Na osobní setkání se slavnými osobnostmi nikdo nikdy nezapomíná. Herec Oldřich Vízner na Mělnickém vinobraní 2016.

Sotva jsem v neděli večer během deseti minut poslal na web fotočlánek s Andrejem Babišem na Mělnickém vinobraní, tak už mi druhý den Martin Klihavec poslal fotografie herce Oldřicha Víznera, kterého sám na Mělnickém vinobraní 2016 takto vyfotil. Chvíli jsem přemýšlel, a pak mě napadlo, že by se to docela hodilo do jednoho článku. Uvědomil jsem si totiž jednu zajímavou věc

. Jako občasný turista jsem totiž hodně dlouho schopný udržet v mysli různé trasy ( turistické značky), po kterých jsem kdy šel a přesto si po letech najednou uvědomím, že mám někdy pochybnost, zda jsem po některé trase vlastně již šel, či nikoliv. ( na to je turistický deník dobrý). Pokud však jde o setkání se  slavnými osobnostmi, tak to jsou zážitky mnohem hlubší, které si mnohem lépe pamatujeme.

A tak, když jsem požádal Martina o zveřejnění s tím, že vytvořím jakýsi článek, tak rád souhlasil, protože ostatně oba máme společný názor, že fotografie, kterou vidí mnohem více lidí, než jedinec, je smysluplnější.

Začalo to v roce 1978. Jeli jsme od školy na jednu výstavu do Prahy a u hotelu Intercontinental bylo velmi rušno. Ano správně, už nám zase běží asi 150 repríza Chalupářů, tak si v díle Romeo z autobusu povšimněte, jak tam v Praze na vyhlídce pan Sovák tehdejší chloubu Prahy zmíní. Výstava, se však z nějakého důvodu ten den nekonala, nebo snad došlo k popletení termínu a tak jsme dostali rozchod a volný individuální program.

Ten den se večer hrálo přátelské utkání ve fotbale mezi Československem a NSR ( Německá spolková republika), které bylo pro Německo prestižní záležitostí. Vždyť jim Toník Panenka o dva roky dříve v Bělehradě vyfoukl titul mistrů Evropy. Chvátal jsem s kolegou honem rychle k hotelu a byl nejvyšší čas. Před ním už stál obrovský autobus mentolové barvy, na jaký jsme tu nebyli zvyklí a od vchodu do hotelu, až k němu ležel na zemi rozbalený červený koberec.Kolem byla slyšet jenom němčina, a pak už vyrazili po koberci k autobusu fotbalisté.

,,To snad není možné" pomyslel jsem si. Jen necelé dva metry ode mě kráčel Franz Beckenbauer, střelec vítězného gölu na MS světa v Německu 1974 Gerd Mühler, Berti Vogts, nešťastný brankář z Bělehradu Sepp Meier a za nimi trenér Helmut Schön. Zatímco všichni ostatní měli fotoaparáty a artefakty, kam si nechávali fotbalisty podepisovat, tak já měl bohužel jen tu svoji paměť, ale hřeje to navěky. Mimochodem, pokud jsem nějaké to jméno napsal špatně, tak se omlouvám, ale já nejsem opravdu placený za to, abych něco neustále na netu dohledával, a aby mi tak utíkaly drahocené víkendové chvíle :-).

Za dva roky byl chloubou  Prahy obchodní dům Kotva a tehdy jsem k tomu přišel, jako slepý k houslím. Kdo z nás by neměl radost, když naši tenisté vyhráli v utkání s Itálií onu slavnou salátovou mísu ( Davis-cup). Koukám se tak u Kotvy do výlohy a trofej za sklem. Rok 1980 však přinesl ještě jeden velký zážitek. Hodně jsme si tenkrát mnozí přáli, aby i u nás se jezdily závody formule 1, ale marně. Hitem tak byla GP Československa motocyklů v Brně na starém okruhu.

Socialistické podniky se tehdy snažily, aby jejich zaměstnanci dostávali i kulturní bohatství a tak nebyl problém jet za pěknou  přijatelnou cenu podnikovým autobusem, a se známými lidmi třeba zrovna na GP Československa. Když opomenu vzpomínku na celou noc freundschaftu se stejně starými západoněmeckými soudruhy :-) u rádia Luxembourg, na ranní nedělní kosu a davy lidí za zády, tak jsem měl asi velkou radost z toho, že pět metrů přede mnou prolétl slavný Venezuelčan a MS Johny Ceccoto a bývalému několikanásobnému MS Giaccomo Agostinimu zrovna odešla motorka, tak jsem si ho při pomalé jízdě opravdu užil. I naši v těch časech hodně bodovali a moc nepadali, jako jejich tuzemští následovníci. Dodnes si pamatuji jména Bohumil Staša a Peter Baláž.

Těch zážitků byla celá kvanta, ale to už byly různá setkání se slavnými českými herci na ulicích, či při natáčeních v Mělníku, nebo se zpěváky na pódiích KD, či na Náměstí Míru, nejčastěji o vinobraní. Není účelem tohoto článku popisovat, s kým vším, se kde autor setkal, ale chtěl jsem poukázat na jiné věci.

Setkání se slavnými osobnostmi domácího či zahraničního show-bussinesu je obyčejně trvalým zážitkem, který se člověku vybaví, kdykoliv se dané téma probírá. Vidíte zpěváka a už se vám vybaví  nějaký zážitek Trošku podobné je to i s politiky a nejeden stařík například vyprávěl o osobním setkání s naším prvním prezidentem při nějaké vojenské přehlídce. Někteří lidé těmto věcem dokonce chodí naproti, sbírají autogramy a mají to jako hobby. Vzpomeňme na článek,, Co vše se dá sbírat" , kde jsem toto ani neuvedl, protože mě to možná v danou chvíli asi ani nenapadlo. Život kolem nás je opravdu nesmírně bohatý na různé možnosti zálib i vyžití a je jen na nás, zda toho umíme podle možností využít a užít si to k naší radosti, nebo zda jednou rozšíříme tu armádu lidí, kteří jen na stará kolena koukají z okna, co se tam venku děje a nevědí co by měli dělat. Je až k nevíře, jak se dokážou někteří lidé jen adoptovat třeba na prostor 200x200 metrů a v jiné části města je nepotkáte, natož jinde.

Aktualizace 25.9. 2016 v 10 hodin:

Teď mě tak napadlo, že bych tu mohl zmínit slavnou kapelu Alphaville, kterou jsme díky aktivitě Jaromíra Tůmy mohli na Mělnickém vinobraní ( Karlovo náměstí z důvodu revitalizace Náměstí Míru)) v roce 2009 vidět, když se vracela z vystoupení v Ostravě domů do Německa. Asi nejpopulárnější je jejich hit Forever young, který zpívá také Karel Gott pod názvem Být stále mlád. Samozřejmě, mnozí z nás byli na vystoupeních zahraničních hudebních skupin, zvlášť když se to povedlo sehnat za přijatelný peníz, ale to už je úplně o něčem jiném. Je navíc skvělé, že dnes i některé revivalové kapely podávají takové krásné výkony.