Trojmezí v Ašském výběžku je hraničním bodem mezi Českem, Saskem a Bavorskem poblíž městečka Hranice. Pohled k nám do Čech. Mylně se lidé domnívají, že jde o nejzápadnější bod ČR, ale ten je o několik km jižněji a blíže k městu Aš na jiné turistické značcce. V roce 2023 tu máme články.
Nedávno jsem tu psal skvělou recenzi na tehdy ještě zdaleka nedočtenou knihu Zajímavosti českých hranic. Dnes nad ránem v 1.50 hodin jsem knihu o 300 stranách konečně dočetl a musím znovu jen chválit. Nejen, že obsahuje spoustu fotografií a řadu i z míst, která jsem navštívil. Nejen, že nám ukazuje krásné i historické hraniční kameny a pojednává o mnohých místech pohraničí, včetně existujících, nebo již zrušených železnicích, ale občas nás přivádí až k důležitým a někdy i ne nijak moc známým dějinám.
Však se také čtenář dozví, že na své zálibě autor pracoval 6 let, děkuje asi 50 lidem za informace, musel se probrat množstvím maeriálů a v neposlední řadě ovlivnil dovolené své rodiny, nebo ji i na delší dobu opustil. Ano, i tak se píší cenné informační knihy, které prohlubují znalosti člověka a dodávají radost z poznání.
Psal jsem tu kdysi, že když tu vystavuji třeba nějaký svůj výlet, tak jej znovu prožívám. Dovolím si vás dnes tedy zavést do méně známé historie, která nám tady ve Středočeském kraji může připadat díky vzdálenosti od nás trošku zbytečná a přesto je krásná, poučná a je historií faktu. Tedy, žádné vybájené pověsti o strašidlech a bílé paní, jak tomu bývá na různých hradech a zámcích.
Při výletech po naši krásné vlasti, se zejména během léta občas někam u nás podívám, ale ačkoliv jsem se několikrát osobně pozdravil s Ostravou a jednou dokonce krátce s Opavou, tak v Hlučíně jsem minimálně k dnešnímu dni ještě nebyl. Přesto má Hlučínsko takovou zajímavou a až téměř originální historii. Dnes žijeme ve státě, kde máme kolem sebe pořád ještě české nápisy a stále slyšíme ve značné míře svoji rodnou řeč, ale skočit náhle do časů Rakousko-Uherska, tak bychom se asi mnozí aspoň zprvu trochu divili.
Tady se mi chce říci, že ještě naše starší generace si prošla dobou života dvou národů v jednom státě, kdy jsme si mnozí osvojili z nejrůznějších důvodů a životních situací i určitým způsobem jazyk Slováků, ale přece jen je ten rozdíl mezi češtinou a němčinou, která byla tehdy v mnohonárodnostní monarchii úředním jazykem podstatně větší. I tak bylo tehdy v zájmu občanů zvlášť důležité tento jazyk nějakým způsobem ovládat bez ohledu na to, jakým jazykem mluví doma v rodině.
A tak když Marie Terezie ztratila ve prospěch Pruska historicky nejprve české a později rakouské Slezsko, tak i díky poměrně vstřícnému přístupu císaře Viléma k obyvatelům nově získaných území, se toho pro občany v negativním smyslu mnoho nezměnilo. Nutno dodat, že jižní malá část původního Slezska Rakousko-Uhersku zůstala, ale Hlučínsko získalo nového panovníka a stalo se součástí jiného státu.
Radnice v nedaleké Opavě. Městká věž Hláska.
Mimochodem, tady mi dovolte odbočit. Jan Kilián a kolektiv autorů píší v knize Mělník větu: Prezident Beneš připomněl při své první poválečné návštěvě Mělníka, že bylo jednáno o připojení města k Říši. Jak víme, tak k tomu nedošlo, ale to je jediná kniha o Mělníku, kde se toto píše. Pojďme ale do Hlučína. Tam se tedy děly věci, ale je na místě, se přemístit z časů Marie Terezie do časů vzniku Českolovenka v roce 1918.
Rodící se Československo totiž prakticky počítalo s tím, že jako jeden z vítězů I. sv.války si vyprosí na západních mocnostech zisk svých historických území a bylo přesvědčeno, že připojení Hlučínska zpět bude to nejmenší. Vždyť to byli původem česky hovořící Slezané s pochopitelným dialektem, kteří sami sebe nazývali Moravici a pojem český jazyk nesnášeli.
Jenže se ukázalo, že obyvatelé Hlučína o připojení k České republice již nestojí. Byli spokojení s tamními pruskými zákony i právem a díky znalostem němčiny jezdili hlouběji do Pruska za prací i lepším výdělkem. Také říkali, že prý je tu větší ordung ( pořádek) a disciplína. Doma pak mohli mluvit mezi sebou dialektem své češtiny a oba jazyky studovat součaně. Rodící se Českoslovenko a potažmo i Polsko bylo svými zájmy jinde.
Konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie v Opavě.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Konkatedr%C3%A1la_Nanebevzet%C3%AD_Panny_MarieBylo více než žádoucí připojit toto naše bývalé území zpět a představit občany Hlučínska, jako občany, kteří si připojení k zrozené nové slovanské republice s velmi podobným jazykem přejí. Jenže, česká vojska tehdy při příjezdu s hudbou a kyticemi nikdo nevítal. Přišlo tedy přesvědčování, a když to nešlo po dobrém, tak se trošku přitvrdilo. Zakázány byly německé školy a lehce se upravily občanské statistiky v přítomnosti českých úředníků tak, aby připojení k republice vyznělo procentuelně navenek tak, jako zcela souhlasné a požadované.
Tento necitlivý násilný přístup ze strany mladé republiky přinesl ovšem nepříjemné následky určité odvety v podobě vzpoury, která sílila stejně tak, jako fašizmus tehdy až sem k hranici sahajícího Německa. Když se zde v říjnu 1938 objevila německá vojska, tak byla vítána, jako osvoboditelská a zprvu se mohlo zdát, že jde o návrat starých dobrých císařkých časů. Z toho však místní brzy yystřízlivěli, když došlo k určité selektivitě obyvatel a k odvodům do německé armády.
Po válce byla vláda Českoslovenka k tomuto regionu nucena v oblasti yysídlení německých obyvatel, kolaborantů a sympatizantů s Německem být velmi opatrná. Bylo třeba ukázat vítězným mocnostem, že zde nežijí nějací nepřátelé státu, abychom o toto území nepřišli ve prospěch Polska, které se celkově posunulo hodně daleko na západ až ke břehům u nás pramenící řeky Nisy. To už je však jiný příběh dějin ve středu Evropy.
Žádné komentáře:
Okomentovat