Skalní Bludiště u Mšena bylo vždy velikým klenotem našeho CHKO Kokořínsko - Máchův kraj, byť zdaleka svojí velikostí nemůže ani trochu konkurovat mnoha skalním vyhlášeným městům v celé naši republice. I tak jsme ale za ten malinkatý okruh u města Mšena moc rádi a je konečně i turisticky výhodné, že se do Mšena lze dostat také vlakem.
Bludiště je součástí 11 km dlouhé vyhlášené Cinibulkovy naučné stezky, kterou celou v pohodě projdete za cca 2.5 hodiny. Obyčejně je považováno za její klenot a i cestu sem z města si lze zkrátit pěšky údolním parkem Debř, ale upřímně lze říci, že je krásná v celé své délce a vždy uvidíte něco jiného.
Jednou to jsou krásné dálkové výhledy z polní aleje na město, a pak si prohlédnete úžasnou horolezeckou skálu Faraón a slavný zdejší útvar Hlava a žába. Pak je to již zmíněné Bludiště, kde je ta koncentrace návštěvníků nejvyšší, ale neméně krásná je i část, která nese název Vyhlídky a Prolezovačky. V prvním případě čekejte spíše romantiku, než nějaké dálkové pohledy. Na ty tu máme hlavně nedalekou rozhlednu na Vrátenské hoře. A pokud jde o Prolezovačky, tak jejich krásu oceníte především tehdy, když si úsek trasy projdete. Konečně, výlet lze zakončit v restauraci Zlatý lev ve Mšeně, kde jej zejména při železničním výletu můžete krásně zapít.
Jak jistě víte, tak jsem v nedávné minulosti dával přednost spíše místům s rozhledy, což má na svědomí můj vztah k dálkovým pohledům do kraje i moje radiohoby v oblasti dálkového příjmu stanic. Neznamená to ale, že bych se občas nechtěl projít lesem, někde v blízkosti vodní hladiny, nebo i někde mezi skalami. Lidé jsou různí a o tom by se dalo dlouhosáhle vyprávět.
Zrovna jsem se potkal na výletě se zajímavými lidmi, se kterými si bylo co říci a shodli jsme se nakonec, že jsou lidé neuvěřitelně rozdílní. Někdo se rozplívá nad přírodou a nad výhledy do kraje, zatímco pro jiného je výletem cesta do obchodního centra, kde se může probírat nejrůznějším zbožím. Jeden se těší z českých luhů a hájů, zatímco druhý se vidí třeba i v nějakém zahraničním letovisku a mysl mu putuje kolem nejrůznějších gastronomických pochutin.
Každých čtvrt roku je v přírodě znát, a tak to tentokrát byla i cesta za ještě stále barevným nespadaným listím. Nevím už, kdy jsem byl ve mšenském Bludišti napodledy, ale ta chuť opět místo navštívit tu již delší dobu byla. Jen je tu problém, že dnes si již téměř nevyberete dobu, aby tu byl takový klid, jako kdysi. Kdo to zde již trochu znáte, tak máte velkou výhodu.
Jak později uvidíte, tak tu máme místo, které je již pro některé lidi téměž neschůdné a v komentáři jsem někde objevil, že jej lze obejít. Abych byl přesnější, tak pískovcové schody v průběhu času trpěly tak, že nejprve bylo riskantní absolvovat trasu po nich shora dolů a dnes je uměním je vystoupat i vzhůru.
Nakonec jsem trasu vzhůru ovšem dal a musím se přiznat, že i kvůli ne příliš kvalitnímu značení jsem část okruhu absolvoval znovu, ale stálo to za to a potěšilo to. Několik fotografií nechám bez komentáře. Vždyť je to hlavně pro oči a hezké pocity.
A jsme tady na nejkrizovějším místě okruhu. To víte, že jsem se neubránil různým pozdravům i drobným rozhovorům s lidmi a většina z nich přijela z Prahy. Protože vždy v červenci po té naši republice na železniční Jízdenku na léto tak nějak jezdím, tak jsem se neubránil určitému zklamání, které jsem ovšem vysvětlil.
Tu se jedné ze dvojice žen rozzářila tvář a pravila : ,, Tak, teď v Praze žijeme, ale pocházím od Moravského krasu. " K oboustranné spokojenosti jsme se tedy pobavili i o jiné části republiky, a to jsem ještě netušil, že teď to začne. Díky mému zabloudění ve skalách jsem se znovu dostal do kontaktu se čtveřicí na obrázku výše, která se chovala, jako kdyby ani neuměla mluvit. To jsem již nevydržel a ptám se : ,, Germany, English, Spain ?" Dotyční po sobě koukali, až muž na schodech pravil: ,, Hungaria ".
Přišlo mi zvláštní, že vůbec neuměli jiný jazyk, ale povedlo se mi z nich dostat aspoň to, že jejich bydlištěm je přímo Budapešť. Tak ty bych tady v říjnu nečekal. Zajímavé bylo, že ačkoliv znám několik maďarských slovíček, tak jsem si v danou chvíli nemohl vzpomenout téměř na žádné.
Pokud jste tu tedy někdy objevili článek, kde jsem mšenské Bludiště již představoval, tak si všimněte, jak se ty schody za ta léta proměnily. Ale, chtělo se to nebát a v rámci možností to zkusit.
Pak jsem spatřil tuto černovlásku, která se schody pokoušela sejít opačně a evidentně byla v rozpacích. Ihned jsem ji to rozmlouval a dočkal jsem se odpovědi : ,, Je to možné absolvovať opačně ?" Uspokojivá odpověď nás za chvíli lehce spřátelila a považte, že tato dívka byla z Popradu. Není to tu zrovna nějak kvalitně značené, a tak jsem raději dotyčnou dovedl až k místu, kde jsem asi před hodinou scházel do Bludiště já.
Kdysi by mi to snad ani nepřišlo, ale věděl jsem, že si to tu chci sice trošku opět znalostně obnovit, ale také chci navštívit i Vrátenskou horu a Lobeč. Zajímavé bylo, kolika lidem tu v Bludišti ta Vrátenská hora s rozhlednou vůbec nic neříkala, a když jsem popsal výhledy, tak mi moc děkovali za doporučení.
Je tady jedno takové krásné místo, odkud je na Vrátenku vidět. Dnes jsem byl o to spokojenější, že byla sobota, a že tam za několik minut také budu.
Na návštěvu jsem měl tentokrát ještě hodinku, protože teď v říjnu mají otevřeno do 16 hodin a výhled nebyl sice extrovní, ale hodně uspokojivý. Také zde bylo plno automobilistů. Tady jsem se poznal se skutečnými znalci. Když vám někdo začne vyprávět o rozhledně v Kadlíně, tady o Vrátence, o kopci Nedvězí a pamatuje památné dokumentární seriály s Munzarem z konce milénia, tak je to síla. To tím spíše, že ti lidé byli z Kladna, znali kdejaký kopec a ještě mi dole u paty rozhledny hlásili, že nová pokladna je tu prý již 8 let a oni pamatují ještě tu uvnitř věže při dveřích, když tu byli naposledy.
Opravdu jsou neskutečné rozdíly mezi znalostmi různých návštěvníků. To se ví, že ani tady jsem neodolal vyfotit své oblíbené objekty.
Tantokrát bylo vidět i vysoko na hřbety Krkonoš, ale oblačnost bohužel nedovolovala spatřit známé vrcholové objekty, byť se v jednu chvíli zdálo, že stavba Sněžné jámy se matně vynořila. To by musel člověk vozit sebou ještě triédr.
Housecké vrchy i naše domovina níže vždy potěší.
Na závěr jsem ještě vytáhl již zastaralý rozbitý Canon, abych zkusil aspoň něco přitáhnout.
Tady je zase jiný výhled, než ze Řípu. V centru fotografie máte hrad Házmburk, ale Klínovec najdete vpravo na pozadí fotografie. Vězte, že je odtud 120 km vzdálený. Sněžka je odtud vzdálena 82 km, ale nebývá vidět tak často. Tak, to by bylo z krásného říjnového víkendu vše. Hezký zbytek neděle a pohodový vstup do pracovního týdne.
Žádné komentáře:
Okomentovat