neděle 14. prosince 2025

Z Hoštky přes Radouň pěšky na Mělník ( 2. díl). Had číslo 2 a snad všechny pamětihodnosti obce Radouně.

 


Přijdeteli po žluté značce lesem od Harfenice na kraj obce Želízy, tak vás vpravo upoutají dvě obrovské vily, které mají proti sobě velké parkoviště, lavičku a informační tabuli. Na jejím pravém sloupku mě upoutalo průhledné pozdro s odklápěcím víčkem, které obsahovalo nějakou papírovou sadu, kterou zdobil znak obce a obrázek Čertových hlav. Ukázalo se, že jde o volně dostupný propagační letáček v přírodě, jaký jsme zvyklí vídat v každém TIC. Je ale známo, že na turisty čekají občas v přírodě i různá překvapení. Někde jsou to dokonce samoobslužná občerstvení doufající v dobrý charakter turistů.Jinde najdete přístřešky pro bivakování a třeba na nejzápadnějším místě Čech jsem našel i levně dělané pohlednice se sadou turistických razítek, aby si turista mohl přímo z takto významného místa přinést suvenýr. Právě tam totiž začínají tři stezky vedoucí naši republikou k jejímu nejvýchodnějšímu bodu.


Z Radouně vyrážela modrá turistická značka krátce společně po silnici k severu, aby hned za touto krásnou budovou odbočila vpravo do stráně. Není nikde alespoň na první pohled psáno, k čemu budova sloužila, ale mně se líbila

Cestička sice mile opustila silnici, ale dostavovala se pomalu nedočkavost v neznámém prostředí a navíc se šlo stále do kopce.



Tak konečně jsem na místě u odbočky k reliéfům, ale to ještě netuším, jaké stoupání mě tu čeká a ve vlhkém prostředí je třeba být opatrný. Stoupání je prudké, ale poměrně krátké.Náhle se před vámi objeví první skály dne a je to jak v nějaké napínavé pohádce. Značka vás pak vede u skal vlevo po vrstevnici a zdá se, že nemůžete zabloudit. Mně se to však lehce povedlo a přišel jsem po chvilce k hlavnímu místu výletu z druhé strany.


Tak konečně Netopýr ....



... a Had. Přichází pochopitelně radost, že jsem konečně i u druhého hada, který má s Hadem u Želíz společné  to, že byl vytvořen přibližně ve stejné době ( neznámým tvůrcem) a nachází se jen nedaleko od liběchovské části našeho CHKO Kokořínsko.







Vzpomínáte, jak jsem v minulém dílu psal, že v jednom komentáři na mapách cz psal jeden člověk o jakémsi nedokončeném koni ? Dalo mi to trošku pátrání, ale zdařilo se. Zvlášť dobře vyniká jeho hlava a je pochopitelně vhodné si fotografii zvětšit. Tato díla jsou naštěstí případným vandalům přeci jen více z ruky a musí se pro cestu k nim i něco fyzicky udělat, tak možná i proto jsou jakoby snad zachovalejší.



Jak z nějaké pohádky ? Připomíná mi to jakousi bránu.



Pohled nazpět při cestě ze svahu. Byl to krpál. Dívám se dole u odbočky na hodinky a je 10.30 hodin. Mám za sebou z Hoštky dle kilometráže prvních 8 kilometrů chůze.Čas je přímo skvělý a spokojenost se spatřením hlavního cíle akce je samozřejmě veliká. Zbývá se ještě rozhodnout, zda šetřit síly a vydat se pomalu směrem k domovu, nebo zda si zajít k další místní pamětihodnosti.



K mé radosti potkávám přátele z říše zvířat a ti mi říkají : ,, Když už jsi tady, tak to vše obejdi. Ty to stejně i tak dáš. A proč si později drbat hlavu, že jsi někde byl a něco jsi tam nenavštívil ? " :-) Asi mají pravdu koníčci milí.


Radouní prochází také stezka s názvem Naučné putování loupežníka Štětky. Rád fotografuji i různé informace, protože jde o informace přímo z místa samotného a člověk si je může kdykoliv podle libosti přečíst. Zadáte si v klidu a v teple domova podle času i nálady kdykoliv nějaký výlet a fotografie vás provedou celou trasou a můžete si číst i informace.


Brány mají prostě něco do sebe a připomínají staré časy a vlastně naši historii.


Nejsem žádný historik a ani se nezajímám o architekturu, ale tak nějak v podvědomí vedu informaci, že tyto krásné stavby u nás vyrostly převážně tam, kde před druhou světovou válkou převládalo německé obyvatelstvo. Ostatně, náš okres je zajímavý právě tím, že to do jisté míry dokládá i jeho protektorátní rozdělení. Zatímco od Liběchova při Českolipské silnici, nebo v obci Jestřebice uvidíte takových staveb hodně, tak je ve Vavřinči, ve Vysoké Libni, nebo na Řepíně budete asi jen těžko hledat.



Neřeknu vám dokonce ani to, jaké plemeno této domácí zvířeny mi nejprve zatarasilo cestu k místnímu židovskému hřbitovu a nemám už čas, se tím nyní zabývat, ale naštěstí byly vzpomínky na dětství jalové. Tehdy jsem musel projet na kole kolem hejna hus a bylo třeba hodně šlápnou do pedálů, aby mě některý ten syčící a rozeběhlý zobák netrefil.


Jsou to všechno jen zdánlivé maličkosti, co nás občas obklopují, ale dovedou vždy potěšit. Ostatně je na nás, zda někudy jen prolétneme, nebo na okamžik zastavíme a potěšíme se.


Obrtka tu v obci tvoří takový docela roztomilý romantický potůček.


Asi po půl kilometru cesty do mírného kopce dojdete ke hřbitovní kapli, která je součástí židovského hřbitova. Na ten se bohužel nebylo pro zamčená vrátka dostat, ale ona je to mnohdy docela dobrá prevence proti případnému vandalství. Dalo se aspoň několik hrobů vyfotit z dálky. Mimochodem právě tady jsem zjistil, že bude třeba vypnout mobil a užívat jej jen občas. Měla přijít chvíle pro běžný fotoaparát. Hřbitov jsem opouštěl v 11.05 hodin a v nohách jsem měl 10 km a 200 metrů dle mapového měření.










Když už se zdálo, že vše důležité jsem tu v obci a v jejím okolí prohlédl, a že nasadím tempo směr domov, tak mě zaujalo cosi na louce a bylo třeba to prozkoumat. Cesta životem. Tak se jmenuje umělecké dílo, které má cosi do sebe, či jisté genius loci a hlavně vzniklo zajímavým způsobem. Je vyrobeno ze stromů, které bylo nutné na tomto místě pokácet.




Smrt bez tváře jsem poznal okamžitě. Ani nemohu uvěřit, že je vše ještě tak pěkně zachovalé, byť je to jen kousek od místní restaurace. To se ví, že jsem si vzpoměl i na osud mělnických uměleckých výtvorů, které stály u zrodu parku na Podolí vedle autobusového nádraží v roce 1998.



Pomník obětem II. sv. války.


Kaple sv. Floriána. Té jsem se nemohl nějak nabažit. Hodiny bohužel nešly a hned jsem si zase vzpomněl na naše zvoníky, kteří ve svém volnu objíždí o víkendech zvony, vyzvání a snad mají na starosti i hodiny. Nevím, ale přítel Jirka Malecký tomu obětoval hodně víkendů po hodně let. To jsou kolem nás mnohdy tací nenápadní lidé, a když se nad tím zamyslíte, tak je za nimi něco vidět. Problém je ten, že to vidí jenom ten, komu to něco říká, ta jejich práce a dovede to ocenit.




Už na trase po silnici směrem na Štětí je poslední památka patřící pod Radouň. Je to socha sv. Floriána, který není jen patronem hasičů. Ostatně, je zajímavé, že i kaple v Radouni nese jméno tohoto mučedníka.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_Flori%C3%A1n



A tady se dnes rozloučíme. Po modré jsem dnes něco nachodil, ač jsem ji v poslední části dal sbohem a zkrátil jsem si trasu sem po silnici. Po zelené jsem šel  ráno v Hoštce a nyní snad někdy v 11.30, se na ni napojuji opět. Píši snad v 11.30, protože šetřím několik procent stavu baterie v mobilu, co mi ještě zbylo pro případný hovor a vzácně i pro ještě nějakou tu fotografii. Na poli jde nepříjemný vánek od JV, je tu více mlhy a jistě bych mohl jít v pohodě do Štětí na vlak, ale to bych nebyl sám se sebou spokojený. Má cesta má pokračovat zablácenou polní cestou k Mariánské kapli. Až tam dojdu, tak nebudu vědět kolik je hodin a ani nebudu tušit, že nikoho v lese nepotkám. Pěší tachometr podle mapy tam bude ukazovat 14.7 km, ale to bych předbíhal. 

Pohodový zbytek jednoho z předvánočních víkendů !

























sobota 13. prosince 2025

Z Hoštky přes Radouň pěšky na Mělník 1. Kostelík sv. Ducha a sv. Hrobu v Liběchově prochází rekonstrukcí.

 


Vlevo je můj vlak s odjezdem v 7.52 z Mělníka.

Je to už velmi dávno, když mělnická kartografická firma Rohlík a syn přišla s mapou CHKO Kokořínsko, jaká neměla do té doby obdoby. Nejen, že šlo o vemi podrobnou mapu, ale svojí rozlohou, barevností a jejímu doplnění po okraji malými barevnými obrázky nejhezčích skvostů oblasti, se jí žádná předešlá mapa nevyrovnala. Turista měl tak ve své době nejen opravdu kvalitní mapu, ale navíc měl před sebou i cíle, které toužil poznat a samozřejmě nechyběl i jejich stručný popis.

Mnohý Mělničan, ale i další turisté si možná i díky této mapě uvědomili, že CHKO Kokořínsko není jenom to údolí podle říčky Pšovky, kde najdeme hrad, podle nějž se oblast nazývá, a také Pokličky, které daly oblasti znak. Že to není navíc jen oblast poblíž Mšena a Liběchovsko, které téměř v žádném televizním dokumentu o našem nejbližším CHKO nemohou chybět. CHKO Kokořínsko má totiž ještě jednu odloučenou oblast, která je tak trošku pozapomenutá, divoká a najdete ji západně od státní silnice mířící na sever k České Lípě.


Kdysi odtud vedla značka jen do Roudnice nad Labem. ale relativně nedávno se projevila aktivita Kčt Štětí. Mezi poslední počiny patří trasa podle Labe do Liběchova a propojení nejen Hoštky s lesy u Želíz.


Nádražíčko má Hoštka od nás na vzdálenější straně městečka.

Oblast je vymezena na východě obcí Zakšín až městečkem Dubá. Na severu dosahuje říční soustavy Holanských rybníků a její hranici dotváří na jihozápadní straně okresní silnice ze Zakšína přes obce Tuhaň, Tuhanec, Obrok a Domašice až do obce Blíževedly.K největším pokladům oblasti patří skalní suk Čapí palice, skalní útvar Husa a dva nejvyšší kopce celého CHKO, kterými jsou Ronov ( 552 m.n.m.) a Vlhošť ( 614 m.n.m.). Z našeho města jsou oba kopce spatřitelné samozřejmě z chrámové věže, ale také například z volného pozemku vedle bývalého kina Oko v Tyršově ulici. Vidět je však lze i z níže položených lokalit.

Skalní útvar Husa je skutečně krásný, ale možná i proto, že leží na tvarové odbočce, tak někteří návštěvníci nesprávně považují za Husu mnohem bližší skalní suk. To se stalo i autorům jinak krásné knížky s doslova reklamními obrázky Kokořínsko známé i neznámé.

https://soutok.blogspot.com/2023/11/kokorinsko-zname-i-nezname-zacatek.html

https://soutok.blogspot.com/2023/12/recenze-nejnovejsi-knizky-o-kokorinsku.html

Nutno však dodat, že díky ne zrovna nejlepšímu značení, se to kdysi při první návštěvě místa povedlo i mně, byť jsem měl pochybnosti, že jsem skutečně u skály, kterou mám doma v mapě na obrázku. Jenže šel život dále a z klasických map, se nástupem elektroniky a internetu stal spíše milý suvenýr. Dnešní technika má nesporně mnoho výhod. Mapa se nepoškodí, roztáhne se dle libosti po celém monitoru obrazovky PC a jediným klikem na značku žádaného skalního útvaru získáte fotogalerii místa od předešlých návštěvníků i s komentáři.


Tady mě zaujala nějaká restaurace, nebo bar pro motorkáře s pěkným okolím. Je vždy zajímavé vidět, co nás třeba i jen několik málo kilometrů od nás vlastně obklopuje.





Sv. Jan Nepomucký.

Mobilní mapové aplikace jsou pak v neznámém terénu k nezaplacení. Lesní dělníci pořežou stromy, značky jsou někdy daleko od sebe, může přijít chvilka nesoustředění, kdy se zamyslíte nad něčím jiným, a pak je hodně dobré zjistit i pro náš klid, kde že se vlastně nalézáme. Tím spíše, když je do cíle našeho putování ještě daleko. Ačkoliv i koupené klasické mapy mají jistý přesah požadované oblasti, tak se nezabývají reklamou na turistické cíle mimo tuto oblast.

Elektronické mapy jsou vám naopak schopné přiblížit i turistický cíl nalézající se za hranicí určitého regionu, což může být určitou výzvou k nějaké akci. My jsme si v roce 2020 připoměli výročí liběchovského sochaře Václava Levého ( 1820 - 1870), který na tamním zámku působil, jako kuchař a ve svých volných chvílích sochal do místních pískovců. Zůstaly tu po něm do dnešních dnů slavné výtvory, za kterými jezdí návštěvníci nejen z nejrůznějších koutů republiky a bylo možné i zakoupit knihu, která vznikla právě k výročí liběchovského sochaře.


Sloup Nejsvětější Trojice.


Městský úřad v Hoštce.


Z Hoštky je po silnici stejně daleko do okresního Mělníka, jako do okresních Litoměřic.

Ostatně, Čertovy hlavy jsou ohledně své velikosti dílem světového formátu. Kdo by neobdivoval jeskyni Klácelku, zmíněné Čertovy hlavy, pohádkovou Harfenici i obrovského Hada ? Jenže, ve stejné době, ve které v místních lesích Václav Levý tvořil ( polovina 19. století), tak vznikla podobná dílka neznámého původu i o několik kilometrů dále již v dnešním Ústeckém kraji. Turisté ze Štětí k nim přivedli modrou turistickou značku a díla nesou název Netopýr a především větší Had, který je jistým protipólem Hada u Želíz. Netopýr i Had se nacházejí poblíž obce Radouň pod názvem Skalní reliéfy u Radouně.

Pozorný čtenář a milovník map si nejen může na serveru prohlédnout, jak místo vypadá, ale v komentářích se dočte, že tam kdosi objevil i nedodělaného koně. Už to tak někdy chodí, že nějaká myšlenka žije i léta, než ji člověk uskuteční. Ono to není jenom tak. Je na nás, jak takovou návštěvu něčeho pojmeme. Jistě lze sednout do auta a dojet do Radouně. Můžeme také dojet třeba vlakem do Štětí, zajít si na místo a vrátit se zpět. Můj nápad těsně před akcí, se začal rýsovat asi koncem listopadu.



Pomník císaře Františka Josefa I.


detail


Což to pojmout zcela jinak ? Bude to bez tréninku, ale výzva to je. Zkrátka jsem se rozhodl dojet vlakem do stanice Hoštka, odkud jsem měl pokračovat po okresní silnici údolím Obrtky do Radouně, kde měl být hlavní bod akce. Odtud jsem měl sejít trošku nad Štětí, abych po zelené značce došel k Mariánské kapli, a pak už to mělo být asi tak, jako 31.3.2024. O tom je tu třídílný seriál ( časová roleta), ale také celkem úspěšné video ....

https://www.youtube.com/watch?v=JO7qfhvTo0E

Prostě jsem chtěl dojít pěšky a bez tréninku z Hoštky do Mělníka přes Radouň a populární turistické Liběchovsko. Hezky se pak na to kouká od zámku, když si uvědomíte při pohledu na  elektrárnu, že tam prosvítají komíny z Mondi ( Štětí) a váš start byl ještě o 5 km dále. To vše navíc v zimě a za mlhy.

Měl to být krásný jasný den, ale ten pátek 12.12. 2025 byla ráno na Mělníku mlha, která se neměla po celý den rozplynout. Jako turista jsem toto počasí moc neocenil, a jako fanda dálkového příjmu FM naopak ano, ale program dne jsem rozhodně kvůli tomu měnit nechtěl a nakonec se i ukázalo, že to vůbec nebylo úplně špatné počasí. Lepší, než nějaký déšť a zatažená obloha. Odjel jsem vlakem v 7.52 hodin, který odjížděl přímo z Mělníka. Na DÚK sem dojedete asi v 8.12 za 46 Kč.


Na Obrtce je několik malých nádrží.


Kaple sv. Antonína Paduánského v obci Velešice.


I tady je plno usedlostí, kde nechybí krásné brány ...


staré domy....


a i někde různé sošky.

První část cesty jsem absolvoval po zelené turistické značce a řada věcí byla pro mě poprvé. Poprvé jsem vystupoval ve stanici Hoštka, poprvé jsem procházel místní ulice a prvně jsem se dozvěděl, že nejsem v obci, ale že má Hoštka statut města podobně tak, jako od roku 2007 Liběchov. Když jsem podešel železniční trať a pokračoval po okresní silnici k Radouni, tak jsem si byl sice vědom toho, že někdy během léta 1989 jsem po ni snad jel na jízdním kole, ale to už je taková časová dálava, že si to člověk téměř nepamatuje.

Tehdy nebyla taková doba, aby člověk řadu věcí nějak evidoval. Dnes píšete články, elektronicky fotíte, někdy píšete i turistické deníky a máte časová fakta. Kdy a kde. Jdete přes dvě vísky nesoucí jména Velešice a Čakovice. Společnost vám dělá asi 50 metrů od silnice potůček Obrtka, který nese jméno podle obce Obrok, kde pramení. Ta je právě jednou z těch obcí, odkud se vchází do té odloučené divočejší části CHKO Kokořínsko. Obrtka se vlévá nedaleko obce Polepy do Úšteckého potoka, který zase poblíž obce Okna vtéká v blízkosti cyklostezky do Labe. Neplést si Okna poblíž města Doksy a Okna poblíž Nučnic a Křešic u Litoměřic.


Obrtka.




Zaměřte se na střed snímku. Podivná stavba bran, které jsou k sobě pod úhlem 90 stupňů.


I já ještě zažil v dětství pumpování podobnou studnou.

Mlha byla taková, že vodní nádrže na Obrtce nebyly prakticky vidět, ale v obcích bylo co fotit a vůbec šlo o takovou pohodovou atmosféru našeho venkova. Konečně asi v 9.40 hodin jsem došel na okraj obce Radouň a přišlo první nepříjemné překvapení. V prvním domě vlevo již od pohledu bylo vidět, že dům a jeho okolí nikdo neudržuje a asi bylo i štěstím, že venku stála ke mně zády otočena příslušnice jistého etnika. Náhle proběhl děravým plotem ven vlčák a spíše šlo o mládě. Dorážel na mě, ale na křik majitelky se přeci jen vrátil, a pak se to ještě jednou opakovalo.

Klidnil jsem ho celou dobu přátelským hlasem, čímž možná i neskákal, ale hlavně že ho majitelka zvládla. Jsou chvíle, kdy vidíte, jak je sposta věcí ve velkém bordelu, nikdo si s tím neví rady a v lepším případě jste jen rádi, že nemáte problém a je to za vámi. O 50 metrů dále jsem však spatřil kostel, který mě okouzlil a obec nabízela docela zajímavé objekty. K hlavním patří zdejší reliéfy i židovský hřbitov, ale ke všemu je třeba si udělat nějakou zacházku. V centru obce je pak dalších několik drobných věcí k návštěvě.

To si ale necháme do dalšího dílu. Prozradím vám nyní jen tolik, že naposledy jsem šel v červnu ( Mělnický hrozen) 25km, a toto bude delší. Také prozradím, že jsem nafotil celkem 260 fotografií, protože každá fotografie má pro mě nějaké kouzlo. A nakonec prozradím i to, že kostelíček v Liběchově prodělává stavební rekonstrukci, ale na fotky si počkejte v pokračování pochodu. Toto byl tedy jakýsi úvod a příště už nás čekají minimálně skalní reliéfy u Radouně i židovský hřbitov, ale jistě i více.

Pohodovou sobotu a neděli.




Kaple sv. Jana Nepomuckého v obci Čakovice.


Chalupy hrázděné, nebo i roubenky jsou tím, co lze tady na sever od Mělníka leckde obdivovat.


Dnes již leckde vzácné panáky připomínají starý způsob hospodářství bez techniky.


Obrtka v Čakovicích mi zde připadala romantická.


Od Štětí sem přichází známý naučný okruh loupežníka Štětky. Ten jsme částečně kdysi se Soutokem navštívili. I zde západně od CHKO Kokořínsko je co poznávat.



Roubenka v Radouni.



Kaple sv. Floriána je skutečným skvostem architektury.




Hodiny bohužel nešly.



Hlavní turistické místo obce.


Hned naproti je zdejší prodejna potravin a především restaurace. Z obce lze přímými autobusovými spoji dojet do Litoměřic, Úštěku, Dubé, Štětí i do Hněvic k vlakům, ale četnost spojů je různorodá.