Evropané jsme především.

Tímto článečkem tak trochu navážu na otevřený závěr minulého článku.
Historie je zajímavá věc, která přechází plynule v současnost. Pověst o příchodu praotce Čecha na horu Říp z dnešního Polska, je zároveň pověstí o příchodu Slovanů do nejzápadnější slovanské destinace. Dnes však hledáme i své keltské kořeny, pohanské zvyky a docházíme k závěru, že v našich genech je i něco z dob Keltů.

 Jenže, takto můžeme jít i dále. Vždyť na našem území pak byla i říše germánského krále Marobuda, který poznal Římany, jak válečně, tak obchodně a rovněž k nám později z dalekého Švédska vpadli i Vikingové. Nechme teď stranou fakt, že jsme mohli být římskými občany provincie Markomania, že jsme byli skoro tisíc let součástí Svaté Říše Římské národa Německého a nakonec i jedním ze států habsburské unie. Dnes jsme jedním ze států Evropské Unie a na hranicích nás nikdo nekontroluje. Každý z nás potřeboval geometrickou řadou ke svému vzniku předky a ti mohli mít v žilách v podstatě jakoukoliv krev.

Zajímavou otázkou je soužití Čechů a Němců ve společném státě, která se zrodila někdy v dobách krále Otakara Přemysla II. Dodnes na ni není uspokojivá jednoznačná odpověď. Leckde se dozvídáme o smíšených manželstvích, společné kultuře, společných pašijových hrách a bezproblémových vztazích, avšak na druhé straně faktem zůstává, že každý ten národ měl třeba i v takovém Liběchově tu svoji hospůdku, kde se scházel, svoji školu, svoji tělocvičnu, své divadlo, svůj turistický klub.

A tak jsem zadal na netu heslo, abych se zase více vzdělal, jak to tedy s těmi vztahy je. Ono totiž není nic bílé, ani černé a možná někoho překvapí, že zatracovaný císař František Josef, jak jej známe ze Švejka, například prý finančně přispěl na české Národní divadlo.

Tu se dozvídám, že dříve se na jazyk i národnost prý tolik nehledělo a Češi s Němci ve společném státu žili v pohodě pospolu. Pak však autor upozornil na to, že někdy v revolučním roce 1848 Češi počali tíhnout k slovanství a ohrožovali tak dosavadní dobré soužití. A šlo to prý tak daleko, že svůj Český Ráj přestěhovali od Litoměřic k Jičínu do více české oblasti. Litoměřicím tak byl přisouzen alespoň název Zahrada Čech. Tak tato zvláštní pověst je z náhodně navštívených stránek společenství lidí, se kterým naše vláda nejedná. Na druhou stranu je pravda, že kraj severozápadně od Mělníka má svůj půvab a nám se dostalo té možnosti, že do něj můžeme od vyhlídky u knihovny kdykoliv hledět ;-) :-).

SŠ.