.: Krása u Mělníka. Stezka loupežníka Štětky ( fotogalerie).

Kostel v Chcebuzi.

Když jsem nedávno psal na požádání článek pro Kolečské listy ohledně Hraběcí kaple u Štětí, tak jsem si uvědomil, jak jde technika stále vpřed a já mám snímek kaple stále jen v obyčejném papírovém albumu. Napadlo mě zrevidovat stav památek v okolí města Liběchova, který je neutěšující ( snad článek někdy příště) a cestou k Hraběcí kapli jsem narazil na Stezku loupežníka Štětky, která mě inspirovala k prozkoumání. Současně jsem chtěl osobně poznat sídlo onoho nenáviděného hraběte J.W.D. Clary.

Chalupa v Brocně.

Z časových důvodů a bohužel v rámci povinností jsem byl nucen celý velký okruh poněkud zredukovat, ale to se nakonec ukázalo, jako zlaté řešení. Ostatně, pasáž mezi Štětím a Liběchověm, jejíž část je v CHKO Kokořínsko i součástí stezky je mi známa. To samé bych mohl říci i o několika dalších obcích, za jejichž poznání vděčím asi nejvíce mělnické rohlíkově mapě CHKO Kokořínsko z roku 2005, která perfektně mapuje po svém okraji i cyklotrasu 0057, která připomíná původní zemskou stezku od Mělníka k Dubé.

Brocno.

Za výchozí bod jsem tedy nezvolil město Štětí, ale jednu z nejstarších a z daleka viditelnou obec Litoměřického kraje i okresu jménem Chcebuz. U vchodu do zdejšího kostela, se mimochodem nalézá právě hrobka hraběcího rodu Clary. Zcela jasné ráno kazil jen studený občasný větřík, ale to bylo kompenzováno rodícím se příjemným podzimním slunečním dnem.

Újezd.

Mezi Chcebuzí a Brocnem je pouhý kilometr dlouhá klidná silnička, ze které se otvírají krásné rozhledy k Labi od elektrárny, až po Štětí a Roudnici nad Labem. Brocno je známou památkovou zonou a najdete tu také jednu z naučných tabulí stezky, kde je vše perfektně popsáno. Je doslova fantastické, že po celé stezce ještě nikde nezvítězil opravdu primitivní a naprosto zbytečný vandalismus.

V pozadí Vlhošť.

Z Brocna vede k severu opravdu pohodlná a rovinatá úvozová cesta, která přináší příjemné otevřené prostředí a krásné výhledy do okolí blízkého i občas vzdálenějšího.

Starý Berštějn u Dubé.

Úsek mezi obcí Veselí a Újezd dokonce absolvujeme po téměř prázdné asfaltce, neboť z Újezda dále již vedou jen polní cesty. Zajímavé okolí má rovněž další obec s názvem Lomy. Jdete sem polní cestou s výhledy a po okraji lesa kolem mnoha mysliveckých posedů. Před vámi se zjeví i stožár mobilního operátora s nadmořskou výškou 355 metrů, což je nejvyšší bod v blízkosti Štětí. Velmi milé je těsně před obcí i setkání s koňmi. Zdá se, že se tu věnují ve velkém chovu tohoto krásného a ušlechtilého zvířete.

Bezděz jinak.

Samotná obec působila pestrým dojmem. Jakýsi autobazárek vystřídala bohatě zdobená kaplička, několik zajímavých domků, různí zahradní trpaslíci.... stále bylo nač koukat.

Lomy.

Za obcí vstoupíte do hustšího lesíka, kde jsem zřejmě zabloudil. Alespoň tak soudím podle názoru dřevorubců a podle místa v mapě, kde jsem vstoupil do civilizace na silnici. Nevýhodou Stezky loupežníka Štětky je totiž to, že kromě infotabulí a směrovek, které jsou ve vsích, jdete v terénu spíš podle mapy a intuice. Mobilní mapu jsem nemohl užít, protože 1.) mám vždy zrovna vybité baterie 2.) mnohdy bych umřel vzteky, než se něco načte :-).

Směrovky tu byly většinou jen někde v obcích, ale orientace nebyla nijak všeobecně složitá. Nahlížení do mapky na cedulích v obcích bylo dost důležité.

Měl jsem původně vstoupit do obce Snědovice přímo u zámku, ale nakonec to bylo o půl kilometrů severněji za obcí u můstku přes Obrtku. Na tento zámek jsem byl hodně zvědavý, ač jsem věděl, jak bude vypadat, a že není nic moc. Vždyť právě tady utiskoval hrabě Clary své služebnictvo, až byl v lednu 1720 nedaleko Ješovic (Hraběcí kaple) poddanými zastřelen. Více se o činu dozvíte v jiném článku v jednom z uplynulých prázdninových měsíců. V zámku byl zřízen v současnosti ústav pro tělesně postižené z celé ČR.

Lomy, zahrádka jednoho obyvatele. Rozdíl mezi chalupářem a poutníkem je ten, že ten první je samá práce kolem chalupy, kde je hezky, a ten druhý na cestách v pohybu stále něco obdivuje :-).

Tady se našli dokonce mladí lidé, kteří mi nejen chtěli o zámku a historii cosi říci, ač bylo leccos na infotabuli, ale chtěli mi i část mé cesty ušetřit a kus mě svézt. To jsem pochopitelně z objevovacích a relaxačních důvodů odmítl a vydal se příjemnou pěšinkou dle ukazatele do obce Křešov. Tady vás napadne, že jste jen nějakých 20 kilometrů od domova, a protože se oblast netěší nějaké velké reklamě turistiky, tak ji vlastně vůbec neznáte. V tomto je zřízení naučné stezky neocenitelné.

Tak je tomu na každém z 21 zastavení stezky.

Z Křešova do Chcebuze měla vést podle mapy jakási uvozová cesta, ale nějak jsem ji nenašel a chyběla i odbočovací tabulka, na kterou jsem zřejmě neustále čekal. Dá se říci, že jsem si poněkud zašel až do míst, kde dle mého názoru mohla být, a pak ještě dále, kde také mohla být. Nakonec jsem celou záležitost řešil vojensky a vrátil se v legraci a vzpomínkách 30 let nazpět.

-Směr přímý, věž kostela na obzoru, přes pole přímo vpřed! To šlo až do chvíle, kdy bylo nutno překonat strmé údolí plné trní, ostružin a místy i bláta. Na dně údolí to později také nebylo příjemné, neboť cesta vedla do neznáma a bylo nutné se někudy zase šplhat přes pole na místo rozhledu. Vyšlo to suprově, protože jsem vyšel jen kousek pod obecním hřbitovem obce Chcebuz, kde mimochodem stojí krásná kruhová hrobka. Vy se tomu můžete vyhnout mnoha způsoby. Buď méně riskovat a jít jinak, nebo vyrazit polem již přímo z obce Křešov přímým směrem ke kostelu v Chcebuzi. Nic se vrátit nedá a tak je mi aspoň vzpomínkovou a dobrodružnou útěchou, že jsem si připadal, jako kdysi při nácviku vojenského boje :-).

Zámek Snědovice.

Tím ovšem nechci zrazovat nikoho od tohoto jinak vážně dobrého a lehce náročného okruhu. Naopak, pro kratší podzimní a zimní dny je to okruh ideální a ležící jen nedaleko od Mělníka.

A závěrem bych ještě rád dodal toto: Stále slýcháme, nebo čteme o nějakých relaxačních službách, o potřebě léčby nervů, o sebepoznávání, o vědě jménem joga a o náboženství jménem Budhismus. Snad jde o jakési vyvolávání blažených stavů v důsledku soustředění do svého nitra a odpojení všech našich pěti smyslů od okolního světa. Není snad lepší těch pět smyslů naopak zapojit a zejména tam, kde k tomu prostředí či situace doslova vybízí ?