Jakmile začnete dělat něco, co nekončí ve vašem soukromí, tak to stojí spoustu času a mnohdy i množství otázek, o nichž nemá veřejnost leckdy ani potuchy. Dostal jsem jednou kdysi dávno třeba otázku od známého člověka : ,, Máš za potřebí se nechat kritizovat, ztrácet čas nad něčím, co třeba ani nikdo neocení, když za to nedostaneš ani zaplaceno ?" Jindy za mnou zase přišel jiný člověk celý rozzářený, jakou úžasnou novinu psali v novinách a neměl ani tušení, že už jsem o věci na webu informoval o měsíc dříve. Konečně, nebývá vyjímkou, že se někde probírá něco, co je třeba i někdy již dávno napsáno na Soutoku, nebo se na některé věci ani nevzpomene a téma je jen na Soutoku.
Jako každý člověk se nad tím vším někdy zamýšlím, snažím se o jistou rekapitulaci i různé závěry a zatím musím říci, že právě to psaní tady mě leckdy dostalo do situací, které se nesmazatelně zapsaly do mé mysli a mám na co často v dobrém vzpomínat. Takovým mým velmi častým souputníkem byl až do dnešních dnů právě Mělnický okrašlovací spolek MOOS. Zejména pozvánky do středověkých sklepů našeho města mě vždy oslovily a vždy jsem si tu návštěvu objektu i setkání se členy spolku příjemně užil.
Je takovým roztomilým pravidlem, že kdykoliv mě napadne, že bych se mohl jít podívat na nějakou snad někdy i nepříliš masovou, nebo málo propagovanou akci v našem městě, tak i kdybych měl smůlu a nezahlédl tam žádné známé tvaře, tak tam téměř zcela jistě potkám našeho kronikáře, předsedu spolku MOOS a v současnosti i místostarostu pana Martina Klihavce.
Práce samozvaného reportéra Soutoku, jak mě kdosi kdysi nazval, mi zejména v minulém uplynulém desetiletí přinesla plno milých i nevšedních zážitků z nejrůznějších akcí v Mělníku i mimo něj, ale vraťme se zpět k MOOS. Tady mám například jednu veselou vzpomínku na smutné covidové dny, kdy mi bylo nabídnuto pořadatelství při jednom podzimním Dnu otevřených dveří na viniční usedlosti Turbovice.
Až do té doby se podobné události odehrávaly na malé ploše mělnického centra, ale akce Turbovice si vyžadovala tročku větší organizaci. Mimořádně početná skupina organizátorů, či členů MOOS, se sešla již jen několik minut před oficiálním otevřením pro veřejnost, Martin Klihavec nás v rychlosti seznámil s tím, co asi máme o usedlosti vyprávět, ale především se to týkalo pracoviště u lisu. Tady bylo třeba veřejnosti vysvětlit celý technologický proces.
Dopadlo to poměrně vesele. Na prvním pracovišti ve sklepích bylo spíše důležité upozornit návštěvníky na nebezpečná místa, kde bylo možné přijít k úrazu a zbylá iniciativa byla na každém průvodci. Mohli jste říci nějaká historická data, nebo se zeptat návštěvníků, odkud že k nám dorazili, ale jak hodinka šla, tak to věčné putování po schodech vedlo i k zadýchávání se.
Pracoviště u lisu bylo sice pohodlnější, ale zase náročnější na vysvětlení technologie. Oni totiž existují lidé, kteří o některých věcech něco vědí, více se ptají. mají něco nastudováno a uspokojit je po rychlokurzu není vždy snadné, neli nemožné. Většina návštěvníků však cení fakt, že se mohla podívat na jinak nepřístupné místo, a tak to nakonec obvykle vždy dobře dopadne, potěší samozřejmě dobrá návštěvnost a všichni si tak nějak odnesou určitý zážitek.
Takže mě vlastně role jakéhosi samostatného reportéra dostala do různých situací a zatímco někdy šlo o návštěvu jen jedné akce, tak jindy se toho povedlo během jednoho dne i více a měl jsem pak ještě samozřejmě radost z vlastního vkládání fotografií a vymýšlení textu, který chce mnohdy vše podat pod jiným úhlem, než by byla klasická reportáž.
K návštěvě vernisáže jsem tedy měl celou řadu důvodů. Věděl jsem, že zde potkám celou řadu tváří, která má mé sympatie a zaslouží si poděkování i určitou úctu za práci, kterou pro veřejnost dělá. Měl jsem možnost opět vidět více než dobrou řečnickou práci v podání těch nejpovolanějších a v neposlední řadě se přiznám, že jsem vyplnil další bílé místo mapy svého života.
Tím chci říci, že se občas dívám na některé stavby nejen v našem městě tak, že mohu konstatovat dokonce i návštěvu jejich interieru, což je často potěšující. Je přitom jedno, zda jde o zámek, větrný, či vodní mlýn, historický včelín, historický sklep, nějakou restauraci, nebo třeba i okresní archiv.
Martin zdokumentoval prakticky celých těch 20 let činnosti spolku a poukázal i na to, že to vůbec není tak samozřejmé, jak si většina nezůčastněných lidí myslí. Místopředsedkyně Aida Líhová - Legnerová například přišla s nápadem, aby spolek pracoval na drobných výrobcích, které mohou naše město presentovat například v Turistickém informačním centru Mělník a inspiraci čerpala například v minulosti, kdy jsme tu měli takové období, kdy nebyla nouze o různé odznaky a zmiňme i podnikové odznaky firem v našem městě k různým výročím.
Martin zase vysvětloval, že bez dotací od města by něco takového bylo nemyslitelné. Takový turistický odznak Mělníka na hůl by výrobně vyšel například až na 200 Kč a běžný turista je ochotný za takový odznak zaplatit nejvýše 50 Kč. Sám pak přišel například s vystřihovánkami významných staveb v Mělníku, o které je prý slušná zájem, nebo s covidovou naučnou hrou pro děti o našem městě. Já jen prozradím, že Martin má to lepení papírových vystřihovánek tak rád, že zájem byl i v jiných městech, ale to jen na okraj.
To je skutečně obrovská paleta předmětů, která tu za ta léta vyrostla. Od všelijakých pohlednic, přes betlémy, reprinty historických pohlednic, až po další předměty. Nebýt MOOS, tak si snad ani nikdo nevzpoměl, že cukrovar máme na Mělníku nyní již více než 150 let, byť jen balírnu a je skutečně obdivuhodné, že se našel někdo, kdo si dovolil zajít do samotné firmy je požádat, zda bynebyli ochotní k tomuto výročí vyrobit nějaké homole, nebo okrasné kostky, které měly připomenout minulost.
Na mě to tehdy skutečně velmi zapůsobilo, protože všichni jsme jednou byli dětmi a vzhledem k tomu, že nejen můj strýc v tomto podniku kdysi pracoval, tak si tyto velmi podobné homole pamatuji z vitríny skříňky u mé milé babičky. Za těch 20 let se toho stalo v MOOS opravdu hodně. Sám vzpomínám na chvíle, kdy jsme v začátcích činnosti spolku po roce 2004 navštívili významná místa městského opevnění, prvně středověké sklepy, zpřístupnění chrámové věže v roce 2007 za účelem rozhledu, nebo první cestu ke středověké studni, nejširší v Čechách v roce 2008.
Martin pak vzpomínal a děkoval všem, kteří obvykle pod hlavičkou MOOS během těch 20 let něco udělali. Já ta jména znám, ale nedovoluji si je vyslovit, protože bych mohl na někoho významného zapomenout, a to si vážně nedovolím. Někteří se na nás dívají snad z jiné dimenze, jiní jsou i dále činní, ale nejsou již členy spolku a mnoho dalších lidí i dnes potkávám na akcích i mimo ně. Ostatně, dovolím si zde dát odkaz na článek pana Karla Lojky, který ta jména uvádí, a jako člověk podstatně specializující se na dění u nás i historii je k tomu povolanější.
Osobně bych ještě poukázal, že kromě nejrůznějších materiálů od členů MOOS, které se dostaly k veřejnosti je pak třeba zmínit, že tu je, nebo i byla řada autorů, kteří nebyli členy MOOS, a také napsali plno knih o Mělníku. Skutečně, Mělník má teď neskutečné množství knih a nejsou to jen ty poslední z pera Martina Klihavce a Karla Lojky, ale i od mnoha předchůdců. Vždyť třeba jenom kniha s názvem Mělník, kde je jako hlavní autor uváděn bývalý historik mělnického muzea pan Jan Kilián obsahuje několik kapitol zaměřených na různá období od různých autorů.
Nicméně, oko čtenáře nejvíce přitahují kvalitní ,velké a pokud možno barevné obrázky, kterých jsme se dočkali opravdu až v posledních letech díky aktivitě Martina, byť samozřejmě třeba veduty z knihy
Mělnická kronika Jana Josefa Albrechta ze sklonku baroka
mají také svoji hodnotu.
Dalo by se prostě děkovat leckomu a jsem rád, že jsem měl možnost podstatnou část těch knih o našem městě prohlédnout, přečís je a dívají se na mě z knihovny.Čest jejich tvůrcům. Nicméně, rozhodně nelze říci, že bych tou regionální historii nějak zvlášť žil a web Soutoku vlastně poodhaluje různorodost mých zájmů.
O to více mám radost, že si Martin Klihavec na vernisáži vzpoměl také na moji maličkost, jakož na takové určité médium podpory aktivity MOOSu a přiznám se, že mě to až zaskočilo. Ta radost je tuplovaná, protože jsem zaslechl jistý příslib, že snad budou začátkem příštího roku zase nějaké sklepy na programu, což se vždy pěkně poslouchá.
V některých věcech prostě vidíme tu aktivitu stejně. Martine, děkuji ! Když tak přemýšlím, jak uzavřít tento článek, tak mě napadá jediné. Jubilantům se sluší popřát, přejme jim samé úspěšné i radostné nápady a doufejme, že s MOOS prožijeme v našem městě ještě plno milých chvil.
Než si prohlédnete zbytek fotogalerie, tak bych vás rád upozornil na 12. říjen, kdy naši městští sousedé v Liběchově pořádají po roce opět Svatohavelské posvícení. Donesla se mi taková samozřejmě neoficiální informace, že na akci možná půjde o poslední vystoupení skupiny Claymore. Mimochodem, věděli jste, že také existuje akce s názvem Noc vědců, která se konala 27. září v pátek a jíž se také pravidelně účastní výzkumný ústav v Liběchově ?
