Když jsem v 70. letech zaslechl zprávu, že znuděná mládež amerických zbohatlíků opouští dobrovolně život v městském přepychu a pracuje společnými silami, jako jedna rodina na společně zbudovaných rančích v přírodě, tak jsem to přijal, jako zprávu z jiného přetechnizovaného světa.
Jenže, uplynulo nějakých 30-40 let a podobným alternativám života, se nyní věnují i naše média, byť příčiny jsou možná trošku někde jinde. A pokud si někdo myslí, že mám na mysli dokumenty ze života bezdomovců, nebo dobrodružných profesí, tak to vůbec ne. Televize nás zavedla i na veřejné nemovitosti ( například rozhledny či hradní zříceniny), o které se někdo stará, aby zase byly schopné přivítat návštěvníky, ale to nyní také nemám na mysli.
Před pár lety běžel na dvojce takový tematický seriál, který byl také věnován neobvyklým způsobům života, který se vymyká těm standardům, na které jsme mnozí zvyklí, ať už máme zaměstnání jakékoliv. Tito lidé totiž měli společné to, že vše, co vytvářeli, tak vytvářeli pro sebe a snažili se být soběstačnými pokud možno s případnými co nejmenšími finančními výdaji. Mnozí z nás by je nazvali slůvkem podivíni.
V jednom díle kamera například navštívila odlehlou samotu na Šumavě, kde hospodařil zcela sám již postarší muž, jehož hlavním úkolem bylo před příchodem zimy se dostatečně vším potřebným vybavit. Důvod byl prostý. Napadne tu často zkrátka tolik sněhu, že není vůbec vidět z okna, natož, aby se mohl dostat ven.
V jiném dílu šlo o rodinu, kde sice oba rodiče dojížděli, jako učitelé z nějaké vesničky do nedalekých Litoměřic, ale jinak nepoužívali doma elektrický proud, pili vlastní kozí mléko a jedli jídla ze své zahrádky a svého políčka u domu. Jen vzácně a neradi něco nakoupili.
Další příběh se odehrával ve Frýdlantském výběžku, kam časem přesídlila na trvalo rodina z Prahy, aby zde na statku hospodařila soběstačně a ekologicky, jako za starých časů. Vězte, že při shlédnutí těchto příběhů byl člověk jednoduše fascinován, a to by se vám při dokumentu o nějaké halywoodské hvězdě asi nestalo.
Ale, nebýváme fascinovaní jen tím, když někdo místo pracovního kalendáře, se zápisy schůzek s klienty, nebo obyčejného dojíždění kamsi do práce jednoduše na jednom fleku v panenské přírodě hospodaří sám pro sebe. Ostatně, je třeba vidět, že takový člověk je k nemovitosti a svému zvířectvu doslova přikovaný.
O podobný rozruch, ale jinak, se zase například loni postaral dnes již slavný Ital GianLuca Ratta, který se jen tak prochází se svým psem po Evropě, sbírá obecní a městská razítka na úřadech, beseduje s žáky na školách, občas o svých cestách napíše knihu a lidé se předhání vtom, u koho že bude jíst a spát. Považte, že to vše, se děje v době, kdy někteří občané přehrabují popelnice a spí pod mostem, nebo koukají, co by se dalo zpeněžit ve sběrně.
Celá řada lidí totiž ráda na čemkoliv i kamkoliv často, nebo aspoň občas cestuje a vždy se najdou nějaké ty omezovací bariery, které brání těm smělejším plánům. Zpravidla to jsou hlavně finance a pracovní povinnosti. Představme si však, že bychom dostali nabídku tohoto znění: Hledá se někdo, kdo půjde pěšky od Atlantiku do Prahy, bude cestou fotit a občas něco napíše. Naše společnost všechny výdaje za stravu, nocleh i šatstvo proplatí, zaměstnání neztratíte a v cíli slušná finanční odměna :-).
-No, neberte to! Jenže, to samozřejmě nehrozí, a proto jsou lidé snílci a fascinují je příběhy těch, kteří opustili z nějakých důvodů typycký životní styl ;-):-).
A na závěr si vás dovolím pozvat na článek http://www.isoutok.cz/inpage/muz-ktery-zil-bez-penez-zkusim-zivot-za-30-korun-na-den/,
který je důkazem toho, že někteří lidé opravdu zkouší leccos a mnozí z nás k tomu s určitým obdivem a fascinací hledíme ;-).
SŠ.
Žádné komentáře:
Okomentovat