neděle 5. března 2017

Bobři pod Mělníkem. Nová kapitola místní historie ? Fotogalerie.




Milí čtenáři, před týdnem vás velmi zaujal článek http://soutok.blogspot.cz/2017/02/jdete-do-horinskeho-parku-nebo-na.html , který měl být takovou předehrou k článku dnešnímu.

Když mi ještě před Vánocemi 2016 přišel z RMM  materiál na článek .. http://soutok.blogspot.cz/2016/12/bobri-se-siri-i-na-melnicko-mate-radi.html , tak jeho obsah byl pro mě velkým překvapením. Sice jsem si to přál, aby se bobr evropský dostal až pod Mělník, ale  snad více jak 5 let staré prognózy odborníků zněly spíše pesimisticky.

 Bobr evropský, se sice vrátil po mnoha desetiletích téměř globálního vyhubení do ČR ( prý je tu stávající kolonie původem ze Saska-Anhaltska), ale nepřekonatelnou překážkou mu měl být městský jez v Ústí nad Labem- Střekově. Tedy, až na občasné záchvěvy nejsem vlastně žádný zájemce o naši faunu, či floru, a je možné, že si tu nepřekonatelnost pletu, se vzácnými lososy, které se pohybují mezi Severním mořem a naší říčkou Kamenicí ( známá vodní atrakce- plavba na lodičkách v Česko-saském Švýcarsku). Jak by se totiž tento druh jinak dostal třeba na Berounku, jak dnes uvidíme, než po Labi, nebo nepřirozenou cestou ?


Když se řekne bobr, tak si řada  žen vybaví ihned vodní zvířátko, ale pro nás muže je to něco mnohem víc. Snad každý z nás vidí jednou za čas aspoň v televizi různé indiánky, kterým vévodí náčelník kmene Apačů Vinnetou. Obdivujeme bohaté čelenky, totemy se zvířecími hlavami, křišťálově čistou vodu Plitvických jezer, dobrodružství, a na mapách je vždy nějaká ta ,, bobří řeka". Jenže, tenkrát televize ještě ani nebyla a už Jestřáb ( pan spisovatel Jaroslav Foglar) věděl, jak má vypadat skautský tábor a napsal později mimo jiné krásnou knížku s titulem Hoši od Bobří řeky. Kde bral představivost a inspiraci ?

Naučili jsme se brát některé věci, jako samozřejmost a vůbec nad nimi nepřemýšlíme. On totiž německý spisovatel indiánek Karel May napsal svoje knížky o smyšlených indiánech ( v Americe nikdy nebyl) už v 70. a 80. letech 19. století, tedy téměř o 100 let dříve, než se dostaly na naše obrazovky. Kult indiánek a dobrodružství nás ovlivnil, aniž bychom si to vůbec uvědomovali

. Vždyť i pionýrská organizace v dobách socialismu čerpala vlastně z knih Jaroslava Foglara, jen tomu říkala jinak. Lov třinácti bobříků je vlastně soubor výchovně- soutěžních dovedností. Jistě i někteří z vás zkoušeli na letních táborech jeden vybraný den vůbec nepromluvit ( bobřík mlčení), nebo jste museli sami aspoň část noci strávit na odlehlém místě v tmavém lese mimo tábor ( bobřík odvahy) atd. atd. Na nástěnku se jmény, vám pak za každou splněnou dovednost přibyla nějaká barevná vlaječka. (V knížce šlo tuším o různě barevné knoflíky vždy v jedné barvě.)


Také název Bobří řeka není jen dobrodružnou smyšleninou pro potůčky a řeky obtékající letní prázdninové tábory pro děti, jak by se mohlo zdát třeba z vyprávění o slavném foglarovském táboru na břehu řeky Sázavy, Dokonce jen asi 45 km od Mělníka najdete mezi obcemi Verneřice a Janovice ( v sousedství známější obce Kravaře v Čechách) takzvaný Bobří potok. Najdete na něm dva krásné vodopády a článek jsem tu o něm napsal tady.... http://soutok.blogspot.cz/2012/05/toulky-17.html . Na ten opravdu nezapomenu, protože jsem si tam tenkrát v roce 2008 při své první návštěvě užil ve sněhu a za tmy na jeho břehu pěkné drama :-))).

Pojďme ale již k bobru samotnému. Rozlišujeme bobra kanadského a bobra evropského, který se na přelomu roku dostal prokazatelně, až k nám pod Mělník. Sliboval jsem tu již dříve, že se půjdu na jeho ohryzy podívat, a tak se také poslední únorovou neděli stalo. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem na Mrkvici potkal svého známého jmenovce Pavla Švece, který alespoň podle mých informací pracoval v ZOO Praha, vodí mládež do přírody ( Hořínský park, Zelčín) a veřejnosti je známý především jako malíř, který například loni vystavoval své obrazy v RMM. Pavel měl u sebe nezbytný triedr pro pozorování ptactva a prakticky mi vše ulehčil tím, že mi naznačil, kde mám po ohryzech pátrat.


Ohryzy jsem tedy úspěšně našel, ale musel jsem být velmi pozorný. Rozhodně nešlo o nějaké rozlehlé dílo, ale o několik stromů, jejichž počet nepřesahoval počet prstů jedné ruky a byl roztroušený asi na 400 metrech. Pavel mi také připomněl, že jde o nočního tvora a kromě ohryzů již nic jiného nespatřím. Jak jsem již posledně psal, tak jsem ten den spatřil ještě stádečko srn a zajímavým zážitkem bylo přistání hejna velkých kormoránů.


Jsou lidé, kteří se dokáží v okamžiku impulsivně pro něco nadchnout, a tak jsem první březnovou sobotu v podvečer vykročil do známých míst znovu. A bylo to takové vykročení, že i já měl triedr, ale ke své škodě jsem nechal doma stativ pro pořizování nočních fotografií. Nevěřili by-jste kolik tu člověk potkal běžců s čelovkou, nebo i rybářů, případně dalších procházkářů a výletníků.

Tentokrát jsem přistání kormoránů propásl a kolonie již seděla poklidně a bez svého typického krákání na svých oblíbených stromech. Také stádečko srn se páslo tam, co před týdnem. Měsíc v první čtvrti bohužel bojoval s mraky, pofukoval lehce větřík a skoro 45 minut to na žádnou romantiku nevypadalo. Pak to aspoň 15 minut stálo za to. Měsíc vylezl, obloha se na kousku roztrhala a já mohl spatřit bájného lovce Oriona, který má u pasu šavli v podobě krásné mlhoviny M42 ( viditelná krásně v triedru) doprovázeného nejjasnější hvězdou oblohy, kterou je Sírius v souhvězdí Velkého psa.

Připomnělo mi to asi nejvíce 80. léta, kdy jsme na Lužnici s partou obdivovali letní noční oblohu. Co na tom, že tu bylo jinak mrtvo, jen občas někde zakrákoral nějaký ten kormorán. Pomyslel jsem si tak, jak to tady asi bude žít, až přijde opravdové jaro, nebo léto, a až bude třeba i jasno a měsíc v úplňku. Člověk se díky technice zcela od přírody oddělil a večery mnozí raději trávíme u nějaké kultury a u  příjemného nápoje. O nějakých bobrech nemohla být ani řeč. Co bylo špatně, kromě toho, že člověka zase tlačil čas ?


Jak už to tak bývá, tak nejprve přichází pokusy a omyly, a teprve pak nějaká ta literatura. Jak se fotí bobři ? Tak na to mi dnes dopoledne odpověděl nádherný web člověka žijícího někde v Plzni. Nejprve jsem klikl na http://www.jiwa-foto.cz/Story3.html a tam jsem se dočetl, co to stojí volného času, pevné vůle, nápaditosti i ochoty třeba zainvestovat do techniky. Docela dobrý typ pro důchodový věk. Ačkoliv, leckterý dnešní důchodce rád cestuje, nebo se věnuje počítači apod. Pokud tedy na to má peníze. Když je nemá, tak aspoň rok přesluhuje.

Pak jsem začal číst samotný seriál http://www.jiwa-foto.cz/Story2.html a bylo až dojemné, jak velké citové pouto může vzniknout mezi člověkem a bobrem. Autor tam velmi hezky a originálně líčí, co to je v životě happy end a poukazuje na fakt, jak snadno i nevědomky, se může něco dobrého a krásného začít vyvíjet smutně. Ta kapitola je víc, než jen o bobrech a je určitým varováním pro každého člověka.











3 komentáře:

  1. Pane Šveci, děkuji za mnoho příspěvků, které se zaujetím čtu a žasnu nad šíří Vašich zájmů a činností. Se srdečným pozdravem a s přáním mnoha Vašich dalších úspěchů K. Lojka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pane Lojko, když jsem tady na Soutoku začal psát, tak jsem cítil podiv některých svých známých nad tím, že vůbec dělám věci, za které nepobírám žádné peníze, stojí mě to jen čas a občas si nechám i ,, nadávat" apod..

      Kdyby mě ta tvorba nebavila, tak bych to nedělal, ač šance na to, že jednou bude mít Mělník podzemní okruh historickými sklepy, restaurační posezení u Labe, nebo rozhlednu s výhledem na město a třeba na Klínovec na základě těchto článků jsou dost mizivé.

      Moc Vám děkuji za přízeň, které si velmi vážím i za přání, a také já Vám přeji plno krásných dní a hodně dobré nálady i optimismu.

      Smazat
    2. Děkuji a držím palce, aby alespoň něco vyšlo !! Určitě se vše postupně podaří.

      Smazat