Celých 1 500 let odolává ve středu Evropy národ, který přišel o svrchované království a jen zázrakem získal vlastní republiku. Kdo vlastně jsme ? Co si ani občas neuvědomujeme? Proč máme uvnitř tolik rozdílných názorů ?

Zítra to bude již 102 let, kdy národy Čechů a Slováků získaly oficiálně svoji svrchovanost ve vlastním státě. Od té doby si dle možností toto datum připomínáme, novináři publikují tehdejší běh událostí, politologové a historici předhazují různé možné vývoje, pokud by náš stát  vůbec nevznikl, nebo  se o 20 let později pokusil vzepřít agresorovi a současníci jsou hlavně rádi, že mají volný den.

Soutok zvolí vlastní cestu takového lidového vyprávění, která se pokusí vás snad aspoň trošku zaujmout. Historie našeho národa mi totiž připadá úžasná a rád nad ní občas hloubám.

Dnes se zejména naše mládež učí hlavně anglicky a německy, a přitom si ani neuvědomujeme, že jsou v Evropě státy, jejichž jazykům tak nějak rozumíme i bez učení. Na severu je to velké hrdé Polsko a na jihu zase například našimi turisty vyhledávané Chorvatsko, Slovinsko, či Srbsko. Ještě bych měl zmínit maličký národ v německé Horní i Dolní Lužici, a schválně jsem vynechal východ, kde je také mimochodem jazyk, který se v některých státech vyučoval a byl by tak v rozporu s tvrzením, které tu uvádím.

Za pravlast Slovanů bývá uváděno území mezi řekou Vislou a Dněprem, odkud se vypravily v 5. století některé kmeny objevovat nová území k osídlení. My dnes nemůžeme přesně říci, jak to v 5. století vypadalo s vývojem jazyka těchto kmenů, ale je úžasné, že i po 1 500 letech, kdy každý kmen a pozdější národ žije na novém území si rozumíme i bez nutnosti znalosti jazyka toho druhého.

Něco je přece ale jinak a můžeme začít hned u toho jazyka. Náš nejzápadnější kmen v centru Evropy má tu svoji intonaci nejtvrdší, což má v důsledku na svědomí určitý dotek i splynutí se západní kulturou. Víme, že naše území bylo před příchodem slovanských Čechů osídleno keltským kmenem Bójů, po nichž přišli germánští Markomani a Kvádové.

Neznáme atmosféru, jak probíhalo setkání a potažmo splynutí s nimi ( jejich zbytky ?), ale je oprávněné se domnívat, že kmen Čechů vedený dle pověsti praotcem Čechem nepřišel na pusté a prázdné území. Nicméně se postupně nad celou českou kotlinou ujal vlády domácí rod Přemyslovců a brzy pochopil, že pokud chce mít na svém panství klid, tak je třeba žít s velikým západním sousedem v míru, a to i za cenu určitých ústupků a taktiky.

V praxi to znamenalo přijmout z Řezna křest, provozovat obratnou sňatkovou politiku a nechat se včlenit do Svaté říše římské národa německého.

Někteří lidé dnes vyčítají králi Otakaru Přemyslovi II. fakt, že vyhlásil takzvané vnější dosídlení našeho tehdy pustého a lesy zarostlého území, čímž zadělal na velký budoucí historický problém. Jenže je třeba také vidět to, že pokud u nás měly také vzniknout určité skvosty v oblasti stavitelství a umění, tak bylo prakticky nutností pozvat do království zkušené odborníky i pracovní sílu, která trochu probrala předně lesy v pohraničí zarostlého království a zkrátila tím vlastně i vzdálenosti mezi určitými civilizacemi. To v důsledku znamenalo i méně prostoru k loupeživému přepadávání cestujících a obchodních karavan.

Co bychom snad opravdu mohli tomuto velkému českému králi vytknout, tak to byla jeho poněkud horká hlava a méně citu pro diplomacii. Vždyť obrovským způsobem rozšířil vliv svého  (našeho) království směrem k Jadranu, vystavěl mnoho slavných velkých hradů a svým privilegiem, které udělil Mělníku udělal radost i nám, když nám dal určitý vyšší význam.

Bohužel trošku nešťastným jednáním a počínáním, se připravil o téměř jistý císařský titul, který nakonec získal později muž v anketě oblíbenosti v Čechách nejslavnější.

Je trošku ironií, že náš po všech stránkách největší král, který především diplomacií rozšířil naše území naopak na čas až do Braniborska, tak vlastně zemřel přesně na rok o 100 let později. Jak rádi máme dnes údajné scénky z této doby, kdy ti nepoctiví, chamtiví a zlí byli opravdu trestáni.

Nechci tu psát nějaké dějiny a trošku mi odpusťte, že jsem se nechal poněkud unést. František Palacký svoji knihu s názvem Dějiny národu českého ukončil právě zde. Tak nějak nejspíše cítil, že i kdyby zmínil zprvu úspěšné počínání  husitského hnutí a dalších několik celkem úspěšných vládců Českého království, tak by stejně skončil v područí Habsburské monarchie, kdy Čechy ztratily na dobu 400 let svoji svrchovanost.

A právě s tím, se řada velkých mužů 19. století žijících v naši kotlině nemohla smířit. Slavnou svrchovanou minulost vystřídala určitá národnostní nerovnost a jen s nelibostí jsme tehdy zírali, jak se Maďarům podařilo v roce 1867 docílit rovnoprávnosti i v novém názvu státu Rakousko-Uhersko.

Nutno poznamenat, že v roce 1848 ( doba národního obrození národů), se objevovaly i nesmělé a tajné plány na uskupení nějakého podobného společenství slovanských národů po vzoru Monarchie.

Byla tu první světová válka, Rakousko -Uhersko padlo, ale kdo z toho měl vlastně radost ? Mocná západní Evropa v podobě Francie a Anglie považovala ve středoevropském prostoru Monarchii za protiváhu mocného velkého Německa.

Změny žádoucí byly, ,ale do rozbití velkého jazykově, národnostně i kulturně odlišného společenství jednoho velkého soustátí, se vítězným mocnostem moc nechtělo. Jak s tím vším naložit ? Tady se ozývá historická kritika a přichází s myšlenkou, že by soustátí v nějaké formě zůstalo. Co by z toho pro nás plynulo ?

Zní sice lákavě představa, že bychom i nadále byli občany obrovského státu s velkou možností pohybu osob, podnikání a snadno bychom se i dorozumívali oficiálním úředním německým jazykem získaným v rodině a základním školství, ale nelze si dost dobře představit, jak by vypadala vláda takového soustátí, a jak by se dále vyvíjelo něco, co se celá léta nedařilo dát v rámci Monarchie do pořádku samotnému vládnoucímu rodu. A  pak dokonce později už i ve vyhlášeném samostatném Československu, kde měly pohraniční župy samozřejmě jinou představu o územním uspořádání..

Není to tedy tak, že by krátce po vyhlášení Československého státu bylo vše mírově vyřešeno, ale naopak bylo v okrajových částech občas třeba vojensky zasáhnout.  Později se problém objevil znovu po 20 letech, kdy oslovoval národnostní většinu v pohraničí hlas Adolfa Hitlera a znovu se ozývaly výstřely a přicházel i lynč.

Ani jeden z modelů tedy vlastně asi vůbec nedává šanci na to, že by neměla být po té první světové válce nejspíše nějaká další válka. ,,Když se dva nemohou domluvit, nedělají si nic dobrého."

 V každém případě vděčíme za vznik republiky několika velkým mužům uvnitř našeho budoucího státu, kteří spolupracovali se zahraniční delegací vedenou Masarykem, která nám náš stát v diskusích, a především díky našim legiím v zámoří de facto vybojovala.

Můžeme žasnout i nad tím, že i po 1 500 letech máme vlastní státní útvar uprostřed Evropy a nemusíme jen vzpomínat na zašlou slávu Českého království v době rozmachu. 

Chce se říci, že obyčejní Evropané 21. století si nevyhrožují a dokáží se na sebe usmívat, nebo spolu i příjemně komunikovat, ale tady je snad lepší se zdržet takových úvah, protože i ten nejlepší kamarád, se na vás bude usmívat při hezké společenské akci, a bude se mračit, když třeba jen nebude mít náladu a jeho myšlenky se budou toulat jinde.

Zakončeme tedy článek tím, že Evropa se zmítá v posledních letech ve velkých problémech a jen budoucnost ukáže, kam kráčí ona i my.

Aktualizace 31.10. ve 13.30:    Jak se měnily hranice v Evropě v letech 1000 - 2013 :

https://www.youtube.com/watch?v=RJfQ8-M2-j0