tak akorát dohadovat z obrázků na jedné z několika zachovaných mělnických vedut. Zdá se, že Říční se nacházela někde mezi ZDŠ Jaroslava Seiferta a dnešním parkovištěm nad Vrázovou vyhlídkou, zatímco Louková v místech budovy soudu.
Konečně, řekněme si, že ty mělnické veduty jsou prostě poklad. Můžeme nad nimi žasnout a přemýšlet, zda jejich autor vyjádřil opravdu to, co vidí, nebo jen dostal na základě historických pramenů úkol na zmíněných přibližných místech cosi ze své fantazie stvořit, ale nemůžeme popřít, že jsou prostě nádherné, z valné části krajinně důvěryhodné a určitě nás pohled na ně ještě více přibližuje k určitému patriotství, byť jsme někdy někteří nadšení i z jiných míst, ke kterým můžeme mít citově různě silné vztahy.
Mimochodem, podařilo se mi kdysi ty mělnické veduty najít v hojném počtu dokonce na internetu, ale později už byly k disposici asi jen pouhé tři. Ostatně, stále platí, že si můžete z internetu stáhnout pro osobní potřebu cokoliv, ale nemůžete to šířit na webu a podobně se to týká i interiéru sakrálních památek a zámků. Tam jsou ta pravidla ohledně osobního zájmu návštěvníka rozmanitá. Někde vás nechají fotografovat, jinde jen za poplatek a u těch nejvzácnějších památek ( třeba relikviář sv. Maura v Bečově nad Teplou) si můžete přímo z místa třeba jen odvézt brožuru s barevným vyobrazením relikviáře. Ve Staré Boleslavi jsem se letos prvně setkal s případem, kdy byla lebka sv. Václava zakázána fotit a mohli jste ji oficiálně získat pouze na turistické vizitce, kde zabírala jen její část o rozměru čtverečního centimetru.
Hlavní dominantou města Mělníka je chrámová věž kostela sv. Petra a sv. Pavla. Pohled z Pražské brány.
Samozřejmě ji najdete na internetu v pěkné kvalitě i v rozumné velikosti, ale o tom to přeci není. Proto lidé cestují, aby byli přímými účastníky a odváželi si vzpomínky i třeba v podobě nejrůznějších artefaktů přímo z místa. To jsem ale trochu odbočil a pojďme již do chrámové věže. Tady byly neskutečné fronty. Táhly se ten den parkem snad až od Palackého ulice, ale jak jsem již psal, tak tehdy člověk uvažoval jinak. Pokud nepublikujete, tak vás ani moc nezajímá, kolik bylo kde lidí, ale snažíte se kromě osobního prožitku si nejčastěji z takové věže odnést výhledy do kraje.
Nebyl jsem v naši domácí chrámové věži již dlouho, ale myslím, že tam asi není nic, co by bylo kromě ceny vstupného třeba měnit. Pokud jsou dveře otevřené, tak vás zprvu čeká krátké úzké kamenné schodiště až k pokladně.Pak se chodilo po dřevěném schodišti s různými patry a v roce 2005 to bylo vše ještě provizorní, aby mohl být později již zrekonstruovaný objekt v roce 2007 již natrvalo zpřístupněn veřejnosti. Výška mělnické věže, se udává 60 metrů, a tak by se dalo říci, že zatímco zámecká vyhlídka nalézající se v nadmořské výšce 220 m.n.m. je nejvyšším přirozeným bodem našeho druhohorního domácího mělnického kopce, tak vyhlídkový ochoz bude zřejmě v nadmořské výšce kolem 275 m.n.m. a špička chrámové věže pak dosahuje 280 m.n.m. Namořská výška kopečku Chloumeček, na němž stojí kostelík sv. Jana Nepomuckého ( barokní kaple sv. Jana), se udává 282 m.n.m.
Je to tedy taková zajímavost, že v ochozu věže jste vlastně v úrovni Chloumku a nejnižší místo mezi oběma kopci je koryto říčky Pšovky ( 160 mn.nm.), které tu zprvu vymodelovalo druhohorní Labe, které náš kopec původně obtékalo ze severu a rovněž dost pravděpodobně mělo vliv i na skutečnost, že zatímco dnes je mělnický kopec od Brabčova, kterým tu začíná Turbovický vrch táhnoucí se do Přívor oddělen terénní průrvou, tak kdysi byl náš vrch pravděpodobně součástí zmíněného hřebene. Dnes tu tedy máme údolí, jehož nejnižším bodem je bývalý řepný plac a kudy kdysi vedla trasa cukrovarské vlečky. Dnes tu tedy máme takzvanou obchvatovou silnici města, která někdy bývá nazývána také průtahovou právě pro zmíněnou skutečnost oddělení Rousovic od centra.
Na fotografiích vidíte zvony, které máme v chrámové věži tři a jsou předzvěstí faktu, že jsme již opravdu blízko cíle výstupu. Toto místo má úžasnou atmosféru a své obrovské váhy každoročně dojde na Den zvoníků ( během DED), kdy tu také najdete kromě odborného výkladu promítání a fotografie, které člověka i zasáhnou, protože mnoho zvonů bylo odvezeno a roztaveno pro potřeby světové války.
Náladu vám naopak zpraví ukázky zvonění, výhled do kraje a ještě jedna věc. Vy si totiž můžete všechny tři zvony najednou poslechnout každou neděli od 9 hodin a třeba si je i nahrát. Také to někde mám nahrané níže od bývalého lisu v Podhradí. Mám tu ale i krásný článek právě ze Dne zvoníků.
Koukám, že tady mám v článku výše i vyzvánění přímo nahrané ve věži. Každý zvon má jméno dvou světců. Největší je zasvěcen svatým : Petr a Pavel, prostřední Václav a Ludmila a nejmenší na elektrický pohon Anežka a Zdislava. Nu, a někdy je krásné jen to, když se procházíte někde dole u řeky a shora se vám z dáli ozve břinknutí, dvě, tři, která značí čtvrt, půl a tři čtvrtě, neba hlubší odbíjení celých hodin. Někdy se to nese po větru opravdu daleko.
Tak jako má Pražská brána pohánění hodin, tak je to podobné i tady ve věži. Ale, už se těším na ten výhled, ač jsem zjistil, že pouze odtud je vidět něco, co dole z vyhlídek nespatříte.
Tady můžete dokonce ,, přepínat mezi pohledem dolů a do dáli. Zde zámecké nádvoří, které nám jistě připomene mnoho akcí, někomu i taneční a mě navíc ještě velmi povedený německý film Stalingrad s bravůrním hercem Karlem Heřmánkem z roku 1993.
Vlašské komíny i sluneční hodiny na vstupní věži do pater dominují snímku.
Tady máme pro změnu pohled k SZ na čtvrti Pšovka a Mlazice, které byly silně průmyslové.
Kdyby bylo opravdu dobře vidět, tak tam vzadu na obzoru za radnicí spatříte Bezděz a hned vedle Ještěd. Kdyby byl Mělník jen o málo severněji, tak z této věže Ještěd už neuvidíme, protože bude v zákrytu za Bezdězem. Čili, toto je jediné místo, kde můžete výše jmenované na tomto kopci spatřit. Pak až z polí Brabčova, což je odtud slušná procházka. Pohled s kopci v pozadí se tak líbil, že si ho kdysi dávno v 90. letech dala politická strana ČSSD na volební letáčky. Mě se později toto také podařilo vyfotit a myslím, že to je také dokonce v článku o zvonících výše. Ale v dubnu 2005 bylo hezky a daleko vidět nebylo.
Následující snímky netřeba komentovat. Snad jen pro vzdálenější návštěvníky webu. Radnice.
V centru snímku Pražská brána.
Budova proboštství.
Dálkový pohled do dálav za mělnickým cukrovarem.
Pravý soutok Labe a Vltavy. Všimněte si v popředí práce na bývalém lisu v Podzámčí. Dnes už známá dokončená soukromá stavba, podle které mnozí při procházkách chodíme.
Pohled na laterální kanál.
A jedno přiblížení, kterému dominuje středová zelená budova vinařské a zahradnické školy, která nedávno slavila kulaté výročí ( nejstarší školy v celém Rakousko - Uhersku). V pozadí cukrovar ještě se dvěma komíny. Koukal jsem, že jsem v archivu kdysi vyfotil i nějaké postupné bourání části cukrovaru.
Pohled na Hořín a Hořínský park.
Most veslaře Straky, kterému však stejně mnozí místní říkáme ,, starý most". Zvyk je železná košile a někdy se těžko mění.
Odtud je to Labe vidět slušně do dáli.
I tady se mi pozdě odpoledne povedlo vyfotit aspoň náznak poslední skupinky. Už ani nevím, zda jsem ten den nebyl náhodou ve věži dvakrát, protože jsem věděl, že se to zase nadlouho zavře.
A jsme v nejnižší obranné a vyhlídkové baště, kde byl později chvíli i městský vodovod. Tad je to pochopitelně o nejbližším okolí, ale nám tak domácí a milé. Sídliště Pivovar v popředí s ,, novým" gymnásiem ....
Pohled k poště a bývalé Americe.
Do vyšších partí města a na Karlovo náměstí s jedním ze dvou obchodních domů.
Do ulice kpt. Jaroše i dále k jihu.
Tak tady vedle, jak jsme se loni dočetli v knize Velký Mělník I bydlela nějakou chvíli budoucí i pozdější herečka Stella Májová, kterou proslavil film Příklady táhnou z roku 1939, a která nejprve vyrůstala v Rybářích u ,, starého mostu". Jo,jo ... Život je krásný daleko od lidí, když lidi nevidí ...
Ještě nějaké snímky z mého druhého vstupu.
Tak, jsme na konci. Tady už dává pohled do Palackého ulice tušit, kam že se podíváme třeba už příště, až zase bude takový nemastný, déštivý listopaový den. Kdo si myslíte, že to bude spíše pod ní, tak máte pravdu. V roce 2005 jsme objevovali téměř za necelých půl roku další zatím vůbec nepoznané krásy Mělníka. Tou dobou bylo ještě časté otvírání mělnických středověkých soukromých sklepů pod hlavičkou MOOS a vedením Martna Klihavce v podstatě vzdálenou budoucností, která nás měla k radosti nás mnohých po slušné pauze potkat, a která nás vzala také do mnohých zcela nových nepoznaných sklepů. Ovšem, prvně to bylo pro moji generaci otevřeno v roce 2005. Jak to bylo předtím pořádně nevím.
Pohodový poklidný pondělní sváteční večer.
