Letos je tomu 41 let, co jsem prvně se svojí partou a gumovými kajaky mířil na vodu a přímo na slavnou Lužnici, kterou nám tak hezky v televizi vždy na jaře odemykají a někdy začátkem zimy zamykají. Aby nebylo té nostalgie málo, tak ještě o 10 let dříve jsem nedaleko Benešova u Prahy viděl nezvyklý vlak, který měl být prý snad tou slavnou Vindobonou.
Ať už tak, či tak, tak můj další relativně dálkový výlet na Jízdenku na léto vedl do míst, kde se spojovalo s mojí maličkostí hned několik prožitků i otázek. Vždyť to není zase až tak dávno, co Praha získala po mnoha letech druhé přímé železniční spojení s Vídní, a když k tomu přidáme i relativně nedávnou elektrifikaci tratě z moravského Znojma do Retzu, tak má republika v současnosti s Vídní hned tři železniční spojovací trasy.
Ne snad, že bych měl zájem se tudy mimochodem jistě za nemalý peníz projet až do Vídně, ale když jsem plánoval cestu do Vitorazka, tak ač jsem měl za sebou krásnou čerstvou zkušenost s cestováním do Českých Budějovic, odkud jsem mohl přes Trocnov ( rodiště Jana Žižky) dojet jen o něco později do Českých Velenic, tak mě právě z nostalgie lákala tato trasa.
V praxi to znamenalo vyjet v 6.04 hodin vláčkem ČD do Všetat, kde jste podle jř v 6.13 . Tam už jen projdete budovou nádraží na první nástupiště, kde je přistavený vlak s odjezdem v 6.23, jehož cesta končí na hlavním pražském nádraží v 7.20 hodin. Výhodou je, že vlak vás přiveze na nástupiště, které je jen kousek od nástupiště, kde je již připravený váš finálový vlak. To je myslím 7J ( jih).
Tady jsem měl dostatek času si vyhlédnout pohodlné volné místo ve směru jízdy a v 7.46 hodin, se náš rychlík R 321 s krásným názvem Silva Nortica ( Severní les) rozjel. Proč to jméno ? O tom všem právě vypráví odstavec níže a poslední odkaz vás dovede k vzniknuvšímu regionu ...
Pokud ovšem chcete vědět vůbec o Vitorazsku i jeho zajímavých dějinách, tak si rozhodně přečtěte odkaz první a doporučuji i speciálku na Čechy ve druhém odkazu.
Víte, že i u nás máme vesnice s návy, jako New York, Paříž, Malý London, Velký London, nebo Bosna ? všechny je najdete v blízkosti obce Rapšach
Přehled od AI
Silva Nortica do češtiny překládáme jako Severní les. Jedná se o historický název pro oblast, která zahrnuje česko-rakouské pohraničí. Název je složen z latinských slov "silva" (les) a "nortica" (severní). Dnes je také Silva Nortica označením pro Euroregion, který tuto oblast sdružuje.
Silva Nortica mě tedy z Prahy odvezla v 7.46 hodin a stavěla hned v úvodu v takových podobných rychlíkových stanicích, jako nedávná Vltava, kterou jsem se vracel o několik dní dříve z Českých Budějovic. Když přišla stanice Veselí nad Lužnicí, tak na mě dýchla opět nostalgie. Právě tady jsme museli před těmi 41 lety prvně přesedat do motoráčku, který jel do tehdy pro nás neznámých Českých Velenic, kde končil.
Cestou jsme viděli město Třeboň, několik rybníků i vísek, ale hlavně asi dvě stanice před městem Suchdol nad Lužnicí nastoupila pohraniční hlídka a zvědavě si prohlížela tváře i zavazadla cestujících. Byl to tehdy takový zvláštní prožitek. Dnes jsem seděl v parádním čistém pohodlném vagonu s klimatizací, nikoho jsem nezajímal, rozhlížel jsem se po okolí i vzpomínal. Dnes pojedu o něco dále, ale byla to nenkrát nádhera. Však svítilo slunce, byli jsme mladí a v Suchdolu nad Lužnicí byla taková krásná restaurace, kde točili úžasné pivo značky Regent.
Do Českých Velenic projížděl vlak stále podobnou krajinou a řeka Lužnice nikde nebyla vidět. Ta je prostě někde za stromy. Je 10.29 hodin a náš vlak opravdu načas přijíždí do stanice, která je dnes pro mě cílovou. Zaznamenám přítomnost několika krámků i okénka mezinárodní pokladny a vydám se ven ze starobylé budovy. Ale ne, že by ten vlak i do Rakouska táhla ta dieslová lokomotiva, kterou jsem fotil ve stanici po příjezdu ? Zvědavě rychle spěchám kamsi k nákladní rampě a dívám se k nástupišti, kde jsem ještě před chvíli fotografoval náš vlak.
Tak ano, je tu očekávaná výměna za Taurus firmy Siemens. Vím, že má vlak odjet až v 10.39 a raději přepínám na video. Dělám dobře, protože jde zrovna o starší typ, který hraje při rozjezdu hudební stupnici. Sice mám již dlouho podobné a velmi sledované video z Břeclavi na svém youtube kanálu, ale co kdybych měl chuť přidat video i odtud ?
Teď tedy mohu s klidným svědomím vyrazit konečně krásnou alejí podle hlavní silnice dolů k jihu ke státní hranici.
Nalézám tu velmi zajímavé panely a později si drbu hlavu, zda jsem je neměl nafotit všechny a doma si je v klidu přečíst. Vybíral jsem si totiž spíše podle přednostního zájmu, a jak už to tak bývá, tak pak vás toho najednou zajímá i více. Ještě, že máme ten internet, který je skvělým průvodcem v oblasti zeměpisné, dějinné i turistické.
V Českých Velenicích stojí jen nedaleko od hlavní silnice i evangelický kostel sv. Anežky České a nemohl jsem samozřejmě vynechat i místní turistické informační centrum u hlavní silnice. Vždy, když někam takto přijedu, tak obhlížím okolí a přemýšlím, jaký tu asi musí být život. Vždyť žijeme dnes v době, kdy lidé od hranic již nežijí jen posloucháním cizí televize a zahraničních rádií, jako kdysi, ale jezdí k sousedům na nákupy, za turistikou, ale dokonce i do zaměstnání.
Dnes to nejsou nějaké zapadlé vísky, nebo města na konci republiky, ale živoucí regiony s přeshraničním přesahem. Tady máte navíc výhodu, že když zavítáte k sousedům a něco se stane, tak se vždy nějak dobelháte domů a nemusíte řešit to byrokratické posezení někde na cestovním pojištění, kde se sepisuje spousta papíru, tucet dotazů a nakonec dostanete kartičku, která platí tři dny a vám stačí na pár hodin. Samozřejmě to chce na cestách ale i tak zvláštní opatrnost.
V místě, kde se hlavní silnice prudce stočí vlevo si držíme stále rovný směr. Je tam trošku bokem vpravo taková téměř přehlédnutelná úzká ulička mezi domy, kam se snad ani auto nevejde a je také určena jen pěším a cyklistům. Užívám si poslední zbytky České republiky, jejíž hranici tu tvoří řeka Lužnice, která pramení ještě daleko v Rakousku.
Ne, nebojte se, to tu prostě na památku byla postavena dodatečně jakási replika pohraniční signální stěny. Tady je to ale všechno opravdu o symbolech. Pozor ! Jak ještě uvidíte, tak tudy vedla kdysi úzkorozchodka, která v roce 1938 sehrála obrovskou roli v životě rakouských občanů židovské národnosti. Když Hitler zabral Rakousko, tak tudy prchali k nám, ale o tom na jiných obrázcích.
Tak konečně. Lužnice, česká vodácká řeka, která se tu prvně dotkne našeho území ....
....., a takto odtéká k silničnímu mostu, aby obtekla město a po několika málo již posledních sotva kilometrech Rakouskem, se definitivně vydala k severu do Čech.
K dalším snímkům snad není třeba něco dodávat. Pouze snad jen to, že asi 200 metrů za cedulí níže je už nějaký menší rakouský obchoďáček, kam občas někdo z Českých Velenic zajde na nákup, ač mají tamní při hlavní silnici k disposici zase svůj malý český market, který také nezel prázdnotou a lidí kolem něj bylo také dost.
Vždy se mi líbí, jak jsou prostě ty různé značky zase trošku jiné než u nás.
Typická lužní krajina z okolí řeky Lužnice. Tady ji říkají Laisnitz. Neplést si to ale s výrazem Lausitz, který znamená Lužice a nám tady na sever od Prahy je bližší. Jednak se v mém rádiu pro lov dálkového příjmu dá stále ještě naladit na frekvenci 107.6 MHz stanice Rádio Lausitz a hlavně máme jen kousek za Lužickými horami bývalé české historické území ( Horní a Dolní Lužice), které je dnes součástí Saska, ale stále se místní snaží zachovat své zvyky, své dvě slovanské řeči i dvojjazyčné nápisy.
Kdo si přečetl můj poslední cestovní článek o městě Kroměříž, tak jistě nepřehlédl mé srdečné setkání s lidmi ze saských Drážďan, ale já jsem za tuto Lužici v rámci historického kontextu, byť dnes v rámci Sáska i Braniborska prostě rád. Vždy je fajn, když se k nám někdo přihlásí a příjemně se chová. Ovšem, pěkné vztahy můžeme mít i s těmi hlavními oficiálními sousedy a je na nás, jak to uchopíme. Však už dnes je krásné, jak se mnohdy turisté sousedních států zejména v pohraničí dovedou vzájemně zdravit a někdy i spolu prohodit několik vět.
Palmenhaus je součástí místního zámeckého parku a hlavně jeho velká chvíle přijde v roce 2028. Je plánován, jako festivalové centrum pro výstavu Dolních Rakouských krajů. Právě tudy přijdete do centra Gmündu, když přejdete pěší přechod přes Lužnici a za rakouským marketem u železnice úzkorozchodky odbočíte vlevo k centru.
Sami vidíte, že jak jsem přišel do centra, tak už zase začalo pršet. Naštěstí jen přeháňka. Osobně mě tu v centru nejvíce zaujal tento kostel, který je ve skutečnosti Starou radnicí z přelomu 15/16 století a v budově je i muzeum.
Touto ulicí je to na hranici do Čech pouhých 516 metrů a silnice se pouze vzadu zatočí vpravo a později nad Lužnicí mírně vlevo.
Na náměstí jsou vedle sebe tyto dvě honosné budovy se sgrafitovou výzdobou. To je tedy ve městě asi to nejcennější, ale nutno dodat, že město jako takové sousedí s nedalekou přírodní rezervací.
Ale co, dáme si jedno kolečko a hned bude lépe, co ?
V Gmündu je neuvěřitelné množství všelijakých slunečních hodin.
Tato skalní krása s peřejemi je jen kousek za hranicí na mostě přes Lužnici.
Nová radnice. Bohužel tu mělo být i infocentrum s časovou pauzou, která mi nevyhovovala. Ani jsem nevěděl, že je jedno i nedaleko Staré radnice. Naštěstí jsem v Rakousku koupil vizitky jinde.
Chtě nechtě, neuměl jsem si představit, že bych vynechal první rakouské železniční nádraží za naší hranicí.
Pak jsem se vrátil do centra. I takto může vypadat autobusová zastávka.
Tento potok se vlévá do Lužnice a jmenuje se Braunaubach. Že je vám jméno Braunau povědomé ? Správně. Braunau am Inn je celosvětově známé, že se tan narodil Adolf Hitler. Ovšem, také tam zase nějací aktivisté přišli tuším s nápadem, že by snad původně samozřejmě historicky významný dům měl být snad předělán na něco jiného. Nu, jejich problém. Názory na různé válečné artefakty, jejich demontáže, stěhování, předělávání, přebarvování, asi budou vždy jitřit rozdílné názory společnosti.
Dokonce jsou dnes místa, která dodatečně vybavujeme nějakou památkou na železnou oponu a bývalý pohraničník vám řekne, že to tak prý vůbec nevypado, a že opravdový nesbouraný originál ještě částečně najdu tam a tam. Že jde jen o uměleckou jednoduchou repliku. Mimochodem je škoda, že u nás v blízkosti Liběchova se třeba také nenajde skupinka nadšenců vojenství, která by třeba také vyšperkovala nějaký ten řopík, jako tomu občas někde je. Třeba tento článek někomu vnukne myšlenku. Občas mě to napadne i proto, že se dnes tolik píše o prodejích řopíků zájemcům.
Při první návštěvě nemůžete mít nikdy nic dokonale vychytané. Má tři kolečka kolem centra a výšlap do kopce k nádraží rakouských státních železnic mě nakonec stál plno času, který mi chyběl k objevování zdejšího skalního města Blockheide.
Na začátku parku mi udělala radost tato zvířecí společnost. Natočil jsem tu i jedno video s originál zvuky domácí zvířeny, ale ještě pořád nevím, zda takové věci vůbec dávat na youtube. Někoho to potěší, vidí poklid, romantiku i radost ze života, ale jiným to prostě přijde neakční a nezajímavé. To vím už teď.
Brzy se zdálo, že přišla nějaká paní s hlídacími psy, ale nakonec jsem spatřil něco mezi slečnou a mladou paní a nebyl jsem si jistý, zda jde opravdu o ovčácké psy. Dotyčná mi na otázku : ,, Kann ich mache fotografieren diese Hunds ?" sice se psy zapózovala, ale moc si nepřála, abych snad použil i její osobu, tak tu máme raději jen pejsky. I tady jsem něco nafotil a byl jsem moc rád, že jsem konečně zase v přírodě. Škoda, že nebyl čas. Jenže, tato Jízdenka na léto má opravdu tu sílu, že během vybraných 14 dní v červenci, nebo v srpnu můžete opravdu vystřídat několik vámi vybraných míst podle možností i nápadů.
Na Blockheideturm stál vstup 3,5 euro, čas již tlačil, kolem jen les, výška také nic moc, tak jsem jen asi za 6.5 euro koupil v info boudě na začátku parku pár pohledů a několik vizitek. Ani jsem dál skoro nešel, protože náhle terén zase padal prudce dolů. Spíše jsem jen navštívil několik balvanů i kuriozit v okolí. Snad někdy příště. Hlavně, když ta skvělá jízdenka vydrží.
Velký a malý stůl se židlemi.
Centrum města je lehce na kopci, a tak jsem jej zprvu obcházel sdola.
Lužnice.
Pak jsem objevil tuto úzkou uličku na hlavní náměstí a přišel se se srdcem Gmündu rozloučit. Parádní počasí.
To už jsem šel zpět po silnici a zde je tedy česká část celnice. Výše na obrázku jste od Lužnice viděli rakouskou budku.
Ani už nevím, co to bylo za kostel.
,,Poslušně hlásím, že by se nám mělo sdělit, kde se takový nepřátelský bordel nachází." Ale vilka pěkná, co ?
Tady tedy máte tu informaci s rakouskými Židy ....
..... a zde dnes úzkorozchodka kousek před lávkou pro pěší končí.
Mám rád cyklistiku i turistiku, a když vidím své jméno, tak se musím zasmát a vyfotit to.
Zatímco jsem měl čas, se ještě na chvíli vrátit k lávce přes Lužnici na hranici, tak později jsem fotil ještě několik tabulí, které pro mě nesly zajímavé informace. Sice to najdete vše ve wikipedii, ale tady to má takovou zase jinou atmosféru.
V nádražní budově jsem držel dveře asi osmičlenné partě děvčat po čtyřicítce, která sem přijela na kolech z Třeboně a nyní se vracela do místa rekreace. To jsem se již těšil, že se vlastní akce zdařila a bylo třeba jen úspěšně dojet domů. Tentokrát jsem jel opravdu takovým nízkopodlažním místním vlakem v 15.24, který mě dovezl v 16.27 do Veselí nad Lužnicí. Měl jsem čekat do 16.38 na rychlík Vltava z Českých Budějovic, ale bylo to opačně.
To je prostě to neštěstí jednokolejek, kde se čeká ve stanicích na míjení vlaků v protisměru. Pražské hlavní nádraží tentokrát vyšlo v 18.10 na čas a ještě jsem měl příležitost si prohlédnout knížky v nádražním Luxoru. Za sklem se nám ve vitríně nějak změnila drážní inspekční dresina. Na Mělník jel přímý vlak v 18.43 s příjezdem v 19.50 do Mělníka, tak prostě velká spokojenost. Takový výlet se spoustou zážitků v cíli výletu, přiměřené vstávání a příjezd s vyhlídkou na slušné prožití večera v domácí atmosféře se vždy líbí.
To už jsem byl po roce zase já. Poznával jsem se. Ano, už v tuto chvíli jsem věděl, že chci ještě udělat nejlépe dva dálkové výlety a kam mají být. Pohodový zbytek víkendu, nebo aspoň soboty :-). Cestujte, poznávejte a pokud můžete,tak zkuste svých poznatků nějak využít.
Žádné komentáře:
Okomentovat