Dnes byly spuštěny velmi důležité nové vysílače rozhlasu DAB+., které přináší pokrytí více než 60 procent České republiky. Zvlášť důležité pro Mělník. Včera se díky neskutečným podmínkám v pásmu DAB+ objevilo na Mělníku přes 200 rozhlasových stanic.

Tak jsme se konečně dočkali. Kdo z vás čtete Soutok, nebo se o téma DAB+ zajímáte, tak vás současné reklamy, ani vlastní název nemohou nijak překvapit. Tak, jako se přecházelo na digitální vysílání u televizorů ( DVB-T)  https://cs.wikipedia.org/wiki/DVB-T , tak jsme dnes svědky postupné přeměny i rozhlasu.https://cs.wikipedia.org/wiki/Digital_Audio_Broadcasting

Mělník je město na kopečku i pod ním a díky tomu se zde utváří zajímavé specifické podmínky pro příjem rozhlasu a televize pozemní cestou. Pásmo FM (VKV), ale také DAB+ jsou totiž velmi závislé na terénních překážkách. To, co vašemu známému, který bydlí 100 metrů od vás jde v rádiu, nebo v televizi, to nemusí jít u vás doma.

Proto mají některé domy otočené antény na Prahu, jiné na Bukovou horu u Ústí nad Labem a další třeba na Ještěd u Liberce, nebo na Černou horu u Janských Lázní v okrese Trutnov. Každé místo je tak originální, že odpovědí jsou teprve pokusy a ověřené zkušenosti.

S vysíláním v DAB+ u nás, se začalo nejprve pochopitelně v Praze,a dále pak v okolí dalších metropolí ČR. Jelikož kanál 12 C vysílající z pražské lokality Mahlerovy sady má výkon 20 kW ( Vysílá od 6.8. 2015), tak je velmi dobře zachytitelný i v Mělníku, ale pochopitelně  především v místech, která jsou natočena na Prahu.

Nejlepší signál tedy byl samozřejmě u mělnického zámku, v lokalitě Polabí, v Rousovicích, na sídlišti Střed, na Chloumku apod. V dalších místech se mohl vyskytovat také, ale v podstatně horší kvalitě, což způsobovalo buď zcela jeho absenci, nebo mohl i vypadávat, případně šel v omezeném prostoru, třeba i díky odrazům od jiných budov.

To vše však platilo zhruba do dnešní 10. hodiny dopolední, kdy spustilo svá vysílání dalších 10 vysílačů v republice, z nichž nejdůležitější jsou pro Mělník další dva. Nemění se ani kanál 12C, ani programová skladba, ale díky vysílačům na Bukové hoře a na Černé hoře, které mají oba výkon 10 kW dnes již nebude v Mělníku místo, kde by nebylo možné v systému DAB+ na kanále 12 C poslouchat stanice skupiny CRo - DAB+ . V důsledku toho narostlo i obrovským způsobem pokrytí naší republiky signálem, jak můžete vidět zejména v mapě v článku v odkazu.

https://digital.rozhlas.cz/cesky-rozhlas-rozsiruje-digitalni-vysilani-dab-do-severnich-a-vychodnich-cech-i-7708698

Jenže existují lidé, kterým rádio i televize byly vždy určitým koníčkem a tento svět pro ně nikdy nekončil prostorem našeho státu, ale zkoušeli ulovit i něco vzdálenějšího, pokud to jen bylo trochu možné. A aby tomu pomohli, tak občas lezou na kopce nejen za výhledem, ale třeba i za ulovením vzdáleného signálu.

Není to ovšem zase tak jednoduché, protože v mnoha případech potřebujete mít otevřený prostor ve směru vašeho zájmu a za zády spíše překážku, která jednak z požadovaného směru odráží signály a současně zabraňuje těm signálům, které by mohly z druhé strany a od jiného vysílače působit rušivě, nebo dokonce příjem zcela znehodnotit.

Zvlášť silným nežádoucím signálům však někdy nezabrání ani zábrana.

Na tomto hobby je nejlepší to, že nikdy nevíte, jak dalece budou dobré podmínky, a jak dalece vás výsledek překvapí.

Proč poslouchat třeba doma jenom nějakých 14 českých stanic kanálu 12 C, když si můžete udělat radost a během procházky, nebo výletu to vyzkoušet i někde jinde ? A nemusíte jít nikam daleko. Stačí takový prostor u mělnického zámku, kde chytíte i další muxy našich dalších operátorů a k tomu obvykle ještě dva ze Saska.

Ačkoliv další pražský mux 10D CRa - DAB+ má výkon pouhých 0.125 kW ( vysílá také Evropu 2, nebo Frekvenci 1), tak je zde slyšet velmi dobře, stejně tak, jako muxy společnosti Teleko.

Již jsem zde kdysi zmínil, že pokud si chcete DAB+ opravdu užít, tak je dobré si vyjet aspoň ke chloumeckému kostelíčku, nebo do Vehlovic. Jistotou je samozřejmě Říp a jeho vyhlídky.

Jsou ovšem dny, kdy se stanou doslova neuvěřitelné věci a málokdy si je člověk pohlídá, nebo odhadne situaci. Odborníci totiž tvrdí, že ideální je mlha a teplota kolem nuly. To sice může přinést úspěch, ale někdy vás to i zklame. Totéž se říká i o přechodu fronty ( změna počasí), ale odhadněte to.

Také se vám může stát, že máte pocit, že přibližně víte, co vzácného ulovíte, a už vás to nechá  občas klidným. A přesto se někdy dějí doslova divy, jako tomu bylo včera, kdy jsem si jenom tak řekl, že až půjdu kolem zámku, tak to zkusím a jistě to hned uklidím.

Jenže tu bylo něco, co jsem nečekal.,, Bayern ? Tady u zámku ? Na FM normální věc, ale v DAB+ ? Jindy za tím musí člověk aspoň na Chloumek a dnes tu jsou podmínky, jako naposledy asi 29.12.2016.

Postupně odhaluji několik bavorských muxů, které nejčastěji šíří vysílač Ochsenkopf ( skoro 200 km odtud) a napadne mě zkusit Duryňsko i Sasko-Anhaltsko, které také občas ve výše jmenovaných lokalitách chodí Ona je to taková hříčka každého, kdo má rád mapy a vzdálenosti.

Zde totiž uplatníte zkušenosti z VKV a jste schopní téměř přesně uhodnout z jakého vysílače je daný mux ( multiplex) šířený. Pokud tedy zachytíte mux 6B ze Sachsen-Anhalt, tak vězte, že jde o 315 km vzdálený kopec Brocken, ze kterého jde pouhý výkon 2.8 kW, jak zjistíte na netu.

Obvykle vám po proskenování pásma za zámkem ukáže rádio zhruba 60 stanic, ale náhle jich bylo 135, což je téměř hodnota běžných lepších podmínek na Chloumku. V tuto chvíli jsem si tedy mohl říci, že to, co chytám nyní zde, bývá na nějakých 75 procent o 100 metrů výše.

Vypravil jsem se k Tyršovu domu, nebo i k památníku Čs-Pl přátelství, neboť to je zase jiný směr. A vyplatilo se. Poblíž města Cottbus ( Chotěbuz) v Dolní Lužici ( 158 km od Mělníka) leží vysílač Calau, odkud také vysílá na frekvenci 107.2 MHz braniborské rádio BB, které lze občas při podmínkách někde naladit.Nyní odtud vysílají muxy 10B a 12D, které jsou určeny k poslechu občanům Berlína a tamního okolí.

Opět musím říci, že nejde o žádný unikát, ale je to velmi milé. Vždyť v dobách socialismu, se za mlhy někdy zadařilo shlédnout obraz z Berlína a stanici ARD. Nečekejte, že to bylo koukatelné. Obrázek i zvuk byl nádherný,a člověka zajímalo, jak dlouho podmínky vydrží, ale nějaká politická diskuse nebyla důvodem k nějakému soustavnému vážnému sledování.

Napadlo mě, že po všech těch radostech bych se mohl vrátit zpět za zámek, abych zjistil, zda se již podmínky náhodou nevytrácí. Opak byl pravdou. Scan na Aušperku 143 stanic, u vily Carola 153 stanic. V jednu chvíli se podařilo zachytit rekordních 186 stanic, což jsem ještě nikdy neulovil.

Neznamená to, že by automaticky stanice hrály. Na záchyt prostě není třeba tolik signálu a navíc celá ta signální atmosféra neskutečně pumpuje. Spousta stanic je na hranici příjmu a výpadku signálu. Když vidím, že signály bavorských stanic stouply do zatím neobvyklých hodnot, tak mě tak napadá, ž e by mohlo jít snad konečně i něco vzdálenějšího, než jenom to Bavorsko.

A skutečně, projíždím seznam načtených stanic a objevuji značku pro Hesensko. Několik stanic začíná písmeny hr . Doma zjišťuji díky asi 6 let starému záchytu na VKV, že to je s největší pravděpodobností 428 km vzdálený vysílač, který se nachází na SZ od Frankfurtu nad Mohanem. Jde o Grosser Feldberg v pohoří Taunus. Výkon pouhých 5 kW a ono to sem díky podmínkám dolétlo. Radost nezná mezí.Musím dodat, že mi stanice z Hesenska dokonce občas hráli a právě stanice hr4 mi zahrála německou popovou písničku cca z roku 1983. Interpreta teď nevím, ale byla to vzpomínka, protože v našich playlistech není.

To jsem již celý zmrzlý a doma vidím, že jsem tehdy před 6 lety ještě chytil něco z Bádenska, ale FM má prý větší dosah. Inu, pokud někdo bere věci vážně, rádio si upraví a tahá sebou směrovku, tak by měl jistě lepší výsledky. Kdo jen vyndá krabičku s prutem asi 30 cm dlouhým, tak co by chtěl ? I tak je to zázrak.

Ještě se mi podaří chytit Střední Franky 8C, ( Dillberg, 250 km) které jsem tuším toto léto chytil na úpatí Vrátenské hory u libovického křížku a podmínky počaly odcházet

Dnes je za zámkem zase jen nějakých 60 stanic, ale docela rád si od toho na nějaký čas odpočinu a popřemýšlím, zda by se nedalo ještě nějak jednoduše něco malinko vylepšit  ve smyslu reflektoru :-).

Král orlojů mezi orloji.

Orloje, to jsou skutečně nádherná zařízení na ukazování času. Jenom v naší republice máme asi 5 městských orlojů a dva orloje vesnické, pokud je mi známo. Soutok navštívil orloj v Olomouci, Kryštofově údolí, Hojsově Stráži, ale ten nejkrásnější, a to i v rámci světa je stejně ten náš orloj v Praze.Pražský orloj je historicky prvně doložen v listině k datu 9. října 1410.

Velmi jsem se těšil, že se budu moci opět po dlouhé době na něj podívat přímo, a to dokonce po velké a dlouhé rekonstrukci. Vždyť samotný orloj je dnes snad nejuznávanějším suvenýrem Prahy, jak můžete spatřit níže. Takovou zajímavostí však je, že ten nejlevnější suvenýr, kterým není barevný pohled orloje, však dnes v Praze již neuvidíte.

Stál mě v roce 1980 pouhých 5 Kčs, z jedné strany papírového výtvoru jste si mohli v okénkách otáčením prohlížet jednotlivé apoštoly a na rubu byl stoletý kalendář pro každý den v roce, podle kterého jste se mohli například dočíst, který den v týdnu jste se vlastně narodili apod. Po různém připočtení dní sloužil i pro léta starších letopočtů, popřípadě nového století, ale jeho potřebnost patřila spíše k dobovému zpestření.

Pro úplnost ještě dodám, že je spousta orlojů i ve světě a jeden třeba v Belgii ukazuje i příliv a odliv:
http://benjamin2121.blog.cz/en/1705/orloj-v-lier-belgie
Našel jsem kdysi stránky o orlojích v různých zemích, ale již zase nevím adresu. Náš pražský orloj má však něco do sebe.

Psát něco o něm je jenom zbytečná práce a nošení dříví do lesa. Stejně dnes žijeme v takové záplavě informací, že je nejlepší v okamžiku zájmu si vše dohledat na Wikipedii a na zájmových stránkách.

Mně se osobně velmi líbí dvě webové stránky, kde můžete postavení orloje sledovat přímo z domova a rovněž se dočtete spousta věcí, co na orloji můžete vlastně všechno zjistit, a co jednotlivé drobnější artefakty na něm znázorňují.

https://drifted.in/horologium-app/

http://orloj.eu/sim/index.php

Vůbec nejhlavnější částí orloje je velký astroláb, který snadno pochopí i laik. Velká ručička ukazuje rukou na římská čísla, která  vyjadřují čas, na který jsme zvyklí. a která teď skutečně souhlasí s časem na našich hodinkách, protože máme nyní pravý Středoevropský čas platící pro 15. poledník východní délky.

Jistě chápete , že římská čísla ve vrchní části vpravo od římské dvanáctky představují odpolední hodnoty, tedy římská I je 13 hodin atd. Na ručičce máte i sluneční kotouč, který na oválném zvířetníku vlastně zároveň ukazuje polohu slunce nad obzorem. Zlatý kruh nad Sluncem tedy ukazuje rovník a Slunce by tam bylo v časech rovnodennosti. V létě by naopak stanulo až u samého horního okraje astrolábu, pokud jde o tento obrázek.

Zvířetník je rozdělený po částech zhruba po pěti dnech a kromě Slunce zde najdete ještě Měsíc, jehož jednoduchý mechanismus vám ukazuje jeho fáze a samozřejmě polohu ( zde pod obzorem). Prostor nad obzorem zobrazuje modrá barva.

Poslední těleso, které tam ještě najdete je tvar hvězdy, který ukazuje tzv. hvězdný čas. Ten je však pro nás dnes nepodstatný stejně tak, jako čas staročeský na vnějším kruhu s arabskými číslicemi.

Ve spodní části orloje najdete lunety od Josefa Mánese, které ukazují symbolicky různé měsíce v roce. Mánesova kalendářní deska vždy ukazuje příslušný kalendářní měsíc nahoře.

Smrtka a závist. Podle pramene ve Wikipedii jde o Turka, jako symbol rozkoše a neřesti.

Z turistických důvodů se nikdy nikde nesetkáte s tím, aby jste si mohli na webu prohlížet v každou hodinu i apoštoly. To si tam klidně můžete zajet a třeba si to i nahrát, jako videosekvenci, ale věřte, že ten nejlepší pocit budete mít vždy, když bude pěkný den, vy budete mít volno, budete stát přímo před orlojem a v hlavě budete mít ještě plno příjemných nápadů pro daný den :-).

Aspoň o podobné webové službě nevím.

Marnivec se zrcadlem, Lakomec s měšcem.

Co je dalšího zajímavého na orloji ? Většinou poznáme jen smrtku, jako symbol smrti a nad významem kohouta moc nepřemýšlíme.Má zvukem ohlásit konec průvodu apoštolů. Jenže, pokud se o orloj zajímáme více, tak se dozvíme, nebo aspoň na chvíli, než to opět zapomeneme, že ty sošky symbolizují docela zajímavé lidské vlastnosti, nad kterými se můžeme zamyslet.

Stačí když si kliknete na druhou zmíněnou adresu a uprostřed kliknete na samotnou budovu orloje. Vyskočí na vás pěkný popis nejen osob jednotlivých andělů, ale také právě figur, které mají symbolizovat jednotlivé vlastnosti. Ovšem, když to porovnáte s Wikipedií, tak těch informací bude najednou více.

Wikipedie a zároveň jeho zajímavá historie je také na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Starom%C4%9Bstsk%C3%BD_orloj

Filosof zkoumající svět. Archanděl Michael.

Astronom/ hvězdář sledující oblohu. Kronikář zapisující dějiny.

Krásného dráčka jsem nezkoumal, ale tuším, že jde o prosté řešení odtoku dešťové vody ze střechy.

Později mě napadlo některé sošky přitáhnout ještě zoomem, protože to čekání na celou hodinu bylo nekonečné. Síť je nad orlojem prý jako ochrana proti holubímu trusu.

Soucit, Archanděl Michael.

Štědrost a Skromnost.

I v sousedství orloje si přijdete na své. Objevíte zde jistě znaky různých částí Prahy. Aspoň to tak vypadá.

A tím tedy končím takové to magazínové vánoční menu. Pokud musíte do práce, tak vám přeji, ať to nějak úspěšně zvládnete a ve zdraví dojedete těch několik pracovních dní roku 2018, které ještě zbývají. Pokud máte volno, tak ať najdete nějak příjemnou náplň pro příští dny a třeba si i protáhněte někde tělo.

Recenze knihy Mělník na starých fotografiích 1970-1989, aneb jak se dříve fotografovalo.

Nemohu začít po Štědrém dni jinak, než knížkou, která mi hodně zahrála na city, a kterou jsem si vybral, jako jeden z vánočních dárků. Vždyť jsem se díval zpět do svého dětství a mládí. A je až neuvěřitelné, jakou směsici pocitů jsem přitom prožíval.

Když jsme někdy v letech 2006 - 2007 diskutovali na serveru Mělníček cz o nehezkém Karlově náměstí v jehož jižní části vyrostly dvě nevzhledné krabice s obchody, kterým se však po roce 1989 dařilo čím dál méně, aby nakonec neobstály v konkurenci supermarketů pod kopcem centra města, tak se zdálo, jako kdyby celá ta tragedie našeho historického centra proběhla v roce 1976.

Ve skutečnosti, jak kniha ukazuje, tak budova staré zubárny, kam jsme jako děti chodily přímo ze škol na prevenční zdravotní prohlídky stála snad ještě v roce 1986. Vůbec tedy nešlo o nějaké náhlé změny, ale o změny postupné. Čtenáře musí až zarazit, kolik práce, se na Mělníku vlastně v tomto období udělalo. Nové panelové domy, poliklinika, další škola, samoobsluhy, krytý bazén, koupaliště , nové autobusové stanoviště, atd. atd.

Proč je vlastně člověk tak překvapený ? Těch důvodů může být celá řada. Máte i dnes mnoho občanů Mělníka, nebo těch v okolí, kteří vám řeknou, že nemají nejmenší potřebu do centra města vůbec dorazit, protože lékárnu mají třeba i na poliklinice a obchody v centru snad nelze ani brát vážně.

Navíc si celá řada občanů vybere nějaké ty ulice, kterými se naučí chodit a stejné to bývalo kdysi i v obchodech potravin, kterým se říkalo samoobsluha. Člověk tak nemusel nutně procházet místy, kde se zrovna něco dělo, nebo to tak neprožíval, protože měl ve svém věku úplně jiné zájmy.

Třeba to, jak nezapomenout koupit za 3 Kčs časopis Stadion, kde je fotka Realu Madrid, tragický snímek z formule 1, kdy na okruhu Kyalami  hasicí přístroj letící vzduchem zabijí britského pilota Toma Pryce a souboj o černý trůn ( MS v těžké váze v boxu) pokračuje dalším dílem ( 1977).

Nutno však říci, že i tak celá řada těch snímků na člověka dolehla. Třeba takové Podolí. Jako bývalý kluk z Blat jsem tam v časném věku dohromady moc nepřišel a přesto, když mě Michal Švarc o nějakou odpolední pauzu mezi učením pozval právě do domu,který je na fotografii, tak mě tato část města zaujala. Snad nejvíce místo, kde se voda z náhonu ztrácela za stavidly v budově vodárny.

Rád jsem později několikrát prošel kolem náhonu, díval se na ty políčka směrem ke Chloumku, ale také přes ulici k městu. A najednou mi jsou některé ty domy na fotografiích pana Lojky tolik povědomé. Člověk si jen řekne, že je až neuvěřitelné, jak je už dlouho na světě a co vše se za tu dobu již změnilo.

Jedné uličce, se na Mělníku přezdívá Myší díra a vede prakticky od pošty ( od bývalého Svazarmu, či SIA) podle zahrady mateřské školky do ulice Pod Vrchem. Kdo si dnes vzpomene, že právě v místě, kde začíná zahrada školky bylo možné odbočit vpravo a asi metr širokou uličkou dospět mezi  krásnou zelení až do Vodárenské ulice ? To sice na fotkách není, ale také je to vzpomínka.

Vodárenská, nebo někdy i Jarošova ulice, se uzavírala v 70. letech pro potřeby sáňkování. Samozřejmě, že člověk pamatuje i tržnici, která byla v proluce mezi Pražskou branou a dnešním sekretariátem ODS. Bylo to takové útulné místo s výhledem na Ferdinandovu hlásku, že i dnes by se mi tam líbilo venkovní restaurační posezení :-). Mimochodem, navíc tam prodávala občas i moje babička.

A o Fibichově ulici a jejím autobusáku ani nemluvím. Vždyť táta sedával nějaký čas v kanceláři před stanovištěm číslo tři, mě zajímalo, kam které autobusy přes Mělník jezdí a v důsledku toho tu vznikl v listopadu 2011 seriál, který dokumentuje moje paměti z dětství.

Prostě, kniha je neskutečným klenotem a je vůbec k nevíře, že v nějakém roce 2018 něco takového spatřilo světlo světa a nezůstalo jenom v soukromí. Mohl bych o tom psát ještě velmi dlouho a vlastně tak odkrývat i určité soukromí, ale myslím si, že každý ví, co asi chci říci a vy, kteří tu žijete tak dlouho, jako já, nebo dokonce ještě déle, tak máte zase své velké vzpomínky, které řeknou zase více vám.

Myslím, že mi nebudete mít za zlé, když zde ještě jednou opravdu poděkuji panu Lojkovi za snímky, kterými si údajně ulehčoval svoji práci v OSP, a také Martinovi Klihavcovi za nápad, iniciativu i pomoc při tvorbě díla, které má dnes vlastně neskutečnou hodnotu, zejména pro ty dříve narozené.

Člověk je takový, jak jej vychovají jeho rodiče a posléze i jeho okolí. Když rodiče nemají žádné záliby, nebo jen pijí a kouří, tak asi nevychovají pro naši společnost nic pozitivního a někdy dokonce i pravý opak.
Fotografování je věcí, která sice spoustu lidí nebaví, ale mnozí tomu propadnou v době, kdy založí rodinu a chtějí nějak zdokumentovat především růst malého človíčka, nebo mají potřebu zaznamenávat přítomnost své osoby a blízkých rodinných příslušníků na různých místech.

Jsou ale i vyjímky, které se zabývají i krajinou a snaží se třeba i o to, aby nebyl snímek jen všedním dokumentárním materiálem, ale aby byl krásný, nebo i něco vyjadřoval. Takovým fotografem byl i můj táta, který snad celý život, co jsem jej znal, až do důchodového věku, kdy došlo k obrovskému pokroku v technice, používal německou zrcadlovku EXA 1.

https://foto.bazos.cz/inzerat/98637743/Exa-1a-FUNKCNI.php

Dnes jsme zvyklí udělat cvak cvak a nejlépe snad každých 5 let měnit fotoaparát, protože už má málo pixelů, ale ještě nedávno jsme neměli o nějakém digitálu ani páru a foťák nám měl sloužit mnoho let. To prostě byla taková doba, že vše muselo vydržet dlouho, muselo to být tedy kvalitní, a když se něco rozbilo, tak bylo dobré, pokud jste si to dokázali spravit sami.

Exa byla na kinofilm, na který se dalo vyfotit nanejvýše 36 - 38 snímků, které jste pečlivě vybírali. Neexistovalo udělat 8 nedočkavých snímků hradní zříceniny během pochodu z různých vzdáleností, a pak vybrat ty nejlepší. Můj foťák nesl jméno Carina a byl podstatně jednodušší na ovládání, neboť byl vlastně takovým automatem pro začátečníky.

Zatím co táta musel koukat na počasí, jak a odkud svítí slunce, jakou zvolit clonu a rychlost, a jeho fotoaparát byl schopný i dlouhých dob osvitu filmu, tak u Cariny bylo vše jinak. Předně nebyla na kinofilm, ale matně si vzpomínám, že pomocí plastových krytek jste mohli předem nastavit různé rozměry budoucí fotografie, což bylo ovšem na úkor filmu.

Těch největších snímků jste mohli nafotit snad jen 8, střední možnost byla tuším 12, ale obvykle se fotilo z filmu asi 24 fotografií. Clona měla jen dvě možnosti a tři polohy při pootočení objektivu sloužily k nastavení na focení krajiny, skupiny osob, či portrétu. Makro tam snad ani nebylo. To by musel člověk hledat na netu někde v retru, nebo pátrat doma ve sklepě.

Když se filmy dofotily a třeba i na pětkrát, tak přišlo to pravé ořechové. Nejprve jste je museli ještě v aparátu navinout zpět do kazety, odkud se s focením odvíjely. Pak bylo třeba najít komoru nejlépe bez oken, nebo pracovat večer u zatažených oken. Zkrátka muselo být tma. Aby člověk vůbec viděl, co dělá, tak bylo třeba červené světlo. Amatéři si někdy barvili žárovky 220 V červenou barvou a později byly i barevné filtry.

Když se řekne tank, tak si každý představí hlavně pásové vozidlo, ale byla to i nádoba, kde se film, tedy negativ vyvolával. Pomocí zvětšováku ( další výdaje), se pak negativ vyvolal na fotopapír, který se nejprve máchal ve fotomisce s vývojkou, opláchl v misce s vodou a putoval do třetí misky s ustalovačem. Zejména chvíle, kdy ve vývojce vznikala fotografie byla doslova posvátná.


Nakonec se fotografie dávali do kýble se studenou vodou a sušily se v sušičce, což bylo zařízení na elektriku. Fotka ležela obrázkem dolů na vyhřívaném plátu a shora ji přitlačovalo plátno.

Táta nedělal jen fotky, ale zkoušel později nějaký čas i amaterský film, což byly zpravidla záběry z dovolené. To byla fascinující podívaná. Tank měl jiné rozměry a hlavně potřeboval asi pět lahví s různými chemikáliemi. To už nebyla jen vývojka a ustalovač, ale pamatuji, že na další bylo snad napsáno bělič, a možná tam byl i čistič.

Měl takový obrovský buben ze dřeva, který si sám vyrobil a filmovou řezačku. Nechci tu dnes psát, co že se vlastně tou řezačkou všechno řezalo, a to více či méně pro svůj tehdejší věk. Vnímal jsem to spíše tak, jako atmosféru, než že bych to chtěl tehdy vědět.

Později několikrát litoval, že nefotil některé věci na Mělníku, které se později změnily, ale to už je věc jiná. V každém případě se fotografování s příchodem digitálu neuvěřitelně změnilo. Víte sami, že jste v centru na nějaké akci, která ještě běží a zde na Soutoku již můžete sledovat třeba 50 fotografií z akce. Stačí jen komunikace mezi fotoaparátem a PC pomocí USB kabelu, nebo wifiny.

Dnešní fotografování vám umožní i to, že se nemusíte na výletě zdržovat čtením informačních tabulí ohledně turistických památek apod. , ale klidně si je bez výčitek vyfotíte.
Technický pokrok je neskutečný. Gigantické kamery mají dnes rozměry, že je sotva postřehnete. Fotopušky s množstvím čoček jsou již snad také přežitkem a plně je nahradí nenápadný foťáček.

Možná, že řada z vás, kteří jste ještě fotili na klasický kinofilm, tak pamatujete dobu, kdy jste si mohli nechat ve sběrnách dát vyvolat film i nechat udělat fotografie. Osobně jsem si první digitální automat pořídil až v roce 2004 k vánocům, kdy jsem si zajel do Dolních Beřkovic natočit videosekvenci jednoho z prvních průjezdů vlaku Pendolino u nás, zatáčkou ( sklopné skříně pro rychlost 160 km/ hod) a ještě nebyl tehdy Olympus vybavený zvukovým záznamem.

Závěrem článku tedy snad jen tolik. Kniha ve mně nevyvolala jen vzpomínky na staré časy na Mělníku i pod ním, ale připomněla mi i partyzánské časy, kdy jsme se někteří v domácích podmínkách s tehdy dostupnou technikou za zdlouhavých a v téměř posvátných chvílích vyvolávali své první fotografie.

Vánoce ve zlaté blyštivé Praze Kdo by čekal davy lidí, ten by se v pátek po poledni divil. Fotogalerie z trhů i pohádkového centra.

Svůj první vánoční plánovaný výlet jsem si chtěl splnit již ve čtvrtek, ale zatažená obloha, slušná chumelenice a teploty kolem nuly mě odradily.

Proč zrovna lidnatou Prahu ? Těch důvodů by se našlo letos hrozně moc a zkusme si pod každým obrázkem něco říci. Začnu však pěkně od začátku, dopoledne v 10 hodin. Mám jet autobusem, nebo vlakem ?

A vybral jsem vlak, protože si tam člověk přece jen může udělat mnohem větší pohodlí, nikam jsem nespěchal a doveze mě to až do centra. Ostatně, zvláště v poslední fázi cesty jsou z vlaku docela pěkné výhledy na město a aniž by člověk vkročil vůbec ven na ulici, tak už na hlavním nádraží může případně něco nakupovat, pokud má zájem.

Překvapivě jsme jeli z Mělníka tři, ale po zastavení v Malém Újezdě,( pro češtináře podotýkám, že jde o místní skloňování), už byla plná snad čtvrtina vozu, ve Všetatech dvě třetiny a od Neratovic nabito.

Svezl jsem se jednu stanici metrem a vystoupil na místě, kde se píší dějiny. Mimochodem, nevím zda je to jen klamné zdání, ale také aspoň nyní v těchto dnech cítíte oproti loňským svátkům takovou pohodu a uvolnění ?
Ani se mi nechce věřit, že to nějak vydrží, nebo aspoň po zbytek svátků.

A hned za sochou sv. Václava je první radost. Konečně žádné lešení. Národní muzeum v celé své kráse. Můžete navštívit i jeho webové stránky, kde je mimo jiné možnost virtuální procházky.

http://www.virtualczech.cz/narodnimuzeum/virtualni-prohlidka/virtualni-prohlidka.html

Jindřišská věž je nejen krásná a nejen městskou vyhlídkou, nebo kulturním místem, ale je také jedním z mála míst v Praze, kde seženete případné turistické vizitky do vašich deníků.

Za jednu z nejkrásnějších budov v celé  Praze lze však považovat Obecní dům.

Hned vedle najdete Prašnou bránu, která je pro mnohé romantiky tím pravým vstupem do toho nejlepšího, co město nabízí.

To může mít člověk vyfocené snad 100x a vždy to vyfotí znovu, jak je to krásné :-).

Loni byl jeden obří méďa na Staromáku, letos dva méďové u Prašné brány. Všimněte si postavy mezi oběma medvědy a její velikosti oproti méďům.

Historie brány.

Za bránou tentokrát nebyl moc velký automobilový výběr. Vyloženě jen staré fordky a žádný modernější  ferrari. I tak to potěšilo a člověk si již ani neumí  toto místo představit bez veteránů.

Mělnický Rikitan by snad zajásal a já určitě :-).

https://soutok.blogspot.com/2013/12/rozhovor-s-rikitanem-nejvetsim.html

Ježci v kleci, šachy, další hry ze dřeva, to je krása již jen na pohled.

Teď se zase podíváme na vojáčky ....

......  hned poté na blyštivou krásu.

Vidět pražské lucerny, to je pohádka. Buďme rádi zejména za ty, co teď máme na starém Strakově mostě.

To by v tom byl čert, aby člověk nepotkal aspoň jednu takovou postavu. V Praze se vám nestane, že by nebylo co fotit, pokud vás focení baví.

O tom svědčí i záběry do jakéhosi čínského meditačního, nebo masážního  centra.

Stačí se jen pořádně podívat a zase té blyštivé nádhery vidíme více. Navíc si právě tady v Praze můžeme dobře uvědomit, jaká rozmanitost kultur a národů nás obklopuje. To vše je život.
Není bez zajímavosti, že největší zájem o pražské památky vykazují turisté z dalekých asijských zemí. Poznáte je podle průvodců a velkého zájmu téměř vše vyfotit.

Ale, pokud jste četli můj poslední článek o Kutné Hoře, tak to víte a je to koneckonců všeobecně známá věc.

Tak tady máme ten slavný a jinak zdravý strom, který sem doputoval  z liberecké obce Rynoltice ( u Jablonné v Podještědí). Strom ohrožoval dům, což byl důvod, proč byl poražen.

Betlém jsem v Praze na Staroměstském náměstí nějak nezahlédl, ale viděl jsem saně  ...

... asi třikrát Santu ....

 ..... a Budhu. Ostatně, ten slaměný betlém na mém vánočním přání je od Pražského hradu a ten vlevo uprostřed z Kampy. Zde jsem jej neobjevil.

Na jevišti se ve 12.40 nic nedělo.

Nemohl jsem vynechat známou vyhlídku na strom, na kterou jsem se necpal ...

...... ani milé a krásné koníky.

Trošku si je užijte ....

 ..... , stejně tak jako dvojici, kde dívka připomínala svým chováním princeznu, která se shlíží v zrcadle :-).

Týnský chrám.

Také orloj máme po rekonstrukci a tentokrát jsem si jej po dlouhé době opravdu užil. Ten si ale nechám na nějaký speciální článek.

Sklenice, půllitry, tupláky, korbele ( 0.7153 l), to prostě vždy okouzlí každého příznivce zlatavého moku.

Stále je co fotit. Za 6 hodin to bylo 250 fotek :-).

Staroměstská mostecká věž.

Karlův most.

Jsou vám povědomé ? I loni tu byly.

Když se krmí rackové.

Záběr, který se jenom tak nenaskytne.

Malování obličejů na počkání má své kouzlo.

Vltava, naše národní řeka.

A kam dále ? Díky předešlému článku již víte.

Lennonova zeď, jako symbol míru. Uprostřed i sám John Lennon.

I kvůli tomu stojí zato vystoupat k Pražskému hradu, nebo až na Petřín, když je čas.

Nápady neznají mezí.

Jedna z mnoha tabulí o Karlovi IV.

A to je již vstupní brána na trhy na Václavském náměstí.

Noc má zase jiné kouzlo.

Tady jsem se přesvědčil, co je to sugesce. Jednoho dne jsem zničehonic nabyl přesvědčení, že hostinec U Fleků je někde v sousední ulici, co hostinec U Medvídků. Chodil jsem bez mapy a pátral, až mě ze zoufalství v pátek večer vysvobodil starý pán.

Pak jsem šel dle instinktu a našel to. Nějak jsem se o jednu hlavní třídu sekl. A že tu člověk  zejména v mládí s přáteli i několikrát poseděl.

Tak to je vše a vlastně už dnes budu mít napilno :-).

Ještě dodám, že zpět jsem odjížděl  přímým autobusem číslo 349 ( jen v pracovní dny) v 17.25 a cesta byla příjemná. To snad  proto, aby mě někdo neobvinil, že nadržuji vlakům, ač s nimi leckdy opravdu jezdím raději :-). A další důvod je i ten, že se mi obvykle podaří potkat aspoň jednoho známého a jinak tomu nebylo ani v pátek :-).