Konec února je obdobím karnevalů i masopustů, a jeden takový, se koná i v nedalekém a krásném areálu Zooparku v Zelčíně již tuto sobotu. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že má zoopark slušnou mediální propagaci nejen na svém webu, tak propagace není nikdy dost. A věřím, že každý, kdo má rád zvířata, projížďky na kole, procházky i příjemná posezení v poklidné krajině u Vltavy, tak jistě drží palce, aby se podniku dařilo a nedopadlo to jednou třeba, jako v dramatickém, ale krásném TV seriálu s nakonec příjemným přijatelným koncem, jménem Dobrá Voda.( 1982), kde šlo také o peníze a o existenci.
A zatímco si prohlédnete několik milých obrázků ze Zelčína, na který je od mělnického zámku krásně vidět, tak já si zkusím zase pohrát a přidat druhý díl k novému hudebnímu seriálku.
Posledně jsem dával především samé odkazy na zajímavé nepříliš hrané písničky ze světa popu a tomuto trendu chci zůstat věrný převážně i nadále. Není cílem tohoto seriálu zde upozorňovat odkazy na známé profláknuté a věčně hrané věci ( rádio, televize), ale podívat se na to méně známé, co mě kdysi zaujalo a moc to slyšet není. Do dnešního dílu dám však více toho psaní, méně odkazů a pokusím se i o trochu humoru tak, jak jej život přinesl.
Hudební výchova patří na školách z různých důvodů k těm oblíbenějším předmětům a jinak tomu nebylo ani tenkrát. Pro mnohé jedince začala hodina výuky již předem o přestávce a důvodem bylo zahálející piáno s černobílou klávesnicí, které bylo schopné vyluzovat zvuky,
Někteří interpreti brali záležitost zcela vážně, snažili se jedním prstem zahrát známou melodii, ale často se přes nějaké místo nedokázali bezchybně přenést a časem ztratili trpělivost. Jiní se zase domnívali, že jejich hlasitá hudba hraná všemi prsty připomíná uměleckou hudbu jedinců profesionálů, ale nedobrovolné publikum je brzy po sérii pazvuků vyprovodilo od nástroje.
Někdy se stávalo, že byla o hru žádána moje maličkost. Hrát jsem sice také uměl jen jedním prstem, potažmo dvěma prsty, ale měl jsem takový miniprogram, se kterým se dalo do zvonění vystačit :-). Na úvod to byl veselý refrén z Tureckého pochodu od Mozarta, který vystřídalo několik úvodních not tehdy čerstvé písně SOS od skupiny ABBA, a pak se ukazováček a prostředníček pravé ruky ob jeden tón na bílé klávesnici od sebe rozestoupil, a takto v akordu, se dalo odehrát spousta písniček, kde nebyl kříž :-).
I samotná hodina stála za to. Z mladé paní učitelky vždy sálala radost, rozdávala úsměvy a na hodinu si brala gramofon a vždy novou vinylovou desku. Začínalo se našimi klasiky, jako byli Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák a Bedřich Smetana. Myslím, že největší úspěch měla asi populární Vltava, ale teď nemyslím tu skupinu, ale symfonickou báseň Bedřicha Smetany :-). Nicméně, zahraniční trio Hayden, Mozart a Bethoven pořádně útočilo na špici, a zvlášť Mozart svojí Malou noční hudbou si získal naši přízeň. Jenže, pak přinesla jedna žákyně do třídy LP švédské ABBY a možná tak posunula dosavadní tradiční hudební výuku ve svém vývoji o krok dále.
Jaká vůbec byla Abbamánie ? Neskutečně krásná, zvláštní a již nikdy nenapodobitelná. Když v roce 1974 vyhrála ABBA s písní Waterloo cenu Eurovize, tak to ještě byla spíše neznámá skupina, která vedle toho zahrála několik milých melodických hitů, z nichž asi nejznámější byla ještě píseň Ring ring z prvního alba skupiny, a také píseň Honey honey, kterou zase Hanka Zagorová přezpívala, jako píseň Asi asi. Opravdovým průrazem však bylo LP ABBA a hlavně hit Mama mia s dalšími hity. Dodnes vím, že tuto skladbu jsem prvně slyšel jednou po ránu v půl sedmé v německém vysílání rádia Luxembourg v roce 1975.
Abbamánie byla zajímavá ještě i jinak a nemyslím teď jen slavný film ABBA ve filmu. Teprve v letech 1975- 1976, se u nás začaly objevovat v domácnostech první přenosné přístroje, které umožňovaly poslouchat vaši oblíbenou hudbu mimo dosah elektrických zásuvek. Šlo o magnetofony, do kterých se vkládaly kazety, a kterým se tak lidově říkalo kazeťáky. Mládež si je, pak s oblibou brala třeba o prázdninách k vodě, kde se hrála především zase hlavně ABBA. Sluchátka tenkrát nikdo nenosil a ,, volkmeny" přišly později.
Hudba se tak vlastně poslouchala masově. Kult ABBY žil dlouho i v mělnickém kině Oko ( později Sokol). Skoro by mi tehdy přišlo divné, kdybych přišel s partou do kina a neměly mě vítat písně skupiny ABBA.
Jenže, vše se stále vyvíjí, nic netrvá věčně a musí to tak být. Hodně slávy tenkrát na čas nadělali i Smokie s Chrisem Normanem, ale za nástupce slavné skupiny bývá považována kapela Boney M. Jsme samozřejmě stále v popu a nemůžeme sem míchat Kiss, nebo ACDC. Od časů Boney M, se už přestalo v popu mluvit o vyložené bezkonkurenční hvězdě a je to jedině dobře, protože přišla určitá pestrost scény, která tu byla vždy, ale v čase těchto dvou skupin šla trochu do ústraní.
V 70. i v 80. letech, se zrodila kvanta zajímavých skladeb a vůbec nelze pohrdat ani šedesátkami, či padesátkami. Měli jsme tu novou vlnu, punck, glamrock a mnoho dalších směrů. V televizi se u nás nejčastěji dávaly dva pravidelné pořady ze zahraniční scény. Ten první byl z východního Berlína a nesl jméno Ein Kessel Buntes. Druhý byl z italského festivalu San Remo, kde jsem také prvně viděl zahrát v roce 1979 tehdy čerstvou skladbu Status Quo s názvem Whatever you want. Myslím, že Status v Berlíně nebyly, ale zcela určitě tam hráli například Smokie své tři tehdy nejhranější skladby.Závěrečnou skladbu Needles and pins nazpíval Václav Neckář, jako Mýdlový princ a populární Alenku v říši divů zase zpíval Karel Zich.
My se však dnes podíváme na jiné eso, a také v roce 1979 vystoupil na festivalu v San Remo. Jmenoval se Gary Numan a získal si přívlastek ,, průkopník syntezátorové hudby". Asi nejvíce se mi líbí jeho monotonní skladba Are friends electric ... https://www.youtube.com/watch?v=zs5OfDzYqL0, kterou jsem znal samozřejmě z rádia Luxembourg, ale úspěšné byly ještě další písně, jako Cars https://www.youtube.com/watch?v=Ldyx3KHOFXw a na tu třetí si teď nevzpomenu. Stačí zapátrat :-). Nu, někomu se to třeba bude líbit, jinému ne, ale tak už to chodí. Pro mě nostalgie z roku 1979.
http://soutok.blogspot.cz/2017/02/povidani-o-pop-music-3-ein-kessel.html
Žádné komentáře:
Okomentovat