Když jsem v sobotu dopoledne pustil počítač a začaly na mě vyskakovat doslova až děsivé ikony počasí, tak jsem ještě ani netušil, jaké zvláštní chvíle nás čekají. To jsem poznal až odpoledne, když mi jedna hromová rána dokonce restartovala PC. Venku se děly opravdu nevídané věci. Chvíli relativně pohodová obloha, do toho občas velká deštivá průtrž a zvlášť nebezpečné bouře vznikající nad lokalitou.
V dešti je snad i zdravé, se trošku prospat a tím spíše, když už míříte dekádou vedoucí k magickému číslu 70. Jenže i to chce s mírou, a pak tu jsou přeci poslední závody MJ-50 a bylo by mi asi hodně divné, kdybych neměl přijít. Vždyť, kolik jich tu jen už člověk navštívil ? V kolika místech náměstí již postál ? Kolik kamarádů tu již potkal ? Kolikrát již stanul kousek od pódia , aby viděl vyhlášení, nebo už hudbu ?
A tak jsem asi v 18.50 dorazil pod deštníkem do první zatáčky, odkud jsem již zejména pro Soutok něco nafotil. Hlavou mi prolétlo spoustu věcí a mezi nimi i vzpomínka na první fotografickou reportáž tady na Soutoku z roku 2012, která tehdy byla pěkným pokračováním dost vydařené soboty....
Tehdy šlo o 19. ročník. Ale pojďme do současnosti. Na prvním snímku vidíte okamžik před startem finále žen, a pak už si můžete všechny účastnice hned po startu prohlédnout při průjezdu první zatáčkou. Potom jsem se fotograficky vrátil do chvíle, kdy jsem dorazil, a kdy se nám tu dle všeho před finále žen ukázali na lyžích i organizátoři akce. Následně jsem již řadil fotografie tak, jak je přinášel čas. Bohužel jsem místo klapky videa při tom nekonečném čekání zmáčkl foto, a tak video ze startu finále mužů nemám.
To víte, občas mi také stínili ti povolanější fotografové a kameramani, ale to k tomu již patří. Díky nim jste měli třeba i možnost si v místním TIC zakoupit u příležitosti tuším 20. výročí například i DVD z předešlých ročníků a další upomínkové předměty. Vím, že zde mobilním telefonem vytvořené mé fotografie nemohou být ve srovnání s jinými přístroji žádným zázrakem a zvlášť v deštivém počasí, ale je to potřeba brát tak, že si tím vším zcela určitě zkracuji zbývající čas vedoucí k důchodovému věku a snad mám i nějaký pocit, že to třeba někoho potěší, než přiskáčí na různá FB různé materiály z akce.
Pro mě to závody neskončilo, ale to již nechám na další článek. Nuže, třeba vám následující záběry něco řeknou. A abych nezapomněl. Stál vedle mě v jednu chvíli takový třicátník se synem a byl, jako u vytržení. Prý jsou z Plzně a momentálně bydlí v kempu. Ptal se mě na akci a divil se, že to končí. Proč to prý končí ? Začal jsem mu vysvětlovat, že už tu bylo 30 ročníků, že je to náročné na pořádání, že s pořádáním čehokoliv je celá řada někdy i nevděčné práce, a jak lidé stárnou, tak už se i něco v nich prostě nějakým způsobem mění.
Koukal na to trošku divně, ale opět jsem se přesvědčil, že i když se někdy říká, že někdo zestárl předčasně a jiný je snad i jen třeba občas přerostlý puberťák, tak si prostě i určitým způsobem k věku uzpůsobujeme svět a odhadujeme své jisté neviditelné hranice.
Žádné komentáře:
Okomentovat