Velikonoce 2025 nám končí a já si dovolím přidat článek o něčem, co mě včera naplnilo radostí a pohodou. Po prvním výletě tohoto roku autem, který vedl minulou neděli na moji tolik oblíbenou Vrátenskou horu tu stál také další tradiční úkol, kterým je každoroční první projížďka na jízdním kole. Vždyť jsme tu měli poslední takový článek z loňského srpna, kdy jsem se projel naposled do Brandýsa nad Labem. Ovšem, včerejší vyjížďka relativně kousek za město mi dodala tolik pozitivních dojmů, že jsem to ani nečekal.
Jsou lidé, kteří jezdí na kole celý rok a často nejvíce do práce. Pak jsou ti, pro které je rekreační cyklistika prostě hobby, ale máme tu ještě aspoň jednu další kategorii, kde jsem se našel i já. Vždyť cestovat se dá i pěšky a do míst svého zájmu můžete jet jakýmkoliv dopravním prostředkem, přičemž vše má něco do sebe. V takovém případě se snadno stanete i jen občasným sezónním rekreačním cyklistou a zejména první cesta vyžaduje určitou rozvahu.
Člověk nemusí být žádný Einstein, aby nevěděl, že ho po první jízdě roku mohou bolet některé tělesné partie, nebo to může být i jistý fyzický nápor. Svoji roli hraje i počasí, které může podlomit vaše zdraví a v neposlední řadě si musíme uvědomit, že každý výlet je krásný jen tehdy, pokud nám opravdu dodává radost a nejsme nuceni během něj pociťovat nějaké negativní myšlenky, nebo si dokonce klást otázky kolem návratu a svých fyzických sil.
Dlouhá léta jsem svoji první cestu roku vedl tradičně podle laterálního kanálu k jezu ve Vraňanech. To zejména kvůli nenáročnému terénu i celkem krátké vzdálenosti. Vznik cyklotrasy se ukázal milým přínosem a navíc se tu setkávám s něčím, co jsem poznal v mládí zejména na vodě. Cyklisté na cyklotrase mají zpravidla dobrou náladu, objevuje se i tady vodácký pozdrav ,, ahooj" , a když se třeba zásluhou fotografování s nějakými lidmi i vícekrát míjím, tak dojde i na konverzaci minimálně tím, že se dozvím, odkud že cyklisté jsou a kam jedou.
Vyjel jsem tedy krátce před polednem a na prvních vybraných snímcích vidíte obrázky tak milé, kam není těžké dojít i v rámci malé místní městské procházky s časovým rozpětím do dvou hodin cesty. Nejsem dnes sám, kdo se nemůže nabažit rozsáhlé rekonstrukce nového majitele staveb v katastru obce Hořín.
Výklenková kaple Nejsvětější Trojice by si již také zasloužila obecní rekonstrukci, ale bohužel jsem si všiml, že zejména v posledních letech se z místa stalo jakési parkoviště, jehož je středobodem.
Již při pohledu od mělnického zámku vás mohou zaujmout tyto dva stromy na poloostrově Mrkvice mezi laterálním kanálem a Vltavou. Oba duby jsou významnými stromy a při přepnutí map.cz do turistického režimu, se o nich můžete dočíst řadu zajímavých informací. Jen odhadované stáří tam nikde nevidím, ale třeba je v nějakém průvodci, jakých je v současnosti dost..
To je jako přerostlý bonsaj, co ? Škoda, že už jsme dlouho v parčíku u kostela sv. Ludmily takovou výstavu neměli, ale to je to, co píši, že Mělník dnes žije hlavně tou gastronomií. Možná někdo namítne, že jsem si zrovna večer na Velký pátek mohl zajít na náměstí Míru na slavnostní start RZ, o které jsem sám s předstihem psal a kde mělo být asi 20 vozů, ale sami jste na snímcích z fb skupin viděli, že nejen že nebylo počasí, ale v tento sváteční večer měl i málokdo chuť na toto téma. Osobně jsem si zašel pro další číslo časopisu Živá historie s velmi zajímavým téma : ,, Kdo vlastně osvobodil Prahu ?"
Jednou se tu do mě pustil nějaký kritik, že prý dělám reklamu propagandistickému časopisu a navrhoval mi různé knižní tituly. Domnívám se, že svéprávný člověk si vyposlechne a přečte různé informace z vícero pramenů a na základě nich i třeba různých komentářů si utváří své pohledy na věci. Pokud se aspoň trošku zabýváte historií, tak se možná dočtete i toto :,, Letopisec Kosmas nebyl tomuto panovníkovi zrovna nakloněn, a tak o něm psal poněkud v negativním světle, ale pravdou je, že podle posledních výzkumů měl nesporné zásluhy ..... atd. atd. " . To je prostě nikdy nekončící historie.
Tůně u Vrbna si mě získaly již dávno a značnou zásluhu na tom má nejen mé osobní vodácké splutí Vltavy z Veltrus pod Mělník, ale především vynikající krajinářka malířka Hana Stočková, která je velmi ráda malovala. Tyto dvě jsou nejblíže k obci a bohužel právě tudy vstoupila v roce 2002 vražedná voda do obce. Dnes cyklisté překonávají i vyvýšené místo nad tůněmi, které má být jistou prevencí.
Zahrádky v Lužci nad Vltavou jsou jakousi předehrou k určité krajinné proměně. Z lužního lesa se dostaneme do šíré polní krajiny. Až sem jsem si několikrát prohodil pozici s velmi početnou skupinou asi tří rodin z Berouna, jejíž součástí bylo i plno dětí a vyžaduje to samozřejmě i jistou ohleduplnost a opatrnost. Podle slov vedoucího expedice jelo celé uskupení dnes z Mělníka do Kralup nad Vltavou, ale na více informací již nebyl čas. Určitě není jednoduché plánování akcí s dětmi pro jejich rozdílnou kondici a přelétavost zájmů, jakož určitou vytrvalost.
Ten obrázek mám rád. Mostík, jako v San Franciscu, nebo aspoň ten poslední od nás v Ústí nad Labem ( Mariánský most) :-) a ještě se přes něj svezu.
Kostel sv. Jiljí v Lužci nad Vltavou nemůže chybět na snímku a je úžasné, když se člověk vrátí domů k zámku, dívá se na něj a vzpomíná na vydařený cyklovýlet.
Vedle docela pěkného domu seniorů s balkony k řece, se nám zase něco staví. Jinak se zdá, že projekt pro zadržení vody v krajině ( umělá vybagrovaná místa na pravém břehu řeky) je již zřejmě hotov, když tu již není technika.
Kostel sv. Bartoloměje v obci Bukol mě vždy zaujme svým tvarem. Dnes je Bukol živá vesnice, ale kdysi to tu byly všechno takové zapadlé vísky oproštěné dnešních novostaveb.
Bukolská rychta je asi nejslavnější restaurační cyklistickou zastávkou na cyklotrase mezi Mělníkem a Kralupy nad Vltavou. Ještě se tu zastavíme.
Mým prvním cílem byly vyjímečně Vojkovice. Když nepřilétl čáp do Velkého Borku, tak je u nás v okrese ještě šance tady a v městečku Veltrusy. Podle čapí mapy mají být obě místa letos obsazena. Proč jsem vyfotil tuto bývalou restauraci ? Vojkovice bývaly zejména v minulosti význačným zemědělským místem. Soustředil se to ovocnářský průmysl, ale také zpracování chmelu.
Kdo by z nás starších neznal firmu Fruta Vojkovice ? Už vám ani nevím, zda ten den zemřel Jurij Andropov, nebo již Konstantin Černěnko, ale zrovna jsem tu byl na obědě, když to bylo v restaurační televizi. Dnes už téměř zapomenutí sovětští prezidenti, kteří bývali pro svůj věk častým terčem vtipů, ale paradoxně je dnes nutno říci, že ani USA už dnes nemá v čele takové mladíky, jako mělo v 80. letech. Nějak mi utkvěla v hlavě z novin společná fotka , kde byl americký prezident Jimmy Carter a německý kancléř Helmut Schmidt.
Čápi jsou neskutečně chytří ptáci, až jsem byl sám překvapený. Nebo to byla náhoda. Celou dobu se mi zdálo jen díky fotoaparátu, že vidím v hnízdě hlavu. Když už jsem byl na odjezdu a částečně za budovou, tak jsem spatřil toto :
Více jsem toho opravdu neviděl, ale pozorování jsem zaznamenal, jako úspěšné. Představte si, že se najdou i takové bestie, které je flintou zastřelí. Opravdu hnus na tomto světě. Já jen doufám, že čtenáři Soutoku jsou inteligentní lidé. Jenom nějak nechápu, jak může někoho bavit sem dávat jako anonym občas nějaký spam, který není vůbec k věci, nebo evidentně láká čtenáře ke kliku na nějaké slovo. Vím, že jde často jen o reklamu, ale proč by měl někdo na takovou drzost vůbec klikat ? Já určitě ne a inteligentní čtenář Soutoku snad také ne.
Nad dálnicí jsem potom dospěl do Veltrus.
Zámek Veltrusy a jeho okolí by měl každý Mělničan znát stejně tak, jako domácí okres. Pokud bydlíte někde dále, tak vás třeba snímky inspirují. Obora nabízí daňky, vodní toky, mostky i zajímavé stavby, které tu za časů rodu Chotků vznikly. V neděli to bylo vše obzvlášť nádherné a jaro už dorazilo.
Na tomto komíně mělo být druhé obsazené místo našeho okresu a dokonce naposledy hlášeno obsazení 18.4. Byl jsem v jeho blízkosti 40 minut a žádná aktivita nebyla vidět.
Mladé rodiny s těmito vozíčky vždy zaujmou. Napadá mě, jak je asi uvnitř tomu děcku. Paní čekala na pána s dalším vozíčkem, který ještě vezl na střeše vozíku přidělaný nějaký kočárek, zatímco paní vezla zřejmě nějakou tu karimatku. .
Je to tu samé posezení a samá restauračka, byť to z některé strany ani nemusí tak vypadat. Mělo by tu být někde i muzeum kočárů, kde už jsme také se Soutokem někdy po nějaké povodni byli.
I moje současné kolo je již vlastně historické. Výrobce Eska Cheb, trekingové kolo z roku 1994. Čili mu je už 31 let. Prý jedno z posledních domácích kol, než se sem většinou začaly různé značky dovážet.
V místní oboře je nejen plno mostů, ale u jejího severního okraje je velmi zajímavá stavba, která je zvána, jako Egyptský pavilon. Na první pohled jen most a u něj zjistíte, že nad ním je hradní zřícenina. Objevíte jakési schody a dojdete po nich asi do středu tunelu k vodě, kde se vám naskýtá ještě pohled přes potok jedné místnosti s kamenným stolem. Naši předci se nechávali inspirovat vědou a starověkem.
Setkal jsem se u Sfingy s lidmi, kteří mi brali slova z úst. Říkali : ,, Jsme tu u mostu se sfingou již snad po sté, ale toto jsme vždy nějak přehlíželi, nebo i podceňovali. " Ano, ono to z dálky vypadá. jako malá bezvýznamná napodobenina zříceniny a zvlášť ve vegetaci, se tu snadno ztratí. Jen na doporučení jisté ženy jsem po schodech šel dolů do tmy a doufal jsem, že mi snad zatím nezmizí kolo. Dole jsem byl tak překvapený, že mě ani nenapadlo zajít přímo proti sklepu, kde měl být onen stůl. Rychle několik fotek a hurá ke kolu. Jistě tu není člověk snad naposledy.
Pak měl u mě premiéru nějaký Holandský dům a konečně už cesta zpět.
Červený mlýn je sídlem seniorů.
Ve Všestudech je toto zákoutí nedaleko silnice prostě parádní.
Zvonička Všestudy.
Od časů lávky v Lužci mívám otočku u této chmelnice v obci Dušníky nad Vltavou. Zase určité osobní vzpomínky. Překvapilo mě však, že tu ještě ani nezačalo drátkování.
O této restauraci ve dvoře statku jsem už také psal. Pokud máte v pořádku věci kolem příjmu potravy, tak vězte, že tu jsou prý veliké porce, davy návštěvníků a měli předloni na jídelním lístku i chobotnici. V takové zapadlé obci.
Radost mi udělala aspoň tato chmelnice. Tady už šly dráty do země. Inu, letos jsem tu byl nějak brzy. Pivo je prostě hlavní český nápoj.
V Dědibabech jsem musel vyfotit opět rozkvetlé jízdní kolo. Zajímavý zvyk s těmi jízdními koly.
Bukol podruhé. Zajímalo mě to dvojkolo a díky tomu jsem zachytil tu atmosféru, kde je to jedno kolo vedle druhého. Čeští rekreační cyklisté to tady prostě mají moc rádi.
Lužec nad Vltavou si pro mě při zpáteční cestě nachystal pěkné překvapení a asi tomu napomohl i fakt, že zpět obvykle jezdím po silnici přes Zelčín. Tentokrát jsem chtěl jet i zpět po cyklistické trase, ale nějak mě rozptýlilo dění i mraky lidí a odbočku k řece jsem přehlédl. Najednou jsem se ocitl mezi auty i lidmi a na hřišti se hrál fotbalový zápas v neskutečné atmosféře. Proti tomu mi připadají zápasy áčka v Pražské ulici na Mělníku, jako komorní představení.
Ačkoliv zápas již běžel, tak proti mně šla středem ulice nějaká mladá žena, pak jsem spatřil bývalou konečnou železniční stanici a pochvíli nové dilema. Do kopce na silnici k Zelčínu, nebo dolů k řece. No, přeci dolů. To jsem si dal. Když jsem později koukal do mapy, tak jsem ani nemohl uvěřit, jak si může člověk zajet a měl jsem veliké štěstí, že je nízká vegetace a ušlapaná tráva mě podle nějaké vodní plochy za čovkou vrátila zpět mezi cyklisty. Ale, aspoň jsem zase někde poznal neprobádané ulice :-).
Nakonec jsem napoprvé ujel téměř 50 km, dojel jsem později, než jsem sliboval a trasu jsem v závěru tedy zpestřil zase jinou trasou. Myslíte si, že mě dnes ráno něco bolelo ? Ano, páteř a až do odpoledne. Jak bylo horko, tak jsem si cestou tam v Lužci odložil bundu, čímž mě profoukl občas větřík a ráno při probuzení jsem to velmi nepříjemně poznal. Nebyla dnes nálada na nic. Važte si mládí, kdy takovéto věci se zdravím a se spaním někde i bez zajištění nemusíte vůbec řešit.
Jsou před většinou z nás jen čtyři dny určité povinnosti, tak opatrně a s rozvahou do toho, ať vás venku něco nesrazí, nebo nenabouráte. Pohodový zbytek svátků.
