Je to už velmi dávno, když mělnická kartografická firma Rohlík a syn přišla s mapou CHKO Kokořínsko, jaká neměla do té doby obdoby. Nejen, že šlo o vemi podrobnou mapu, ale svojí rozlohou, barevností a jejímu doplnění po okraji malými barevnými obrázky nejhezčích skvostů oblasti, se jí žádná předešlá mapa nevyrovnala. Turista měl tak ve své době nejen opravdu kvalitní mapu, ale navíc měl před sebou i cíle, které toužil poznat a samozřejmě nechyběl i jejich stručný popis.
Mnohý Mělničan, ale i další turisté si možná i díky této mapě uvědomili, že CHKO Kokořínsko není jenom to údolí podle říčky Pšovky, kde najdeme hrad, podle nějž se oblast nazývá, a také Pokličky, které daly oblasti znak. Že to není navíc jen oblast poblíž Mšena a Liběchovsko, které téměř v žádném televizním dokumentu o našem nejbližším CHKO nemohou chybět. CHKO Kokořínsko má totiž ještě jednu odloučenou oblast, která je tak trošku pozapomenutá, divoká a najdete ji západně od státní silnice mířící na sever k České Lípě.
Oblast je vymezena na východě obcí Zakšín až městečkem Dubá. Na severu dosahuje říční soustavy Holanských rybníků a její hranici dotváří na jihozápadní straně okresní silnice ze Zakšína přes obce Tuhaň, Tuhanec, Obrok a Domašice až do obce Blíževedly.K největším pokladům oblasti patří skalní suk Čapí palice, skalní útvar Husa a dva nejvyšší kopce celého CHKO, kterými jsou Ronov ( 552 m.n.m.) a Vlhošť ( 614 m.n.m.). Z našeho města jsou oba kopce spatřitelné samozřejmě z chrámové věže, ale také například z volného pozemku vedle bývalého kina Oko v Tyršově ulici. Vidět je však lze i z níže položených lokalit.
Skalní útvar Husa je skutečně krásný, ale možná i proto, že leží na tvarové odbočce, tak někteří návštěvníci nesprávně považují za Husu mnohem bližší skalní suk. To se stalo i autorům jinak krásné knížky s doslova reklamními obrázky Kokořínsko známé i neznámé.
https://soutok.blogspot.com/2023/11/kokorinsko-zname-i-nezname-zacatek.html
https://soutok.blogspot.com/2023/12/recenze-nejnovejsi-knizky-o-kokorinsku.html
Nutno však dodat, že díky ne zrovna nejlepšímu značení, se to kdysi při první návštěvě místa povedlo i mně, byť jsem měl pochybnosti, že jsem skutečně u skály, kterou mám doma v mapě na obrázku. Jenže šel život dále a z klasických map, se nástupem elektroniky a internetu stal spíše milý suvenýr. Dnešní technika má nesporně mnoho výhod. Mapa se nepoškodí, roztáhne se dle libosti po celém monitoru obrazovky PC a jediným klikem na značku žádaného skalního útvaru získáte fotogalerii místa od předešlých návštěvníků i s komentáři.
Tady mě zaujala nějaká restaurace, nebo bar pro motorkáře s pěkným okolím. Je vždy zajímavé vidět, co nás třeba i jen několik málo kilometrů od nás vlastně obklopuje.
Mobilní mapové aplikace jsou pak v neznámém terénu k nezaplacení. Lesní dělníci pořežou stromy, značky jsou někdy daleko od sebe, může přijít chvilka nesoustředění, kdy se zamyslíte nad něčím jiným, a pak je hodně dobré zjistit i pro náš klid, kde že se vlastně nalézáme. Tím spíše, když je do cíle našeho putování ještě daleko. Ačkoliv i koupené klasické mapy mají jistý přesah požadované oblasti, tak se nezabývají reklamou na turistické cíle mimo tuto oblast.
Elektronické mapy jsou vám naopak schopné přiblížit i turistický cíl nalézající se za hranicí určitého regionu, což může být určitou výzvou k nějaké akci. My jsme si v roce 2020 připoměli výročí liběchovského sochaře Václava Levého ( 1820 - 1870), který na tamním zámku působil, jako kuchař a ve svých volných chvílích sochal do místních pískovců. Zůstaly tu po něm do dnešních dnů slavné výtvory, za kterými jezdí návštěvníci nejen z nejrůznějších koutů republiky a bylo možné i zakoupit knihu, která vznikla právě k výročí liběchovského sochaře.
Ostatně, Čertovy hlavy jsou ohledně své velikosti dílem světového formátu. Kdo by neobdivoval jeskyni Klácelku, zmíněné Čertovy hlavy, pohádkovou Harfenici i obrovského Hada ? Jenže, ve stejné době, ve které v místních lesích Václav Levý tvořil ( polovina 19. století), tak vznikla podobná dílka neznámého původu i o několik kilometrů dále již v dnešním Ústeckém kraji. Turisté ze Štětí k nim přivedli modrou turistickou značku a díla nesou název Netopýr a především větší Had, který je jistým protipólem Hada u Želíz. Netopýr i Had se nacházejí poblíž obce Radouň pod názvem Skalní reliéfy u Radouně.
Pozorný čtenář a milovník map si nejen může na serveru prohlédnout, jak místo vypadá, ale v komentářích se dočte, že tam kdosi objevil i nedodělaného koně. Už to tak někdy chodí, že nějaká myšlenka žije i léta, než ji člověk uskuteční. Ono to není jenom tak. Je na nás, jak takovou návštěvu něčeho pojmeme. Jistě lze sednout do auta a dojet do Radouně. Můžeme také dojet třeba vlakem do Štětí, zajít si na místo a vrátit se zpět. Můj nápad těsně před akcí, se začal rýsovat asi koncem listopadu.
https://www.youtube.com/watch?v=JO7qfhvTo0E
Prostě jsem chtěl dojít pěšky a bez tréninku z Hoštky do Mělníka přes Radouň a populární turistické Liběchovsko. Hezky se pak na to kouká od zámku, když si uvědomíte při pohledu na elektrárnu, že tam prosvítají komíny z Mondi ( Štětí) a váš start byl ještě o 5 km dále. To vše navíc v zimě a za mlhy.
Měl to být krásný jasný den, ale ten pátek 12.12. 2025 byla ráno na Mělníku mlha, která se neměla po celý den rozplynout. Jako turista jsem toto počasí moc neocenil, a jako fanda dálkového příjmu FM naopak ano, ale program dne jsem rozhodně kvůli tomu měnit nechtěl a nakonec se i ukázalo, že to vůbec nebylo úplně špatné počasí. Lepší, než nějaký déšť a zatažená obloha. Odjel jsem vlakem v 7.52 hodin, který odjížděl přímo z Mělníka. Na DÚK sem dojedete asi v 8.12 za 46 Kč.
První část cesty jsem absolvoval po zelené turistické značce a řada věcí byla pro mě poprvé. Poprvé jsem vystupoval ve stanici Hoštka, poprvé jsem procházel místní ulice a prvně jsem se dozvěděl, že nejsem v obci, ale že má Hoštka statut města podobně tak, jako od roku 2007 Liběchov. Když jsem podešel železniční trať a pokračoval po okresní silnici k Radouni, tak jsem si byl sice vědom toho, že někdy během léta 1989 jsem po ni snad jel na jízdním kole, ale to už je taková časová dálava, že si to člověk téměř nepamatuje.
Tehdy nebyla taková doba, aby člověk řadu věcí nějak evidoval. Dnes píšete články, elektronicky fotíte, někdy píšete i turistické deníky a máte časová fakta. Kdy a kde. Jdete přes dvě vísky nesoucí jména Velešice a Čakovice. Společnost vám dělá asi 50 metrů od silnice potůček Obrtka, který nese jméno podle obce Obrok, kde pramení. Ta je právě jednou z těch obcí, odkud se vchází do té odloučené divočejší části CHKO Kokořínsko. Obrtka se vlévá nedaleko obce Polepy do Úšteckého potoka, který zase poblíž obce Okna vtéká v blízkosti cyklostezky do Labe. Neplést si Okna poblíž města Doksy a Okna poblíž Nučnic a Křešic u Litoměřic.
Mlha byla taková, že vodní nádrže na Obrtce nebyly prakticky vidět, ale v obcích bylo co fotit a vůbec šlo o takovou pohodovou atmosféru našeho venkova. Konečně asi v 9.40 hodin jsem došel na okraj obce Radouň a přišlo první nepříjemné překvapení. V prvním domě vlevo již od pohledu bylo vidět, že dům a jeho okolí nikdo neudržuje a asi bylo i štěstím, že venku stála ke mně zády otočena příslušnice jistého etnika. Náhle proběhl děravým plotem ven vlčák a spíše šlo o mládě. Dorážel na mě, ale na křik majitelky se přeci jen vrátil, a pak se to ještě jednou opakovalo.
Klidnil jsem ho celou dobu přátelským hlasem, čímž možná i neskákal, ale hlavně že ho majitelka zvládla. Jsou chvíle, kdy vidíte, jak je sposta věcí ve velkém bordelu, nikdo si s tím neví rady a v lepším případě jste jen rádi, že nemáte problém a je to za vámi. O 50 metrů dále jsem však spatřil kostel, který mě okouzlil a obec nabízela docela zajímavé objekty. K hlavním patří zdejší reliéfy i židovský hřbitov, ale ke všemu je třeba si udělat nějakou zacházku. V centru obce je pak dalších několik drobných věcí k návštěvě.
To si ale necháme do dalšího dílu. Prozradím vám nyní jen tolik, že naposledy jsem šel v červnu ( Mělnický hrozen) 25km, a toto bude delší. Také prozradím, že jsem nafotil celkem 260 fotografií, protože každá fotografie má pro mě nějaké kouzlo. A nakonec prozradím i to, že kostelíček v Liběchově prodělává stavební rekonstrukci, ale na fotky si počkejte v pokračování pochodu. Toto byl tedy jakýsi úvod a příště už nás čekají minimálně skalní reliéfy u Radouně i židovský hřbitov, ale jistě i více.
Pohodovou sobotu a neděli.
Hned naproti je zdejší prodejna potravin a především restaurace. Z obce lze přímými autobusovými spoji dojet do Litoměřic, Úštěku, Dubé, Štětí i do Hněvic k vlakům, ale četnost spojů je různorodá.
