Když jsem se tak vracel v krásném sobotním odpoledni ke mšenskému vlakovému nádraží, tak jsem měl pochopitelně již velmi příjemný pocit z vydařeného dne. Vždyť se mi podařilo splnit plán, když jsem navštívil skalní útvar Mysliveček a po něm objevit i skalní lebku v Kokořínském Dole.
Věděl jsem, že je toho k objevování ještě více a pomalu jsem spřádal plán na neděli. Proč s tím otálet, když třeba již někdy příště budeme moci jezdit zase i dále, nebo nebude čas, či budou jiné aktivity a škoda nevyužitých příležitostí. Jak jsem se tak blížil ke krásné místní základní škole, tak jsem se podíval do jedné ulice vedoucí podle ní k severu a dostal jsem nápad.
Vždyť už jsem tudy léta neprojel a zavzpomínal jsem na krásný výhled z jejího konce. Ano, tam máte Housecké vrchy s Vrátenskou horou, Bezděz i Ještěd, jako na dlani. Není náhoda, že bývá ve Mšeně občas při oslavách veřejnosti přístupné nejvyšší patro základní školy za účelem výhledu.
Došel jsem až na konec ulice a musel jsem konstatovat, že jsem udělal velmi dobře, byť se viditelnost zdála sice dobrá, ale ne zase nějak moc. Vždyť Ještěd byl poměrně zahalený oparem. Jenže jsem se podíval ještě více vpravo a doslova jsem vykřikl hlasitě nadšením slovo ,, Krkonoše !", až se nějací dva mladíci na dvorku jednoho z domu hlasitě zasmáli. Oni jsou na Krkonoše zvyklí.
Nafotil jsem hned celé panorama, ale bohužel byly podmínky tak mizerné, že nebylo vidět důvěrně známé stavby na vrcholu hlavního hřebene ( Chata Szrenica, Vosecká bouda, Violík, Sněžné jámy, Vysoké kolo, Sněžka). Bylo to tedy poněkud ochuzené, ale i tak to přineslo radost i vzpomínky. Vždyť se jedná ze Mšena o vzdušnou vzdálenost od 70 km ( Harrachov) až po 90 km ( někde východně od Sněžky).
Na neděli jsem si hlavně naplánoval několik objektů na cestě mezi Vojtěchovem a obcí Jestřebice. Sice ta místa spojuje modrá značka, ale následující tři místa na fotkách mají své zvláštnosti. Na prvním snímku máte Jestřebické pokličky, aneb tu, která je pokládána za hlavní.
Pokliček je na Jestřebici moc, ale chodí se hlavně k této, která je nejvíce fotografována. Samozřejmě, že po Pokličkách u Vojtěchova na druhé straně silnice. Pokud máte děti, nebo jste méně pohybliví, tak tam vůbec nechoďte. To není taková pohodička po schodech, jako na ty slavnější Pokličky.
Sem se musíte sápat místy po čtyřech a přidržovat se kořenů stromů, které tu šplhají po balvanech, jak někde na Šumavě. Pod nohami vám klouže listí a za mokra je výstup zvlášť nebezpečný. Ostatně, na obtížnost výstupu do prudkého kopce upozorňuje výstraha na odbočné směrovce z hlavní turistické trasy.
Máte pak samozřejmě radost, že to ještě dokážete, ale je to opravdu nebezpečné a vyžaduje to maximální soustředění a využívání kořenů k přidržování se. I proto je vlastně foto určitou vzácností.
Posledním klenotem těchto míst je skalní brána, kterou si musíte již opravdu najít a je ze zmíněné knížky. Není tu jen prudké stoupání na místní pokličky, které jsou na obrázku, ale je tu i několik volnějších stoupajících kaňonů k mnoha skalám. Když najdete ten správný a odbočíte z něj správným směrem, tak poměrně brzy dojdete k té krásné bráně, která je na titulní stránce knížky.
Do lesa tedy nemusí chodit jen turisté, houbaři a trempové, ale také i výzkumníci. A asi sami uznáte, že to má něco do sebe, když znáte jen přibližné místo a přesné místo si musíte najít sami. Skal je moc. Některé jsou krásné, jiné více, jiné méně a hodně jich najdete zde na ...
Nezapomínejte na bezpečnost, vlastní síly a jiný čas. Je to časově jiné, když jdete po značce, a když někde bloudíte dlouhé minuty za účelem vyhledání nějaké skály.
Žádné komentáře:
Okomentovat